Deerhound

Deerhound (skotský jelení pes) je starobylý britský chrt, jehož předkové doprovázeli Kelty a jehož úkolem bylo po tisíce let pronásledovat a uštvat jelena evropského ve skotské vysočině. Jeho původ je zahalený tajemstvím a sdílí ho s irským vlkodavem, se kterým se plemena dlouho vyvíjela vedle sebe a navzájem se křížila. Ve Skotsku bylo vlastnictví těchto psů výsadou vůdců klanů a šlechty, takže se chovali v malých počtech; když plemeno přišlo o pracovní uplatnění, ocitlo se na pokraji vyhubení. Podle standardu spojuje jedinečnou kombinaci rychlosti, síly a vytrvalosti s ušlechtilou důstojností.

Vzhled

Jde o velkého psa, který připomíná hrubosrstého greyhounda většího vzrůstu a se silnější kostrou; jeho stavba má vyvolávat dojem spojení rychlosti, síly a hlavně vytrvalosti nutné k uštvání jelena, přitom si ale zachovává ušlechtilou důstojnost. Hlava je dlouhá a protáhlá, s plochou mozkovnou a téměř nevyznačeným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), s knírem a bradkou na čenichu. Oči jsou tmavé, nejlépe tmavě hnědé, s milým, dobráckým pohledem. Uši jsou vysoko nasazené, pokryté hebkou měkkou srstí, složené dozadu a při vzrušení se zvedají, nikdy ale ne zcela vzpřímeně. Krk je silný, hrudník hluboký, hřbet plochý s dobře klenutými bedry. Srst je hrubá, silná a přiléhavá, střapatá a chundelatá, na hlavě, hrudi a břiše měkčí. Nejvíce ceněné je jednobarevné tmavě modrošedé zbarvení, přípustné jsou i světle šedé, žluté, pískové, červenohnědé nebo žíhané odstíny a plaví psi s tmavými znaky. Psi měří v kohoutku nejméně 76 cm a váží zhruba 45 kg, feny nejméně 71 cm a váží kolem 36 kg.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl k lovu vysoké zvěře takzvaným štvaním: pes musel jelena dostihnout, což vyžadovalo obrovskou rychlost, sílu a hlavně vytrvalost v náročném terénu vysočiny. Skotští jelení psi lovívali obvykle ve dvojicích, nikoli ve velkých smečkách. Loví zrakem, takže jakmile se v jeho zorném poli objeví pohybující se kořist, vyrazí za ní a přestává vnímat okolí; jde o hluboce zakořeněný pud, který se nedá odnaučit ani trestat. Dnes se uplatňuje na dostizích a coursingu, které jsou pro něj ideálním vyžitím, a jako důstojný domácí společník. Potřebuje prostor, možnost si zaběhat a hlavně blízkost rodiny.

Podobná plemena

Nejbližším příbuzným je irský vlkodav, se kterým sdílí původ a se kterým se dlouho křížil; vlkodav je ovšem mohutnější a těžší, protože v jeho žilách koluje i krev dogovitých psů, kdežto deerhound je chrt každým coulem, lehčí, s chrtovitějšími proporcemi hlavy i těla. Od greyhounda ho odliší hrubá srst a větší vzrůst, takže se mu ne nadarmo říká hrubosrstý greyhound. Od barzoje ho odlišuje typ srsti i stavba. Právě kombinace obřího vzrůstu, drsné chundelaté srsti v modrošedých odstínech a chrtí siluety je pro deerhounda typická.

Výživa a krmení

Jako velké až obří plemeno potřebuje kvalitní krmivo pro velká plemena, přizpůsobené věku a aktivitě. U štěňat je zásadní řízený růst: nepřekrmovat a nepřetěžovat vyvíjející se kostru a klouby, protože plemeno roste velmi rychle. Naprosto klíčová je opatrnost kvůli hlubokému hrudníku: denní dávku je vhodné rozdělit do dvou porcí, po jídle dopřát psovi klid a nezatěžovat ho pohybem, aby se předešlo torzi žaludku (nebezpečnému nafouknutí a přetočení žaludku), která je u chrtů častou příčinou úmrtí. Chrti navíc bývají útlejší, takže je normální, když jsou vidět poslední žebra.

Povahou je podle standardu laskavý a přátelský, poslušný a učenlivý, protože je dychtivý vyhovět. Doma je z něj tichý, klidný a nesmírně důstojný pes, který si užívá pohodlí a klid; štěká jen výjimečně. Ke své rodině je oddaný a citlivý a špatně snáší odloučení: bez svého člověka se dokáže uzavřít do sebe, takže rozhodně nepatří do kotce. K cizím lidem si zachovává typickou chrtí uzavřenost a rezervovanost, nikdy by ale neměl být agresivní; jako hlídač se nehodí. S jinými psy vychází dobře, k drobným zvířatům má ovšem silný lovecký pud, který je hluboce zakořeněný.

O hrubou srst deerhounda je péče poměrně snadná, stačí ji pravidelně pročesávat, aby se nezacuchala, a podle potřeby lehce upravit; koupat je vhodné jen výjimečně. Zásadní jsou ale nároky na prostor a pohyb: potřebuje dlouhé procházky a hlavně možnost se v bezpečném, dobře oploceném prostoru pořádně proběhnout, protože jako chrt potřebuje sprint. Na volno v nezabezpečeném terénu ho pouštět nelze, protože za pohybující se kořistí vyrazí a přivolání v tu chvíli nefunguje. Ideální je dům s velkou zahradou. Do kotce se plemeno nehodí, protože bez svých lidí strádá. Štěňata se kvůli rychlému růstu nesmí přetěžovat.

Výcvik deerhounda je snazší, než se u chrtů čeká, protože jde o učenlivého psa, který je podle standardu dychtivý vyhovět. Nejlépe funguje laskavý, klidný a důsledný přístup s pozitivní motivací; jde o velmi citlivé plemeno, u kterého tvrdost napáchá jen škodu. Počítat je ale třeba s tím, že lovecký pud je silnější než jakýkoli povel: jakmile pes spatří pohybující se kořist, vyrazí za ní, a bylo by chybou ho za tuto po generace upevňovanou vlastnost trestat. Proto se pracuje hlavně s prevencí a bezpečným prostředím. Ideálním vyžitím jsou dostihy a coursing, kde může naplno využít svou rychlost.

Bohužel patří toto plemeno k psům s kratším věkem a nese rizika typická pro obří chrty. Nejzávažnější je torze žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku), dále se objevují srdeční onemocnění, hlavně dilatační kardiomyopatie, a nádorová onemocnění kostí (osteosarkom). U plemene se popisuje i dědičný nedostatek srážlivého faktoru VII, na který existuje genetický test. Jako všichni chrti je citlivý na některá anestetika, na což je nutné upozornit veterináře. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče, hlavně s vyšetřením srdce. Průměrně se deerhound dožívá jen zhruba 8 až 11 let.

Deerhound je ideální pro klidné lidi s domem a velkou, dobře oplocenou zahradou, kteří ocení tichého, důstojného a laskavého obra, dopřejí mu možnost pořádně se proběhnout, nejlépe na coursingu, a mohou s ním trávit hodně času. Díky mírné povaze se hodí i do rodiny s dětmi a k jiným psům. Naopak se nehodí do bytu bez zázemí, do kotce, pro často nepřítomné lidi ani do domácnosti s kočkami a drobnými zvířaty, na která má silný lovecký pud. Předem je dobré počítat s tím, že psa nelze pouštět na volno v nezabezpečeném terénu, s vysokými náklady na krmení velkého psa a hlavně s kratším věkem a zdravotními riziky plemene. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Původ deerhounda je zahalený tajemstvím; jisté je, že chrti byli na Britských ostrovech už v době příchodu Římanů a že se sem podle jedné z teorií dostali s obchodníky z pevniny, podle jiné s Kelty. V 6. až 9. století přecházel keltský kmen Scotů z Irska do Skotska a spolu s ním i předkové dnešního plemene, což vysvětluje jeho nápadnou podobnost s irským vlkodavem. Ve Skotsku plemeno po tisíce let pronásledovalo jelena evropského. Skotská společnost byla rozdělena na klany a právo vlastnit chrty a pořádat lovy měli jen vůdci klanů a šlechta, takže se psi chovali v malých počtech a odchovy jen kryly přirozený úbytek. To se plemeni málem vymstilo: když ztratilo pracovní uplatnění, ocitlo se na pokraji vyhubení a zachránili ho jen chovatelé, mezi nimiž vynikli bratři Archibald a Duncan M'Neilové. Mezinárodní kynologická federace vede deerhounda pod číslem 164.