Brakýř malý švýcarský

Brakýř malý švýcarský (Schweizerischer Niederlaufhund), zvaný také malý švýcarský honič, je nízkonohý honič ze Švýcarska, který vznikl jako zmenšenina většího švýcarského honiče. Na přelomu 19. a 20. století se v některých švýcarských kantonech přešlo na revírní způsob lovu v menších honitbách, kde byli běžní švýcarští honiči příliš rychlí a lovili moc daleko; chovatelé proto vyšlechtili menší, nízkonohou variantu. Je to vášnivý, vytrvalý lovec s výborným nosem, melodickým hlasem a nezaměnitelnýma dlouhýma, nízko nasazenýma ušima. Chová se ve čtyřech barevných varietách. Přes svůj lovecký zápal je to doma milý a přátelský pes. U nás jde o vzácné plemeno.

Vzhled

Jde v podstatě o zmenšeninu švýcarského honiče: nízkonohého, silně stavěného psa obdélníkového, mírně protáhlého rámce, který působí, jako by byl čtvercový, i když je o něco delší než vysoký. Hlava je středně velká, suchá a ušlechtilá, s přátelským, pozorným výrazem. Nejnápadnějším znakem jsou uši: velmi dlouhé, nízko nasazené a pěkně zřasené, nesené svěšené. Hrudník je hluboký, končetiny suché a robustní, ocas dlouhý, nesený v klidu svěšeně a při práci lehce nahoru. Podle variety je srst krátká a hladká, u hrubosrsté bernské variety delší a tvrdá s malým vousem. Plemeno se chová ve čtyřech varietách lišících se hlavně zbarvením: bernská (tříbarevná, bílá s černou a pálením), jurská (černá s pálením), lucernská (bíle grošovaná s modrým nádechem, s černými skvrnami a pálením) a schwyzská (bílá s oranžově červenými skvrnami). Psi měří v kohoutku 35 až 43 cm, feny 33 až 40 cm, hmotnost bývá zhruba mezi 8 a 15 kg.

Vlastnosti a využití

Především jde o vášnivého loveckého honiče, uzpůsobeného k práci v menších honitbách a v nesnadném terénu. Zvěř vyhledává a vypichuje s velkou jistotou, drží stopu a sleduje ji s melodickým, zvučným hlasem; loví samostatně a spolehlivě se řídí čichem. Díky nízké postavě pracuje o něco pomaleji a v menším okruhu než větší honiči, což se v revírním lovu cení. Dobře se hodí i na barvářskou práci, tedy na dohledávání poraněné zvěře. Kromě lovu je z něj i příjemný společník, potřebuje ale hodně pohybu a nejlépe čichovou práci; bez dostatečného vyžití strádá.

Podobná plemena

Toto plemeno je nízkonohým protějškem švýcarského honiče, se kterým sdílí i stejné čtyři barevné variety; liší se hlavně kratšíma nohama a menším vzrůstem. Kvůli krátkým nohám a dlouhým uším může připomínat basetského honiče nebo jezevčíka, není ale zdaleka tak nízký a protáhlý a působí lehčeji a honičtěji. Jednotlivé variety mohou barvou připomínat i jiné honiče, například jurská černá s pálením trochu barváře. Právě kombinace nízké, ale ne přehnaně krátké stavby, dlouhých zřasených uší a švýcarského zbarvení je pro plemeno typická.

Výživa a krmení

Jako aktivní lovecké plemeno potřebuje kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pes udržel štíhlou linii a nezatěžoval nadváhou spíše dlouhý hřbet a klouby. Pamlsky z výcviku je dobré započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid po jídle.

Povahou je to milý, přátelský a vyrovnaný pes, který podle standardu není bázlivý a v žádném případě agresivní; temperamentem bývá klidný až živý. Ke svým lidem je oddaný a přítulný a dobře vychází i s jinými psy, protože jde o smečkového honiče. Zároveň je to v jádru vášnivý lovec se silným loveckým pudem a výborným nosem: jakmile zachytí stopu, jde za ní, hlasitě štěká a hůř se přivolává. Je vytrvalý, hbitý a při lovu samostatný. Je to prostě pohodový, hodný pes, ve kterém ale stále dřímá zapálený honič.

O srst brakýře malého švýcarského je péče snadná: krátkou, hladkou srst stačí jednou týdně vykartáčovat, u hrubosrsté bernské variety se hodí občas srst vytrhat a věnovat pozornost vousu. Hlavní a pravidelnou pozornost si žádají dlouhé, nízko nasazené uši, ve kterých se snadno drží vlhkost a nečistoty, takže je potřeba je kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům. Zásadní jsou nároky na pohyb: jde o aktivního honiče, který potřebuje hodně pohybu a nejlépe čichovou práci nebo lov. Kvůli silnému nosu je na vycházkách jistější na vodítku nebo v zabezpečeném prostoru, protože za stopou rád odběhne.

Výcvik brakýře malého švýcarského je vděčný v tom, že jde o milého, ochotného psa, který rád spolupracuje, počítat je ale třeba s honičskou samostatností a silným loveckým pudem. Nejlépe funguje laskavý, důsledný přístup s pozitivní motivací; tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat, proto se vyplatí věnovat mu zvlášť velkou pozornost a začít brzy. Důležitá je i socializace. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos, ať už při lovu, nebo při čichových hrách.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté plemeno, u kterého se popisuje jen málo dědičných problémů. Jako u honičů s dlouhýma svěšenýma ušima je vhodné pravidelně kontrolovat uši a předcházet zánětům zvukovodu. Vzhledem k delšímu hřbetu a nižší stavbě je dobré nepřetěžovat záda, hlídat kondici a nedovolit psovi ztloustnout. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se brakýř malý švýcarský dožívá zhruba 12 až 14 let.

Brakýř malý švýcarský je ideální hlavně pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu, prostoru a nejlépe loveckou nebo čichovou práci a ocení vytrvalého, milého a přátelského honiče, který se hodí i do rodiny s dětmi a k jiným psům. Naopak se méně hodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi a do bytu bez dostatečného vyžití. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem, hlasitým projevem a náročným přivoláním. Vzhledem k tomu, že jde u nás o vzácné plemeno, je třeba počítat i s obtížnějším sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Brakýř malý švýcarský vznikl na přelomu 19. a 20. století ve švýcarských kantonech. Když se tehdy v některých krajích přešlo z krajského na revírní způsob lovu v menších honitbách, byli oblíbení středně velcí švýcarští honiči vyhodnoceni jako příliš rychlí a lovící v příliš velkém okruhu. Cíleným výběrem a vhodným křížením proto vznikla menší, nízkonohá varianta, která si zachovala krásné švýcarské zbarvení, zvučný hlas i vášeň pro hledání. V roce 1905 vznikl chovatelský klub, zprvu pod názvem Klub švýcarských jezevčíkovitých brakýřů. Mezinárodní kynologická federace uznala plemeno v roce 1954, tehdy jako čtyři barevně odlišené rasy, a v roce 2015 je sjednotila do jednoho plemene se čtyřmi varietami. FCI ho vede pod číslem 60.