Appenzellský salašnický pes

Appenzellský salašnický pes je středně velký a povahou nejostřejší ze čtyř švýcarských salašnických plemen. V horských kantonech Appenzell po staletí sloužil sedlákům k pasení a shánění dobytka i k hlídání statků, a proto je z něj temperamentní, sebejistý a nebojácný pracant se silným ochranným pudem. Ke své rodině je oddaný a přítulný, k cizím naopak nedůvěřivý, a jako neúplatný hlídač dává o všem hlasitě vědět. Patří k méně rozšířeným plemenům s malou chovnou základnou.

Vzhled

Jde o středně velkého, svalnatého a hbitého psa téměř čtvercové stavby a harmonických proporcí. Hlava je mírně klínovitá, s plochým čelem a nepříliš výrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii). Oči jsou malé, mandlové a tmavě hnědé až oříškové, uši vysoko nasazené a trojúhelníkové, v klidu sklopené k lícím, při zpozornění se v nasazení nadzvednou. Krk je krátký a silný, hřbet rovný, hrudník široký a hluboký. Charakteristický je silný ocas nesený v pohybu stočený nad hřbetem. Srst je krátká, hustá a lesklá, s hustou podsadou. Zbarvení je vždy tříbarevné: základní černá nebo havanově hnědá s hnědočervenými a bílými symetrickými znaky (hnědočervená leží vždy mezi černou a bílou), s bílou lysinou, bílou od brady po hruď, bílými tlapami a bílou špičkou ocasu. Psi měří v kohoutku 52 až 56 cm, feny 50 až 54 cm (s tolerancí 2 cm), hmotnost bývá zhruba 25 až 32 kg (standard FCI ji neuvádí).

Vlastnosti a využití

Původním posláním appenzella bylo pasení a shánění dobytka, hlídání statků a majetku a také tahání menších vozíků. Je to všestranný pracovní pes: nebojácný a neúplatný hlídač s vynikajícím pozorovacím talentem, který dění na svém pozemku hlasitě ohlašuje. Zároveň je velmi inteligentní, učenlivý a pohybově zdatný, takže se dnes výborně uplatňuje ve psích sportech, jako je agility, dogtrekking, flyball nebo sportovní kynologie, i v záchranářské práci. Vyžaduje ale hodně pohybu a smysluplné zaměstnání; bez něj se nudí a hledá si vlastní zábavu.

Podobná plemena

Splést si ho lze hlavně s ostatními švýcarskými salašnickými psy, se kterými sdílí tříbarevné zbarvení. Od dlouhosrstého bernského salašnického psa ho odlišuje krátká srst. Velký švýcarský salašnický pes je výrazně větší a mohutnější a ocas nosí svěšený, kdežto appenzell ho v pohybu stáčí nad hřbet. Nejblíže má k entlebušskému salašnickému psovi, ten je ovšem menší, výrazně obdélníkové stavby (appenzell je téměř čtvercový) a může mít vrozeně zakrslý ocas, zatímco appenzell má ocas vždy plné délky.

Výživa a krmení

Jako aktivní a pracovně založené plemeno potřebuje appenzell kvalitní krmivo pro střední až větší aktivní psy, s vyváženým poměrem bílkovin, tuků, vitaminů a minerálů, které pokryje jeho energetický výdej. Denní dávku je vhodné rozdělit do dvou menších porcí a po krmení dopřát psovi klid, čímž se snižuje riziko zažívacích potíží. U méně vytížených jedinců je naopak potřeba hlídat kondici a přizpůsobovat porce skutečné aktivitě, aby pes nepřibíral a nezatěžoval si klouby.

Povahou je appenzell živý, temperamentní a sebejistý pes, který ke své rodině pevně přilne a špatně snáší delší odloučení. K cizím lidem přistupuje nedůvěřivě a chvíli mu trvá, než si k někomu vytvoří vztah, agresivní ale bezdůvodně není. Je to neúplatný a ostražitý hlídač s vrozeným ochranným pudem, který na sebe upozorňuje hlasitým, zvučným štěkotem; klidný, tichý pes to rozhodně není. S dětmi vychází výborně a dokáže si s nimi hodiny hrát, u cizích dětí a návštěv je ale kvůli jeho ochranitelství vhodný dohled. K domácím zvířatům bývá přátelský a s jinými psy vychází dobře, samci ale mohou občas projevit dominanci, s čímž je třeba počítat.

O krátkou srst s podsadou je péče snadná: stačí ji zhruba jednou týdně vykartáčovat, v období línání o něco častěji. Koupat je potřeba jen výjimečně. K základní péči patří kontrola uší, drápů a zubů. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu a hlavě: appenzell je sportovně laděný pes s vysokou potřebou pohybu, který musí být fyzicky i duševně vytížený, ideálně dlouhými procházkami přírodou, plaváním, aportem nebo psími sporty. Nejlépe se cítí na venkově nebo u domu se zahradou; ve městě může žít jen tehdy, když má dost pohybu a zaměstnání. Bez dostatečného vyžití se nudí a zlobí.

Je to velmi inteligentní, učenlivý a ke svému pánovi ochotný pes, který se za předpokladu správného vedení cvičí výborně. Zároveň je ale temperamentní, sebejistý a se silným ochranným pudem, takže pro úplného začátečníka bývá jeho výchova výzvou a vyžaduje citlivou důslednost. Nejlépe reaguje na klidné, spravedlivé vedení a pozitivní motivaci. Zásadní je včasná socializace, aby se jeho přirozená nedůvěřivost k cizím nezvrhla v problém, a také to, aby se pes naučil, kdy má hlídat a kdy je jeho ostražitost zbytečná. Vzhledem k jeho hlasitosti se vyplatí od začátku pracovat i na ovládání štěkotu.

Jde o robustní a poměrně málo náchylné plemeno, protože bylo po generace chováno hlavně pro pracovní vlastnosti. Jako u aktivních plemen střední velikosti se u něj může objevit dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu vedoucí k bolestem a artróze), méně často oční vady. Protože jde o plemeno s malou chovnou základnou, je pro zachování zdraví klíčový zodpovědný chov s výběrem testovaných rodičů. Při dobré péči a dostatku pohybu se plemeno dožívá zhruba 12 až 14 let.

Appenzellský salašnický pes je ideální pro aktivní lidi a rodiny, které mu dokážou dát každý den dostatek pohybu, smysluplné práce a hlavně těsný kontakt, protože je na rodinu silně vázaný. Sedne sportovně založeným majitelům, nejlépe s domem se zahradou nebo na venkově, kteří ocení ostražitého hlídače a nevadí jim jeho hlasitost. Díky ochotě spolupracovat se hodí i pro psí sporty. Naopak se nehodí do bytu bez dostatku pohybu, k lidem se sedavým způsobem života, k těm, kdo jsou často pryč, ani úplným začátečníkům bez zkušeností s výchovou temperamentního psa. Předem je dobré počítat s výraznou potřebou štěkat, se silným ochranným pudem (nutná socializace) a s tím, že jde o vzácnější plemeno s malou chovnou základnou.

Domovinou plemene jsou švýcarské kantony Appenzell, podle nichž dostalo i jméno. Patří ke čtyřem švýcarským salašnickým plemenům, jejichž společní předkové sahají patrně až k molossoidním psům, které do alpské oblasti přivezli Římané a kteří se tu křížili s domácími pracovními psy. Po staletí byl appenzell nepostradatelným pomocníkem horských sedláků při pasení, hlídání i tahání vozíků. Poprvé byl popsán roku 1853 a jako samostatné plemeno na konci 19. století. V roce 1906 vznikl chovatelský klub a plemenná kniha, o což se zasloužili Max Sieber a profesor Albert Heim, autor prvního standardu z roku 1914. Dodnes je nejoblíbenější ve své vlasti a jeho chovná základna zůstává poměrně malá.