Bernardýn

Bernardýn (svatobernardský pes) je švýcarské obří plemeno a švýcarský národní pes, spjatý s hospicem ve Velkém Svatobernardském průsmyku, kde mniši od 17. století chovali velké horské psy k hlídání a ochraně. Ti se brzy proslavili jako záchranáři, kteří v mlze a vánici nacházeli a přiváděli zpět zbloudilé pocestné; legendární pes Barry se stal pravzorem psa zachránce. Dnes je z bernardýna hlavně dobrácký, klidný rodinný společník a hlídač, pověstný něžný obr. Přes svou impozantní velikost a sílu je to laskavý, oddaný a mírumilovný pes, který ovšem klade nemalé nároky na prostor, výživu i výchovu.

Vzhled

Jde o velmi velkého, impozantního a mohutně osvaleného psa harmonické stavby, který existuje ve dvou varietách, krátkosrsté a dlouhosrsté. Nejnápadnější je obrovská, mohutná hlava s pozorným, přátelským výrazem, výraznými nadočnicovými oblouky, znatelným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a lehkými vráskami nad očima; horní pysky jsou převislé. Uši jsou trojúhelníkové, vysoko nasazené a svěšené, oči středně velké a tmavé. Krk je silný, hrudník široký a hluboký, hřbet široký a pevný, ocas dlouhý a těžký, nesený svěšeně. Krátkosrstá varieta má přiléhavou, hustou srst, dlouhosrstá srst středně dlouhou, rovnou až mírně zvlněnou (nikdy kudrnatou), delší na stehnech a ocase; obě mají bohatou podsadu. Zbarvení je bílé s červenohnědými až mahagonovými znaky nebo pláštěm, s přesně stanovenými bílými znaky a často tmavou maskou. Psi měří v kohoutku nejméně 70 cm, feny 65 cm (nejvýše 90, respektive 80 cm), hmotnost bývá zhruba 55 až 90 kg.

Vlastnosti a využití

Původně to byl velký horský pes, který v hospici hlídal a chránil a hlavně proslul jako záchranář zbloudilých cestujících. Silní a odolní psi dokázali i za nejhorší vánice najít cestu zpět a přirozeně vyhledávali ztracené lidi. Pro dnešní práci horských záchranářů jsou už bernardýni většinou příliš velcí a těžko se s nimi manipuluje třeba ve vrtulníku, výborně se ale hodí jako průvodci na turistických trasách a zvládnou i tah menšího vozíku nebo saní, což ocení hlavně děti. V současnosti je z něj především společenský, rodinný a strážní pes; na venkově je i dobrým hlídačem, který svůj revír přirozeně střeží. Vysoké nároky na výcvik nemá, potřebuje ale prostor a přiměřený pohyb.

Podobná plemena

Svou velikostí i molossoidním rázem se bernardýn podobá několika obřím plemenům, se kterými navíc sdílí kus historie. Blízko má k novofundlanďanovi a německé doze, kteří se podíleli na jeho obnově; novofundlanďan je ovšem obvykle černý vodní pes a doga je štíhlejší a vyšší. Z bernardýna byl vyšlechtěn i moskevský strážní pes, který mu je hodně podobný. Podobně mohutná jsou i další horská a salašnická plemena, jako leonberger nebo pyrenejský horský pes. Bernardýna mezi nimi pozná podle bíločerveného zbarvení, obrovské vrásčité hlavy s převislými pysky a dobráckého výrazu.

Výživa a krmení

Jako obří pes bernardýn hodně sní a potřebuje kvalitní krmivo pro velká a obří plemena, přizpůsobené věku a životnímu stylu. U štěňat je naprosto zásadní řízený růst: nepřekrmovat a nepřetěžovat vyvíjející se kostru a klouby, aby se předešlo vývojovým vadám. Denní dávku je vhodné rozdělit do dvou porcí, granule předem namočit, po jídle dopřát psovi klid a krmit z vyvýšené misky, aby se snížilo riziko torze žaludku (nebezpečného nafouknutí a přetočení žaludku). Kloubům prospívá doplněk s glukosaminem a chondroitinem.

Povahou je to klidný, dobrácký a vyrovnaný pes, pověstný něžný obr. K rodině je mimořádně laskavý, oddaný a přítulný, k dětem jemný, shovívavý a trpělivý; kvůli jeho velikosti je ale u malých dětí namístě dohled, protože rozdováděný mladý pes je může neúmyslně převrhnout. V mládí bývá temperamentnější, později je z něj klidný, ostražitý a teritoriální pes, který svůj revír brání a nestrpí v něm cizí psy, na cizím území se ale chová neutrálně. Ke známým lidem je přátelský, k cizím spíš zdrženlivý, jeho ochranitelství ale nepřerůstá v agresi. Je inteligentní a učenlivý, byť se učí spíš středním tempem.

O srst bernardýna, ať krátkou, nebo dlouhou, je péče poměrně snadná: stačí ji jednou týdně vykartáčovat, v období línání i denně, protože pes hodně shazuje. Kvůli převislým pyskům bernardýn slintá, takže je dobré počítat s otíráním. Pravidelně je vhodné kontrolovat oči (víčka bývají volnější) a svěšené uši. Nároky na pohyb jsou u dospělého psa umírněné: rád vyráží na procházky a do přírody, nepotřebuje ale náročné aktivity ani přehnaně mnoho pohybu; naopak štěně se nesmí přetěžovat, aby se nepoškodily rostoucí klouby. Bernardýn potřebuje dostatek prostoru a nejlépe dům se zahradou; do města ani do bytu se rozhodně nehodí.

Vychovat i vycvičit se bernardýn dá poměrně snadno, základem je ale včasnost: co si totiž nezvyklý dospělý obr usmyslí, to prosadí, a na vodítku vás bez potíží odvleče, kam se mu zachce. Učí se spíš středním tempem, co ale jednou pochopí, to už nezapomene. Nejlépe funguje laskavý, trpělivý a důsledný přístup s pozitivní motivací; jednotvárný ani příliš tvrdý výcvik se pro něj nehodí. Naprosto zásadní je od štěněte socializace a jasné, klidné vedení, aby velký a silný pes zůstal dobře ovladatelný. Náročné sporty bernardýn nepotřebuje, ocení spíš klidné vycházky a společnou činnost s rodinou.

Na svou velikost je to poměrně odolné plemeno, jako obří pes se ale dožívá kratšího věku a nese typická rizika velkých plemen. Počítat je třeba s dysplazií kyčelního nebo loketního kloubu a s osteochondrózou (vývojová onemocnění kloubů) a hlavně s torzí žaludku (nebezpečným nafouknutím a přetočením žaludku), náhlým stavem vyžadujícím okamžitý zákrok. Objevit se mohou i vady očních víček, hlavně entropium (vchlípení víčka), a srdeční onemocnění. Zásadní je proto pečlivý odchov, kvalitní strava a prevence. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Průměrně se bernardýn dožívá zhruba 8 až 10 let.

Bernardýn je ideální pro rodinu nebo jednotlivce s domem se zahradou a dostatkem prostoru, kteří touží po klidném, oddaném a laskavém obrovi a nevadí jim slintání, línání ani nemalé náklady na tak velkého psa. Díky mírné, trpělivé povaze se hodí i k dětem (za dohledu kvůli velikosti). Naopak se nehodí pro úplné začátečníky, pro sportovně nebo výkonnostně založené lidi hledající neúnavného parťáka ani do města a do bytu. Předem je dobré počítat s finanční, časovou i citovou náročností chovu, s krátkým věkem obřího plemene, s nutností pečlivého odchovu a rané socializace a s tím, že jde o silného psa. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Předky bernardýna byli velcí selští a horští psi rozšíření ve švýcarských Alpách, mezi jejichž předky se řadí molossové zanechaní kdysi římskými vojsky. Od poloviny 17. století chovali mniši v hospici ve Velkém Svatobernardském průsmyku ve výšce téměř 2500 metrů velké horské psy k hlídání a ochraně; existence těchto psů je doložena od roku 1695. Brzy se z nich stali proslulí záchranáři, kteří zachránili mnoho životů, a díky legendárnímu Barrymu se jim ve 19. století začalo říkat psi Barry. Cílený chov podle stanoveného typu zahájil v roce 1867 Heinrich Schumacher. V roce 1884 vznikl v Basileji Švýcarský klub pro svatobernardské psy a v roce 1887 byl bernardýn uznán jako švýcarské národní plemeno. Do dnešní podoby přispělo i křížení s novofundlanďanem a německou dogou. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 61.