Velký anglo-francouzský bílo černý honič

Velký anglo-francouzský bíločerný honič (francouzsky grand anglo-français blanc et noir) je velký francouzský smečkový honič, který vznikl v 19. století křížením starých francouzských honičů, hlavně gaskoňsko saintongeoiského typu, s anglickými foxhoundy. Cílem bylo spojit vynikající nos a zvučný hlas francouzských honičů s rychlostí, silou a odolností anglických psů a získat tak psa pro parforsní lov velké zvěře. Je to jeden ze tří velkých anglo-francouzských honičů, kteří se od sebe liší pouze zbarvením a každý z nich je uznán jako samostatné plemeno. Jde o ryze pracovního psa, který se chová takřka výhradně ve smečkách.

Vzhled

Jde o velkého, silného a dobře osvaleného honiče harmonické, ušlechtilé stavby, na kterém je zřetelně patrný vliv anglického foxhounda; má dlouhé končetiny, dlouhé svěšené uši a dlouhý ocas. Hlava je poměrně silná, ale suchá, s mírně výrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a tmavýma očima s klidným, sebejistým výrazem; tvar hlavy připomíná staré francouzské honiče. Uši jsou nasazené ve výši oka, dlouhé a svěšené, hrudník hluboký a dlouhý, ocas dlouhý a nesený elegantně. Srst je krátká, hustá a dvojitá, dobře odolávající počasí. Zbarvení je bílé s černým pláštěm a černými znaky, přičemž se na těle vyskytuje černé nebo modré kropení a na dolních částech končetin kropení pálené; charakteristická je i pálená skvrna na horní části stehna, které se říká znak srnce. Kohoutková výška se pohybuje mezi 62 a 72 cm, přičemž feny jsou menší než psi, hmotnost bývá 30 až 35 kg.

Vlastnosti a využití

Především jde o smečkového honiče pro parforsní lov, tedy vytrvalé pronásledování velké zvěře, hlavně jelenů, srnců a divočáků. Ceněný je pro vynikající nos, zvučný a melodický hlas, rychlost, vytrvalost a loveckou vášeň; ve smečce dokáže pracovat dlouhé hodiny v nejrůznějším terénu i počasí. Právě smečková práce je jeho doménou a jako jednotlivec se využívá jen zřídka. Ve Francii ho drží hlavně lovecké společnosti a smečky, i tam ale patří k poměrně vzácným plemenům; mimo zemi původu se s ním setkáte jen výjimečně. Potřebuje obrovské množství pohybu a skutečnou práci.

Podobná plemena

Toto plemeno tvoří trojici s velkým anglo-francouzským tříbarevným honičem a velkým anglo-francouzským bílooranžovým honičem; všichni tři vznikli stejným způsobem a liší se pouze zbarvením, přičemž každý je uznán jako samostatné plemeno. Vzhledem a stavbou hodně připomíná anglického foxhounda, jednoho ze svých předků, a tvarem hlavy staré francouzské honiče, jako je gaskoňsko saintongeoiský honič. Od menších anglo francouzských honičů se odlišuje výrazně vyšším vzrůstem. Právě bílá srst s černým pláštěm, kropením a takzvaným znakem srnce na stehně je pro toto plemeno typická.

Výživa a krmení

Jako velké a velmi aktivní pracovní plemeno potřebuje kvalitní a výživnou stravu pro velká plemena, přizpůsobenou věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně velmi vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pes udržel štíhlou, svalnatou linii. U štěňat je důležitý řízený růst, aby se nepřetěžovala vyvíjející se kostra a klouby. Jako u velkých psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm, aby se snížilo riziko torze žaludku (nebezpečného nafouknutí a přetočení žaludku).

Povahou je to vyrovnaný, odvážný a nesmírně vytrvalý pracovní pes, kterému nechybí sebejistota; agresivita ani bázlivost jsou u plemene vadou. Jako smečkový honič je mimořádně snášenlivý k jiným psům, protože byl po generace šlechtěn k práci v početných smečkách, a k lidem se chová vstřícně a bez nedůvěry, takže z něj není hlídač. Ke svému vůdci je oddaný, jeho vztah k člověku je ale spíš pracovní než mazlivý. Má velmi silný lovecký pud, výborný nos a zvučný hlas; jakmile zachytí stopu, jde za ní a přestává vnímat okolí. Bez práce a pohybu strádá.

O krátkou, hustou srst tohoto honiče je péče minimální, stačí ji občas přejet kartáčem; srst dobře odolává počasí. Pravidelnou pozornost si žádají dlouhé svěšené uši, které je potřeba kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům, a po práci v terénu je dobré psa prohlédnout kvůli poraněním a klíšťatům. Nároky plemene ovšem míří jinam: potřebuje obrovské množství pohybu a hlavně skutečnou loveckou práci, nejlépe ve smečce. Do bytu ani k životu bez lovu se nehodí a kvůli silnému nosu ho nelze pouštět na volno v nezabezpečeném terénu.

Výcvik velkého anglo-francouzského bíločerného honiče je záležitostí zkušených lovců, protože jde o samostatného smečkového psa, který byl po generace veden k práci bez neustálých pokynů člověka. Nejlépe funguje klidný, důsledný přístup s respektem k jeho povaze; tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější je přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat, což u honičů tohoto typu prakticky nelze odnaučit. Zásadní je vedení ve smečce a skutečná lovecká práce, která psa naplňuje; bez ní se plemeno nedá rozumně chovat.

Celkově jde o zdravé, robustní a houževnaté pracovní plemeno, u kterého chovatelé odjakživa kladli důraz na výkon, odolnost a zdraví. Jako u velkých aktivních psů se může objevit dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu) a kvůli hlubokému hrudníku hrozí torze žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku). Dlouhé svěšené uši plemeno predisponují k zánětům zvukovodu. Vzhledem k pracovnímu využití jsou častější i úrazy a poranění z terénu. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se toto plemeno dožívá zhruba 10 až 13 let.

Velký anglo-francouzský bíločerný honič je vhodný výhradně pro myslivce a lovecké společnosti, které mu dopřejí skutečný smečkový lov velké zvěře, dostatek prostoru a odpovídající vedení; jako čistě rodinný pes se prakticky nechová. Díky snášenlivosti se výborně hodí do smečky a k lidem se chová přátelsky. Naopak se vůbec nehodí do bytu, k pohodlným ani začínajícím majitelům, do domácnosti s drobnými zvířaty a pro toho, kdo nemůže psovi zajistit lov nebo srovnatelnou zátěž; nevytížený honič trpí. Předem je dobré počítat s velmi silným loveckým pudem, hlasitým projevem a náročným přivoláním. Vzhledem k tomu, že jde o vzácné plemeno, které je i ve Francii málopočetné, je třeba počítat s obtížným sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Velké francouzské honiče provázela po staletí bohatá tradice, většina starých smečkových plemen ale byla vyhubena během Velké francouzské revoluce. V 19. století proto francouzští lovci obnovovali své smečky křížením zbylých starých domácích honičů s dováženými anglickými foxhoundy, kteří přinesli rychlost, sílu a odolnost; tak vznikli takzvaní anglo-francouzští honiči. Velký anglo-francouzský bíločerný honič se vyvinul hlavně z křížení starých saintongeoiských a gaskoňsko saintongeoiských honičů s foxhoundy a jako plemeno se ustálil na konci 19. století. Mezinárodní kynologická federace vede pod označením velký anglo-francouzský honič tři samostatná plemena, která se liší pouze zbarvením: tříbarevné (č. 322), bíločerné (č. 323) a bílooranžové (č. 324). Smečkoví honiči se přitom nechovali vždy zcela čistokrevně, ale podle potřeby se kříželi tak, aby na prvním místě stál lovecký výkon, robustnost a zdraví. FCI vede toto plemeno pod číslem 323.