Istrijský krátkosrstý honič - změnit foto!

Považovaný za nejstaršího honiče celého balkánského regionu má istrijský krátkosrstý honič historii sahající přinejmenším do počátku 18. století. Z chorvatského pobřeží a dalmatského zázemí pochází elegantní, ušlechtile stavěný lovecký pes, který si dodnes zachovává svou původní roli spolehlivého partnera při honu na drobnou i větší zvěř.

Vzhled

Středně velký pes ušlechtilého vzhledu se silnou honičí stavbou a obdélníkovým tělesným formátem. Psi dosahují výšky 49 až 53 cm, feny 47 až 51 cm, s tolerancí ±3 cm u jedinců vynikajícího typu; hmotnost se pohybuje od 16 do 20 kg. Hlava je poměrně široká s plochou lebkou, mírně delší než čenich. Výraz obličeje je vážný a pozorný, oči tmavě hnědé. Uši jsou trojúhelníkové se zaoblenými konci, nasazené v úrovni očí, visící a přiléhající k hlavě; při natažení dopředu dosahují koutku pysku. Ocas je šavlovitý, nesený pod úrovní hřbetní linie, dosahuje patního kloubu nebo níže. Srst je krátká (1 až 2 cm, maximálně 2,5 cm), tvrdá, hustá a lesklá, těsně přiléhající k tělu. Zbarvení je sněhově bílé s oranžovými znaky, které se projevují jako jasně oddělené skvrny na hlavě (uši, lebka, obličej) a na těle a nepřesahují třetinu povrchu.

Vlastnosti a využití

FCI standard popisuje istrijského krátkosrstého honiče jako vytrvalého honiče zvláště vhodného pro lov zajíce, lišky a divočáka, s možností využití jako stopovacího psa. Při práci v terénu projevuje živý temperament a vytrvalost, s charakteristickým ostrým a vytrvalým štěkotem na stopě. Mimo lov je to jemný, poslušný a klidný společník, hluboce oddaný svému majiteli. FCI standard výslovně uvádí, že je „obedient" (poslušný), což ho odlišuje od mnohých jiných honičů se silnější nezávislostí. Vůči cizím je přirozeně ostražitý.

Podobná plemena

Od istrijského hrubosrstého honiče (FCI č. 152) se liší krátkou, hladkou srstí oproti drsné drátovité, lehčí stavbou těla a o něco menším vzrůstem; oba sdílejí stejné zbarvení a oblast původu. Posavský honič (FCI č. 154) je menší chorvatský honič s pšeničně červenou srstí bez bílého základu. Dalmatský pes má na první pohled podobné bílé zbarvení se znaky, ale liší se černými nebo hnědými skvrnami místo oranžových, větším vzrůstem a zcela odlišným využitím. Porcelaine (FCI č. 30) je francouzský honič podobného typu s bílou srstí a oranžovými znaky, ale větší a s jemnější texturou srsti.

Výživa a krmení

Aktivní středně velké plemeno vyžadující kvalitní krmivo s dostatečným obsahem bílkovin přizpůsobené úrovni aktivity. Denní dávka suchého krmiva se pohybuje přibližně kolem 200 až 300 g rozděleného do dvou porcí. V lovecké sezóně při intenzivním nasazení je vhodné energetický příjem navýšit. Plemeno nemá výraznou tendenci k obezitě při dostatečném pohybu, ale při nedostatečném vytížení je třeba porce přizpůsobit. Čerstvá voda musí být k dispozici neustále, zejména po fyzické zátěži.

Živý a temperamentní v terénu, klidný a vyrovnaný doma. Tento dvojí charakter je typickým rysem plemene: při práci na stopě projevuje intenzivní soustředění a neúnavnou vytrvalost, zatímco v domácím prostředí je pokojný a nenápadný. Ke svému majiteli je hluboce oddaný a loajální, přičemž lovecký instinkt představuje jeho nejsilnější motivaci. Vůči cizím lidem se chová přirozeně ostražitě a potřebuje čas na seznámení. S ostatními psy vychází dobře. Silný lovecký pud činí soužití s kočkami a drobnými zvířaty velmi problematickým. Při nedostatku pohybu a smysluplné práce se může stát neklidným a hlučným.

Krátká, tvrdá srst vyžaduje minimální údržbu. Kartáčování jednou týdně postačuje, v období línání (jaro, podzim) o něco častěji. Koupání jen výjimečně podle potřeby. Srst je přirozeně lesklá a odolná vůči znečištění. Zvýšenou pozornost vyžadují visící uši, které je nutné kontrolovat a čistit minimálně jednou týdně, protože omezený průtok vzduchu vytváří podmínky příznivé pro ušní infekce; po loveckém nasazení v terénu je kontrola nutná vždy. Zuby je vhodné čistit alespoň dvakrát týdně. Drápy se obvykle brousí přirozeně při pohybu venku.

Inteligentní pes s přirozenou ochotou poslouchat, díky čemuž je mezi honiči nadprůměrně cvičitelný. FCI standard ho výslovně označuje za poslušného, což je u honičích plemen poměrně výjimečné. Přesto platí, že zachycení zajímavé stopy dokáže lovecký instinkt dočasně převládnout nad veškerou poslušností. Pozitivní posilování a trpělivý přístup přinášejí nejlepší výsledky, tvrdé metody jsou kontraproduktivní. Výcvik pro lov obvykle začíná ve věku kolem 8 měsíců. Přivolání v prostředí s přirozenými pachy vyžaduje postupný a důsledný nácvik. Raná socializace pomáhá zmírnit přirozenou ostražitost vůči cizím. Vyniká v čichových sportech.

Robustní a odolné plemeno s průměrnou délkou života 12 až 15 let. Mezi nejčastější zdravotní problémy patří dysplazie kyčelního kloubu (abnormální vývoj kloubní jamky vedoucí k bolesti, kulhání a omezené pohyblivosti). U některých jedinců se vyskytuje idiopatická epilepsie (záchvaty křečí bez zjistitelné příčiny, obvykle se projevující ve věku 6 měsíců až 3 roky). Hypotyreóza (snížená funkce štítné žlázy) se může projevit zhoršením kvality srsti, vypadáváním chlupů a přírůstkem na váze. Visící uši predisponují k ušním infekcím. Při loveckém nasazení hrozí zranění v terénu, podvrtnutí a řezné rány. Vzhledem k malé chovatelské základně mimo Chorvatsko je zodpovědný výběr rodičů obzvláště důležitý.

Plemeno primárně určené pro aktivní myslivce nebo kynology se zkušenostmi s loveckými plemeny, kteří psu nabídnou pravidelnou práci v terénu. Dům se zahradou v blízkosti přírody je nutností, byt ve městě je pro toto plemeno zcela nevhodný kvůli vysokým nárokům na pohyb a přirozené hlasitosti. Vyžaduje minimálně hodinu intenzivního pohybu denně, ideálně s možností volného pohybu a čichové práce. Není vhodný pro začátečníky kvůli silnému loveckému pudu a potřebě důsledného výcviku. Soužití s kočkami a drobnými zvířaty se nedoporučuje. Při dostatečném vytížení je doma klidný a příjemný společník.

Považovaný za nejstaršího honiče balkánského regionu má istrijský krátkosrstý honič kořeny v chorvatském pobřeží, Istrii a Dalmácii. Nejstarší písemný popis pochází z roku 1719, kdy biskup Petar Bakić z Đakova zaznamenal jeho vlastnosti v církevní kronice. Plemeno se formovalo jako lovecký pes přizpůsobený středomořskému klimatu a členitému pobřežnímu terénu, kde krátká, tvrdá srst poskytovala dostatečnou ochranu. Na konformačních výstavách se poprvé objevilo v roce 1866 ve Vídni. Plemenná kniha byla založena v roce 1924, FCI plemeno uznala v roce 1949, avšak první oficiální standard byl publikován až v roce 1973. Istrijský krátkosrstý honič je mírně menší a lehčí protějšek hrubosrstého istrijského honiče; oba sdílejí stejnou oblast původu a zbarvení, ale liší se typem srsti, přičemž hrubosrstá varieta vznikla jako adaptace na drsnější podmínky horského vnitrozemí. Plemeno zůstává vzácné mimo chorvatsko a slovinský region.