Drever (švédský brakýř)

Drever, u nás známý i jako švédský jezevčíkovitý brakýř nebo švédský baset, je švédský nízkonohý honič, který se vyvinul na počátku 20. století z westfálského jezevčíkovitého brakýře dovezeného z Německa kolem roku 1910. Ve Švédsku si tito psi rychle získali oblibu, protože se výborně hodili k lovu v náročném severském terénu, a švédští chovatelé z nich vyšlechtili odolnějšího, o něco vyššího a silnějšího psa schopného pracovat v hlubokém sněhu a hustém lese. Vlastní jméno drever dostalo plemeno v roce 1947 a o několik let později bylo uznáno jako samostatné. Je to houževnatý, vytrvalý pracant, který je doma přátelský a milý.

Vzhled

Jde o nízkonohého psa s výrazně protáhlým tělem a krátkýma, ale silnýma nohama, jehož stavba je robustní a dobře osvalená, přesto působí hbitě; hřbetní linie zůstává i v pohybu vodorovná. Hlava je poměrně dlouhá a klínovitá, s nevýrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a tmavýma očima s klidným, laskavým výrazem; uši jsou středně dlouhé, nasazené poměrně vysoko a svěšené, přiléhající k hlavě. Krk je dlouhý a silný, hrudník hluboký, ocas dlouhý a nesený svěšeně nebo lehce nahoru. Srst je krátká, hustá a přiléhavá, tvrdší na hřbetě, kratší na hlavě a nohách. Zbarvení je jakékoli, vždy ovšem s výraznými bílými znaky, které jsou u loveckého psa důležité pro viditelnost v terénu; nejčastější je tříbarevné a červenobílé. Kohoutková výška se pohybuje mezi 30 a 38 cm, přičemž ideál je u psů 35 cm a u fen 33 cm, hmotnost bývá 14 až 16 kg.

Vlastnosti a využití

Doménou drevera je práce na stopě: byl vyšlechtěn k vytrvalému pronásledování srnčí zvěře, lišek a zajíců, které měl zvěř spíše pomalu tlačit k lovci než ji předhánět, k čemuž se krátké nohy výborně hodí. Pracuje samostatně, s výborným nosem a hlasitým, zvučným projevem, kterým lovce informuje o dění na stopě. Přes nízké nohy dokáže vyvinout nečekanou rychlost a je nesmírně houževnatý i v hlubokém sněhu a nepřístupném terénu. Právě proto se chová hlavně jako lovecký pes a vyžaduje lovecké vedení; bez skutečné práce nebo srovnatelného čichového vyžití strádá.

Podobná plemena

Nejblíže má drever ke svému předkovi, westfálskému jezevčíkovitému brakýři, od kterého se liší hlavně o něco větším vzrůstem a robustnější stavbou. Podobný je i alpský jezevčíkovitý brakýř, ten je ovšem mohutnější a nese převážně tmavě červené zbarvení. Kvůli protáhlému tělu a krátkým nohám si ho lidé pletou s jezevčíkem, drever je ale výrazně větší, silnější a působí honičtěji, ne norničtěji. Právě kombinace nízkonohé, ale robustní stavby, honičské hlavy a nápadných bílých znaků je pro drevera typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Zásadní je hlídat porce i kondici, protože nadváha u nízkonohého psa s protáhlým tělem výrazně zatěžuje páteř a klouby; pamlsky z výcviku je vhodné započítat do denní dávky. U štěňat se doporučuje nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nedovolit skákání z výšky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid po jídle.

Povahou je to horlivý, houževnatý a odvážný pes, který podle standardu nesmí být agresivní, nervózní ani plachý. Ke svému majiteli je velmi oddaný a doma se chová přátelsky a klidně; k dětem je milý a tolerantní a s jinými psy i domácími zvířaty se obvykle dobře snese. K cizím lidem se chová vstřícně, takže z něj není ostrý hlídač, i když se hlasitě ozve. V terénu se ale promění v soustředěného lovce: má silný lovecký pud, výborný nos a zvučný hlas, takže jakmile zachytí stopu, jde za ní a přivolání přestává vnímat. Umí být i pěkně tvrdohlavý.

O krátkou, hustou srst drevera je péče minimální, stačí ji občas přejet kartáčem nebo speciální gumovou rukavicí, hlavně v období línání. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, které je potřeba kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům. Kvůli protáhlému hřbetu je vhodné hlídat psovi váhu a nenechat ho skákat z výšky, aby si nepoškodil páteř. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu a práci: potřebuje hodně pohybu a nejlépe skutečnou loveckou nebo čichovou práci. Kvůli silnému nosu je na vycházkách jistější na vodítku nebo v zabezpečeném prostoru.

Výcvik drevera vyžaduje trpělivost a důslednost, protože jde o samostatného honiče, který byl šlechtěn k práci bez neustálého vedení a umí být tvrdohlavý. Nejlépe funguje laskavý, důsledný přístup s pozitivní motivací; tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat, takže se vyplatí věnovat mu zvlášť velkou pozornost a začít brzy. Důležitá je i socializace. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos, ať už při lovu, nebo při čichových hrách a dohledávkách.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté plemeno, formované prací v drsných severských podmínkách. Nejtypičtějším rizikem je protáhlý hřbet, kvůli kterému hrozí onemocnění meziobratlových plotének (výhřez ploténky), obzvlášť u psů s nadváhou; prevencí je štíhlá kondice a ohleduplný pohyb. Vzhledem ke svěšeným uším je vhodné dávat pozor na záněty zvukovodu. Popisují se i oční choroby a u nízkonohých plemen sklon k potížím s klouby. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se drever dožívá zhruba 12 až 15 let.

Drever je ideální hlavně pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu a hlavně skutečnou loveckou nebo čichovou práci a ocení houževnatého, vytrvalého honiče, který se doma chová přátelsky a mile k dětem i k jiným zvířatům. Naopak se nehodí do bytu, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani pro toho, kdo hledá jen rodinného mazlíčka bez práce, protože plemeno vyžaduje lovecké vedení. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem, hlasitým projevem, náročným přivoláním a s nutností chránit protáhlá záda. Vzhledem k tomu, že jde u nás o vzácné plemeno, je třeba počítat i s obtížným sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Drever se vyvinul ve Švédsku na počátku 20. století z westfálského jezevčíkovitého brakýře, který se do země dovážel z Německa zhruba od roku 1910 a byl zpočátku registrován pod původním německým názvem. Nízkonozí honiči si u švédských myslivců získali velkou oblibu ve 30. letech, kdy prudce vzrostly stavy srnčí zvěře a plemeno se ukázalo jako ideální pro lov v hlubokém sněhu a hustém lese. Protože se švédská populace vyvíjela poměrně izolovaně, vznikla postupně mírně odlišná chovatelská větev, jejíž psi byli o něco vyšší a silnější než původní němečtí; v roce 1947 pro ni bylo oficiálně přijato jméno drever. Jako samostatné plemeno bylo v 50. letech uznáno Mezinárodní kynologickou federací. Ve Švédsku patří k nejoblíbenějším loveckým psům a rozšířil se i do Kanady, mimo tyto země ale zůstává vzácný. FCI ho vede pod číslem 130.