Pyrenejský horský pes

Jeden z nejstarších evropských strážců stád, jehož kořeny v Pyrenejích sahají tisíce let zpět. Pyrenejský horský pes byl vyšlechtěn k samostatné práci v odlehlých horských oblastech, kde bez přítomnosti člověka chránil ovce před vlky, medvědy a zloději. Tato staletí nezávislé práce vtiskla plemeni jedinečnou kombinaci jemnosti ke svěřeným tvorům a rozhodnosti při jejich ochraně.

Vzhled

Mohutný, impozantní a silně stavěný pes, který přesto nepůsobí těžkopádně a zachovává si určitou eleganci. Délka těla mírně převyšuje výšku v kohoutku. Hlava není příliš velká vzhledem k tělu, po stranách poměrně plochá. Lebka stejně široká jako dlouhá, mírně zaoblená, vzadu tvaru gotického oblouku. Stop sotva znatelný. Čenich široký, mírně kratší než lebka, zužující se ke špičce. Nos zcela černý. Oči spíše malé, mandlového tvaru, jantarově hnědé, s charakteristickým jemným, zasněným pohledem. Ucha poměrně malá, trojúhelníková, zaoblená, nasazená v úrovni očí, přiléhající k hlavě.

Krk silný, poměrně krátký, s minimálním lalokem. Hřbet silný, hrudník široký a dlouhý, sahající k loktům. Záď mírně šikmá s poměrně výraznými kyčelními hrbolky. Ocas dosahuje alespoň po paty, hustě osrstěný s praporcem, v klidu nesený nízko se zaháčkovanou špičkou. V pozornosti se zvedá nad hřbet a tvoří silný kruh, jehož špička se dotýká beder.

Srst dvojvrstvá: krycí dlouhá, přiléhající, poměrně rovná, na lopatkách a hřbetě mírně drsnější. Kolem krku a na ocase delší. Podsada hustá a měkká. Zbarvení bílé nebo bílé se šedými (jezevčí/vlčí), bledě žlutými nebo oranžovými skvrnami na hlavě, uších, u kořene ocasu, případně na těle. Jezevčí šedé znaky jsou nejvíce ceněné.

Charakteristickým a povinným znakem jsou zdvojené paspárky (padrápky) na zadních končetinách. Jejich absence nebo nedostatečné vyvinutí je diskvalifikující vadou.

Vlastnosti a využití

Klidný, vyrovnaný a přirozeně majestátní pes se silným ochranitelským instinktem a výraznou nezávislostí. Byl vyšlechtěn k samostatnému rozhodování v nepřítomnosti člověka, což se projevuje jeho iniciativou a schopností posoudit situaci bez povelů. Ke své rodině a všem svěřeným tvorům je neobyčejně jemný a laskavý, ale vůči potenciálním hrozbám je rozhodný a odvážný.

Přes svou mohutnost je poměrně nenáročný na pohyb. Preferuje klidné procházky a hlídání teritoria před intenzivním sportováním. Aktivnější bývá v noci, kdy přirozeně hlídá a obchází svěřené území, což odpovídá jeho původnímu určení jako nočního strážce stád.

Podobná plemena

Od slovenského čuvače (FCI 142) se odlišuje výrazně větším vzrůstem, těžší stavbou těla a přítomností barevných znaků (čuvač je výhradně bílý). Kuvasz (FCI 54) je maďarský strážce stád s lehčí stavbou, kratší srstí a bez zdvojených paspárků. Maremmano (FCI 201) je italský protějšek s podobným využitím, ale o něco lehčí a s méně výrazným pohlavním dimorfismem.

Výživa a krmení

Kvalitní krmivo formulované pro obří plemena, přizpůsobené věku a aktivitě. Denní dávku rozdělit do dvou až tří menších porcí jako prevenci torze žaludku (GDV). Nekrmit těsně před ani po fyzické zátěži. Vyhnout se zvýšeným miskám. Zvážit preventivní gastropexi (chirurgické přišití žaludku k břišní stěně). Doplňky glukosamin a chondroitin mohou podpořit zdraví kloubů, rybí olej prospívá kůži a srsti. Plemeno má tendenci k nadváze při nedostatku pohybu.

Klidný, vyrovnaný a majestátní pes, který svou rodinu a vše, co považuje za „své stádo", chrání s přirozenou autoritou. K dětem je mimořádně jemný a trpělivý, často je instinktivně hlídá. S ostatními domácími zvířaty včetně koček vychází výborně, protože je vnímá jako součást svěřeného stáda.

Vůči cizím lidem je ostražitý a zdrženlivý, ale nikoli agresivní. Dokáže posoudit situaci a reaguje přiměřeně. V noci bývá aktivnější a může hlasitě štěkat na podezřelé zvuky, což je projev jeho přirozeného hlídacího instinktu. Je výrazně nezávislý a má vlastní hlavu, což se projevuje i v běžném soužití. Přes svou mohutnost překvapivě dobře snáší samotu, protože byl vyšlechtěn k samostatné práci v horách bez přítomnosti člověka.

Navzdory bohaté srsti je údržba překvapivě nenáročná. Krycí srst přirozeně odpuzuje nečistoty a je odolná proti zacuchání. Kartáčování jednou týdně (přibližně třicet minut) postačuje k udržení srsti v dobrém stavu. V období línání (jaro a podzim) je třeba česat častěji, protože plemeno odhazuje značné množství podsady.

Uši kontrolovat pravidelně, zejména po kontaktu s vodou. Zuby čistit několikrát týdně. Zdvojené paspárky na zadních končetinách vyžadují pravidelnou kontrolu, protože mezi nimi se mohou zachytávat nečistoty. Drápy stříhat měsíčně. Koupání jen podle potřeby, srst se přirozeně čistí.

Jeden z nejobtížněji trénovatelných psů kvůli silné nezávislosti a vlastní iniciativě. Byl vyšlechtěn k samostatnému rozhodování bez lidského vedení, což se v domácím prostředí projevuje tendencí ignorovat povely, které považuje za zbytečné. Základní poslušnost vyžaduje trpělivost, důslednost a respekt k povaze plemene.

Tvrdé metody jsou zcela kontraproduktivní. Pozitivní posilování a budování vzájemného respektu přinášejí nejlepší výsledky, i když nelze očekávat psí obedienci na soutěžní úrovni. Včasná socializace je zásadní, zejména seznamování s různými lidmi, zvuky a situacemi, aby se ostražitost neproměnila v přehnanou podezřívavost. Profesionální výcvikové kurzy jsou důrazně doporučeny, zejména pro začátečníky.

Jako obří plemeno má pyrenejský horský pes kratší průměrnou délku života a je náchylný k některým závažným onemocněním.

Torze žaludku (GDV, přetočení žaludku kolem své osy) je nejzávažnější akutní stav postihující velká a obří plemena s hlubokým hrudníkem. Bez okamžitého chirurgického zákroku je smrtelná. Prevencí je krmení menšími porcemi, vyhýbání se zátěži po jídle a zvážení preventivní gastropexe.

Dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubní jamky) a dysplazie loketního kloubu (vývojová vada lokte) jsou časté u obřích plemen. RTG vyšetření obou kloubů je doporučeno u chovných jedinců. Luxace čéšky (vyklouznutí kolenní čéšky) se může vyskytovat navzdory velikosti plemene.

Oční onemocnění zahrnují entropii (vtočení okraje víčka dovnitř, řešitelné chirurgicky), kataraktu (zákal oční čočky) a multifokální retinopatii (CMR, dědičné onemocnění sítnice vedoucí k poruše zraku, testovatelné DNA testem).

Specifickým rizikem je neuronální degenerace (NDG, dědičné onemocnění nervového systému projevující se klopýtáním a vlečením tlapek před prvním rokem věku, progresivní, DNA test dostupný) a chondrodysplazie (dědičná porucha růstu způsobující zkrácení končetin, trupu a čenichu).

Plemeno výhradně pro zkušené majitele s dostatkem prostoru, ideálně venkovskou usedlost nebo dům s velkou zahradou. Pyrenejský horský pes potřebuje teritorium k hlídání a prostor k volnému pohybu. Není vhodný do bytu ani do malého domu bez zahrady.

Ideální majitel rozumí nezávislé povaze strážce stád a nepotřebuje psa, který bude slepě poslouchat na slovo. Ocení klidného, majestátního společníka s přirozenou autoritou a ochranitelským instinktem. Rodiny s dětmi jsou výbornou volbou, protože pes je k dětem mimořádně jemný. Noční štěkání může být problematické v obydlených oblastech. Začátečníkům v kynologii se toto plemeno nedoporučuje.

Pyrenejský horský pes je jedním z nejstarších evropských strážců stád. Jeho předci chránili ovce v Pyrenejích již před tisíci lety, fosilní nálezy naznačují přítomnost podobných psů v oblasti kolem roku 1800 př. n. l. První písemné zmínky pocházejí ze středověku, kdy byli tito psi nepostradatelnými společníky pastevců v nehostinných horských podmínkách.

V 17. století si pyrenejský horský pes získal přízeň francouzské šlechty. Ludvík XIV. ho jmenoval „Královským psem Francie" a stal se oblíbeným strážcem zámků a šlechtických sídel. Na pyrenejských hradech sloužil jako kombinace strážce stád a hlídače majetku.

Během druhé světové války byl využíván ve francouzské armádě jako posel a smečkový pes pro přepravu zásob v horském terénu. Po válce populace poklesla, ale díky oddaným chovatelům bylo plemeno obnoveno. V Severní Americe je známý jako Great Pyrenees a patří k oblíbeným plemenům. V ČR je registrován v ČMKU.