Tosa-inu

Vzhled

Velký až velmi velký pes robustní stavby s důstojným výrazem a mohutnou konstrukcí. Lebka je široká s poměrně výrazným stopem, čenich středně dlouhý, hranatý, s rovným nosním hřbetem a velkým černým nosem. Oči jsou malé, tmavě hnědé, s klidným a důstojným výrazem. Uši jsou malé, tenké, vysoko nasazené a přiléhající k lícím. Tělo má vysoký kohoutek, rovný hřbet, širokou a svalnatou bedra a mírně klenutou záď. Hrudník je široký a hluboký s přiměřeně klenutými žebry. Ocas je silný u kořene, zúžený ke konci, nesen v klidu svěšený. Srst je krátká, tvrdá a hustá. Zbarvení může být červené, plavé, meruňkové, černé nebo žíhané; drobné bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné.

Vlastnosti a využití

Trpělivost, rozvaha, odvaha a vyrovnanost jsou podle standardu FCI čtyři klíčové vlastnosti tosy. Plemeno vzniklo jako zápasový pes, ale současný standard ho definuje jako hlídacího psa. V Japonsku bývá přirovnáván k sumó zápasníkům pro svůj klidný, důstojný a ritualizovaný přístup. Ke své rodině je hluboce oddaný a projevuje náklonnost spíše tichou přítomností a ochranitelským postojem než hravostí. Vůči cizím lidem zůstává rezervovaný a ostražitý, což z něj činí přirozeného strážce. V oblasti soužití s jinými psy platí velká opatrnost, zejména u jedinců stejného pohlaví, kde může docházet k dominantním střetům.

Podobná plemena

Od anglického mastifa se tosa odlišuje atletičtější stavbou a výraznějším strážním instinktem při menší tendenci ke slintání. Kanárská doga (presa canaria) má podobné proporce, ale je temperamentnější a impulzivnější, zatímco tosa je pověstná svou klidnou rozvahou. Brazilská fila je ve srovnání s tosou výrazně nedůvěřivější k cizím a hůře ovladatelná. Cane corso je o něco menší a pohyblivější s vyšší energií a pracovní motivací.

Výživa a krmení

Kvalitní krmivo pro obří plemena s kontrolovaným obsahem tuku a bílkovin je základem výživy. Denní dávka závisí na velikosti jedince a pohybuje se mezi 500 a 900 g suchého krmiva, rozděleného do dvou až tří menších porcí. Krmení po menších dávkách je zásadní kvůli prevenci torze žaludku (život ohrožující stav, při kterém se žaludek otočí kolem své osy). Po jídle by měl pes alespoň hodinu odpočívat bez fyzické aktivity. Během růstu je důležité krmit specialním krmivem pro štěňata velkých a obřích plemen.

Klidná důstojnost a hluboká vnitřní síla charakterizují povahy tosy. Navzdory svému původu jako zápasový pes se dnes jedná o vyrovnaného a trpělivého společníka, který zbytečně neprovokuje konflikty. Ke členům rodiny je loajální a oddaný, ale svou náklonnost vyjadřuje nenápadně. Vůči cizím lidem zachovává přirozenou rezervovanost a ostražitost, aniž by projevoval bezdůvodnou agresi. K dětem školního věku může být trpělivý, avšak jeho obrovská velikost vyžaduje stálý dohled; soužití s velmi malými dětmi není doporučeno. S jinými psy, zvláště stejného pohlaví, může vznikat napětí, proto je třeba každý kontakt pečlivě řídit. Celkový dojem je pes, který svou přítomností odrazuje, ale jedná pouze tehdy, když je to skutečně nutné.

Krátká a tvrdá srst vyžaduje minimální péči. Kartáčování jednou týdně gumovým kartáčem nebo rukavicí postačuje k odstranění odumřelých chlupů. V období jarního a podzimního línání je vhodné frekvenci zvýšit na dvakrát až třikrát týdně. Koupání stačí podle potřeby, obvykle jednou za dva až tři měsíce. Pravidelná kontrola a čištění uší, stříhání drápů a péče o zuby jsou součástí běžné údržby. Záhyby kůže na hlavě, pokud jsou přítomné, je třeba udržovat suché a čisté, aby nedocházelo k zánětu. Tosa špatně snáší horko kvůli své mohutné stavbě, proto je důležité zajistit jí stín a dostatek vody v letních měsících.

Inteligence tosy je nesporná, ale její silná vůle a nezávislé myšlení vyžadují zkušeného a sebevědomého vedoucího. Tvrdé a konfrontační metody jsou kontraproduktivní a mohou podkopat důvěru mezi psem a majitelem. Pozitivní motivace, důslednost a jasná pravidla přinášejí mnohem lepší výsledky. Raná socializace je naprosto klíčová: od štěněcího věku je nutné psa systematicky seznamovat s různými lidmi, prostředími, zvuky a situacemi, aby dospělý jedinec reagoval klidně a přiměřeně. Vzhledem k historii plemene a jeho velikosti musí být výcvik zaměřen na spolehlivé ovládání psa na vodítku a na zvládání přítomnosti jiných psů. Trénink poslušnosti by měl začít co nejdříve a probíhat kontinuálně po celý život.

Jako u většiny obřích plemen se vyskytuje několik dědičných predispozic. Dysplazie kyčelních kloubů (vývojová vada kloubní jamky vedoucí k nestabilitě kloubu) a dysplazie loketních kloubů patří mezi nejčastější ortopedické potíže. Dilatační kardiomyopatie (onemocnění srdečního svalu, při kterém se srdeční komory rozšíří a zeslábnou) představuje závažné riziko vyžadující pravidelné kardiologické kontroly. Torze žaludku (gastric dilatation and volvulus, stav kdy se žaludek naplní plynem a otočí) je akutní, život ohrožující stav, ke kterému jsou velká plemena s hlubokým hrudníkem náchylná. Entropion (vtočení okrajů víčka dovnitř) může způsobovat dráždění rohovky a vyžaduje chirurgickou korekci. Kratší délka života 10 až 12 let odpovídá velikosti plemene.

Tosa rozhodně není plemeno pro začátečníka ani pro nezkušeného majitele. Vyžaduje člověka, který má předchozí zkušenosti s velkými nebo molosoidními plemeny a dokáže poskytnout klidné, ale pevné vedení. Ideální prostředí je dům se zabezpečenou zahradou; byt je zcela nevhodný. Před pořízením je nezbytné ověřit legislativní požadavky, protože v řadě zemí (mimo jiné Velká Británie, Dánsko, Norsko, Irsko, Austrálie) je chov tosy zakázán nebo výrazně omezen. V České republice plemeno zakázáno není, ale některé pojistky vyžadují hlášení velkých nebo potenciálně nebezpečných plemen. Vhodný majitel je klidná, zodpovědná osoba nebo rodina se staršími dětmi, která chápe specifické potřeby tohoto plemene a je ochotna investovat čas do důsledné socializace a celoživotního výcviku.

Plemeno vzniklo ve druhé polovině 19. století v provincii Tosa na ostrově Šikoku (dnešní prefektura Kóči) v Japonsku. Základem byl původní japonský pes šikoku-inu o hmotnosti přibližně 25 kg, kterého chovatelé postupně křížili s importovanými evropskými plemeny: staroanglickým buldokem (1872), anglickým mastifem (1874), bernardýnem a německým krátkosrstým ohařem (1876) a německou dogou (1924). Cílem bylo vytvořit většího a silnějšího psa pro tradiční japonské psí zápasy, které se řídily přísným rituálem podobným sumó. Největší rozkvět chovu nastal v období 1924 až 1933, kdy v Japonsku působilo přes 5 000 chovatelů. Druhá světová válka populaci dramaticky zdecimovala a plemeno přežilo jen díky několika chovatelům, kteří ukryli své psy v odlehlých oblastech. Po válce se chov obnovil a tosa se postupně rozšířila do Evropy a Ameriky, kde chovatelé vyšlechtili výrazně mohutnější linie oproti původním japonským. FCI plemeno uznalo pod číslem 260. V mnoha zemích je dnes chov regulován nebo zakázán kvůli bojovému původu, ačkoli moderní tosa je selektována převážně na klidnou a vyrovnanou povahu.