Rafeiro do Alentejo

Prastarý hlídač z rozlehlých pastvin portugalského Alenteja, kde po staletí doprovázel stáda během sezónních přesunů mezi horami a nížinami. Klidný a sebejistý, svou práci vykonává s přirozenou autoritou a bez zbytečné agresivity. K rodině je oddaný a loajální, vůči cizím však zůstává ostražitý a nedůvěřivý, zejména po setmění, kdy jeho bdělost výrazně narůstá.

Vzhled

Velký, mohutný pes rustikálního typu s tělem delším než vysokým. Hlava je objemná, téměř masivní, s širokou, oblou lebkou a jen naznačeným stopem. Poměr čenichu k lebce je přibližně 2:3, čenich se mírně zužuje a má rovný hřbet nosu s klenutým příčným profilem. Oči jsou malé, eliptické, tmavě hnědé s klidným výrazem. Uši jsou středně nasazené, trojúhelníkové se zaoblenými špičkami, visící s nízkou pohyblivostí. Krk je krátký, silný, s podélným jednoduchým lalokem. Srst je krátká až středně dlouhá (preferována střední délka), hustá, rovná a přiléhavá. Zbarvení je černé, vlčí šedé, plavé nebo žluté, případně se žíháním, vždy s bílými znaky, nebo naopak bílé se skvrnami těchto barev. Ocas je dlouhý, sahá minimálně k patním kloubům, v klidu visí, v akci se zvedá a stáčí bez pokládání na hřbet.

Vlastnosti a využití

Historicky strážce stád a zemědělských usedlostí, dnes i rodinný společník pro zkušené majitele. Charakteristická je zvýšená aktivita v nočních hodinách, kdy pes přirozeně hlídá své teritorium. Energetické nároky jsou pro velké plemeno umírněné, stačí přibližně hodina pohybu denně. Má silný teritoriální instinkt a tendenci k hlídkování a obcházení svého prostoru. Nezávislá povaha znamená, že dokáže pracovat samostatně bez neustálého vedení.

Podobná plemena

Od Španělského mastina (FCI 91) se liší lehčí a sušší konstitucí, menší hmotností a méně výrazným lalokem. Estrela Mountain Dog (Cão da Serra da Estrela, FCI 173) je další portugalský strážce stád, ale pochází z horského regionu Serra da Estrela, je menší a existuje v dlouhosrsté i krátkosrsté varietě. Od Pyrenejského horského psa se odlišuje menší velikostí, pestřejším zbarvením (ne převážně bílý) a výrazně kolébavějším pohybem. Cão de Castro Laboreiro (FCI 170) je další portugalský hlídač, ale lehčí a s typickým žíhaným zbarvením.

Výživa a krmení

Kvalitní krmivo pro velká plemena podávané ve dvou denních dávkách. Štěňata krmit třikrát až čtyřikrát denně krmivem určeným pro růst velkých plemen s kontrolovaným příjmem vápníku a energie. Kvůli riziku torze žaludku (GDV) nekrmit těsně před ani po zátěži, používat misku zpomalující příjem a rozdělit denní porci na menší dávky. Plemeno nemá sklon k přejídání, ale kontrola hmotnosti je důležitá, protože nadváha zatěžuje klouby.

Klidný, sebejistý a důstojný pes s přirozenou autoritou. K rodině je loajální a oddaný, s dětmi se chová trpělivě a ochranitelsky. Vůči cizím lidem je rezervovaný a nedůvěřivý, ale bez bezdůvodné agresivity. Výrazně ostražitější v nočních hodinách, kdy přirozeně hlídá teritorium. Nezávislý a soběstačný, dokáže dlouhé hodiny pracovat bez vedení. S ostatními psy vychází většinou klidně, ale díky teritoriálnímu instinktu může být dominantní vůči psům stejného pohlaví. Není přehnaně mazlivý, svou náklonnost projevuje spíše klidnou přítomností než aktivním vyžadováním pozornosti.

Hustou krátkou až středně dlouhou srst stačí kartáčovat jednou týdně, v období sezónního línání (jaro a podzim) častěji. Koupání pouze dle potřeby. Pravidelná kontrola uší a čištění zubů alespoň dvakrát týdně. Drápky většinou vyžadují pravidelné zkracování, protože při umírněném pohybu se přirozeně obrušují pomalu. Slintání je u tohoto plemene mírné až střední. Pohybově nenáročný, vystačí si s přibližně hodinou procházek denně, ale potřebuje přístup k velkému oploceného prostoru, kde může hlídkovat a obcházet své teritorium.

Nezávislý a tvrdohlavý, výcvik vyžaduje zkušeného majitele s trpělivým a důsledným přístupem. Reaguje na pozitivní motivaci, ale hrubé metody nebo nátlak vedou k odporu a ztrátě důvěry. Rozsáhlá raná socializace je naprosto zásadní, protože nedostatečně socializovaný jedinec může být příliš podezřívavý nebo obtížně zvladatelný vůči cizím lidem. Výcvik by měl začít od štěněcího věku a pokračovat celoživotně. Při venčení je důležité vést na vodítku nebo mít bezpečně oplocenou zahradu, protože má sklon k hlídkování a obcházení většího okruhu.

Celkově odolné a robustní plemeno s nadprůměrnou délkou života pro svou velikostní kategorii. Hlavním rizikem je dysplazie kyčelního kloubu (abnormální vývoj kyčle vedoucí ke kulhání, bolesti a artróze). Dysplazie loketního kloubu (vývojová vada loketního kloubu) se rovněž vyskytuje, byť méně často. Torze žaludku (GDV, náhlé rozšíření a otočení žaludku) představuje akutní ohrožení života, typické pro velká plemena s hlubokým hrudníkem. Příznaky zahrnují neúspěšné pokusy o zvracení, nafouklé břicho, neklid a nadměrné slinění. Doporučené testy zahrnují vyšetření kyčlí a loktů. Jako rustikální pracovní plemeno, které neprošlo extrémní selekcí na exteriér, si zachovává poměrně dobré celkové zdraví.

Výhradně pro zkušené majitele velkých strážních plemen, kteří mají dům s velkou oplocenou zahradou. Zcela nevhodný do bytu a pro začátečníky. Dobrý rodinný pes pro rodiny se staršími dětmi, které rozumí zacházení s velkým, nezávislým plemenem. Pro malé děti vyžaduje zvýšený dohled kvůli velikosti. Ideální majitel oceňuje klidného, nezávislého strážce, který nevyžaduje neustálou pozornost, a je ochoten investovat čas do důsledné socializace a celoživotního výcviku. Nevhodný pro majitele, kteří očekávají bezpodmínečnou poslušnost nebo hledají aktivního sportovního partnera.

Pochází z Portugalska z pohoří Serra da Estrela. Toto plemeno je známé již od středověku, je tedy velmi staré, dokonce patří mezi nejstarší plemena na Iberském poloostrově, avšak jeho přesný původ se nedá zjistit. Pravděpodobně vznikl křížením se španělským mastinem. Hlavním využitím v oné době bylo hlídání stád ovcí před šelmami, jako jsou vlci nebo medvědi. Takové psí plemeno muselo být silné, zdatné, muselo dokázat ujít i desítky km a takový estrelský pastevecký pes skutečně je. Většina pastýřů svým psům dávala na krk speciální obojky s dlouhými hřeby, které vystupovaly směrem ven. Důvodem bylo to, že vlci zabíjejí své kořisti protržením tepny v krku a před tím měl chránit tento obojek. Přestože je plemeno tak staré, na veřejnosti se začne objevovat až v 19. století.