Holandský pinč - upravit foto

Ze stájí a kočároven holandských šlechtických sídel vzešlo jedno z nejmenších a nejvzácnějších plemen pinčovitého typu. Holandský pinč byl po staletí oceňován jako neúnavný hubitel hlodavců s přátelskou a nenáročnou povahou. Po druhé světové válce téměř vyhynul a svou existenci vděčí obětavému rekonstrukčnímu programu zahájnému v 70. letech 20. století.

Vzhled

Malý, robustně stavěný pes čtvercového formátu. Psi dosahují výšky 37 až 42 cm, feny 35 až 40 cm; hmotnost se pohybuje kolem 9 až 10 kg. Hlava je při pohledu shora poměrně široká a krátká, s lehce klenutou lební částí a zřetelným stopem. Poměr délky lebky k čenichu činí přibližně 2:1. Oči jsou velké, kulaté, tmavě hnědé s černým lemováním a živým, přátelským výrazem. Uši jsou malé, trojúhelníkové, vysoko nasazené, se zaoblenými špičkami, přiléhající k hlavě. Nos je černý a široký. Trup je kompaktní s širokým, svalnatým hřbetem a dostatečně klenutými žebry. Hloubka hrudníku odpovídá přibližně polovině kohoutí výšky. Tlapky jsou kulaté a úhledné s černými drápy. Srst je drsná, drátovitá a tvrdá na dotek, rovná, 4 až 7 cm dlouhá, záměrně rozcuchaného vzhledu. Na hlavě tvoří výrazné vousy, knír a obočí z dlouhých, rovných, drátovitých chlupů. Zbarvení je výhradně žluté ve všech odstínech, přičemž tmavší slaměná je preferována; uši bývají tmavší než zbytek těla.

Vlastnosti a využití

Původně vyšlechtěn jako stájový pes k hubení krys a myší, dnes slouží především jako společenský pes. Standard FCI ho popisuje jako přítulného, veselého, přátelského a bezprostředního. Nesmí vykazovat známky nervozity, bázlivosti ani přílišného štěkání. Ke svým lidem je hluboce oddaný a tvoří si silné vazby k celé rodině. S dětmi vychází výborně, s ostatními psy rovněž. Díky svému teriérskému původu si zachovává čilost a podnikavost, ale bez typické teriérské tvrdohlavosti. V moderní kynologii se uplatňuje v agility, flyballu a dalších sportovních disciplínách.

Podobná plemena

Nejbližším příbuzným je knírač (schnauzer), se kterým sdílí společné předky mezi středoevropskými pinčovitými a knírčovitými psy. Od kníračů se liší menším vzrůstem, měkčím temperamentem a výhradně žlutým zbarvením. Bruselský grifonek je rovněž malý, vousatý společenský pes, od něhož se holandský pinč odlišuje hladší stavbou těla a drsnou srstí (samotný název „holandský" vznikl právě pro odlišení od belgického grifonka). Border teriér, který byl použit při poválečné rekonstrukci plemene, sdílí s holandským pinčem drsnou srst a podobný vzrůst, ale je to výrazně lovečtější a nezávislejší pes.

Výživa a krmení

Jako malé plemeno s poměrně živým metabolismem potřebuje kvalitní krmivo přizpůsobené malým plemenům. Denní dávka suchého krmiva se pohybuje kolem 100 až 150 g rozděleného do dvou porcí. Přílišné krmení je třeba hlídat, protože holandský pinč má bez dostatečného pohybu tendenci k přibírání na váze. Čerstvá voda musí být k dispozici po celý den.

Veselý, přítulný a přátelský pes, který si rychle získá srdce celé rodiny. Ve svém chování je bezprostřední a otevřený, nenervózní a nevykazuje přílišné štěkání. Ke svým lidem se chová s upřímnou oddaností a rád je doprovází při všech činnostech. S dětmi je trpělivý a hravý, s ostatními psy se snáší bez problémů. Vůči cizím je přátelský, byť zpočátku může být mírně odměřený. Při nedostatku společnosti a podnětů má tendenci k destruktivnímu chování a nadměrnému štěkání. Přestože je povahou vstřícný, zachovává si čilost a podnikavost typickou pro pinčovitá plemena.

Drsná, drátovitá srst vyžaduje pravidelné, ale nepříliš náročné ošetřování. Jednou týdně je vhodné ji pročesat hřebenem s širokými zuby, aby se předešlo zacuchání. Dvakrát ročně je nutné srst ručně trimovat (vytrhávat odumřelé chlupy), aby si zachovala správnou strukturu a vzhled. Srst na hlavě (vousy, knír, obočí) se nikdy netrimuje, pouze se upravuje do přirozeného tvaru. Kolem uší a na polštářcích tlapek je třeba srst pravidelně zastřihávat. Visící uši vyžadují týdenní kontrolu a čištění, protože omezený průtok vzduchu zvyšuje riziko ušních infekcí. Koupání jen podle potřeby.

Učenlivý a ochotný pes, který reaguje výborně na pozitivní posilování a pochvalu. Oproti mnoha jiným teriérským plemenům je poměrně snadno cvičitelný, protože má přirozenou touhu zavděčit se svému majiteli. Včasná socializace je důležitá, aby se z přirozeně přátelského štěněte vyvinul vyrovnaný dospělý pes. Při výcviku je třeba pracovat na potlačení tendence k nadměrnému štěkání, které může vzniknout při nedostatku podnětů. Vyniká v čichových sportech, agility a flyballu. Nácvik čistotnosti bývá u malých plemen pomalejší, proto je třeba trpělivosti a důslednosti.

Celkově zdravé plemeno s průměrnou délkou života 12 až 15 let, i když malá chovatelská základna ztěžuje spolehlivé statistické hodnocení. Mezi zaznamenané zdravotní problémy patří luxace pately (vykloubení čéšky, časté u malých plemen), oční onemocnění zahrnující kataraktu (šedý zákal) a anomálie víček jako entropion (vchlípení víčka dovnitř) a ektropion (vytočení víčka ven). Některé zdroje uvádějí také dysplazii kyčelního kloubu (abnormální vývoj kloubní jamky). Specifickým rizikem u fen je dystokie (obtížný porod), na kterou je třeba myslet při plánování vrhu. Vzhledem k omezenému genofondu, který vychází z poválečné rekonstrukce, je zodpovědný výběr rodičovských párů a genetická diverzita obzvláště důležitá.

Výborný společník pro široké spektrum majitelů včetně rodin s dětmi, seniorů, párů i jednotlivců. Díky svému přizpůsobivému temperamentu a přiměřeným nárokům na pohyb (přibližně hodina denně) se dobře hodí i do bytu, pokud mu majitel zajistí pravidelné procházky a hru. Pro začátečníky v kynologii představuje vhodnou volbu díky přátelské povaze a ochotě spolupracovat. Není vhodný pro lidi, kteří tráví většinu dne mimo domov, protože špatně snáší dlouhou samotu. Péče o srst vyžaduje ochotu naučit se techniku ručního trimování nebo pravidelné návštěvy u groomera. Přítomnost druhého psa mu prospívá, ale není nutností.

Přesný původ holandského pinče není zcela jasný, ale odborníci ho řadí k příbuzným kníračů a pinčů, kteří se po staletí vyvíjeli ve středoevropském prostoru. Po přibližně 850 let bylo Nizozemsko součástí Svaté říše římské, během níž se v regionu formovaly lokální variety pinčovitých a knírčovitých psů. Holandský pinč se specializoval jako stájový pes a společník při cestování kočárem, kde získal přezdívku „pes pánova kočáru" (Gentleman's carriage dog). Název „smoushond" pochází z holandského slova „smouzen" a odkazuje na rozcuchaný, vousatý vzhled psa. V roce 1905 byl založen Smoushondenclub (Klub holandského pinče) s cílem dokumentovat a registrovat plemeno. Po nacistické invazi do Nizozemska v květnu 1940 populace drasticky poklesla a poslední vrh z plemenné knihy byl zaregistrován u holandského Raad van Beheer v roce 1949. Plemeno bylo na pokraji vyhynutí. V roce 1973 zahájila paní H. M. Barkmanová chovatelský program obnovy plemene s využitím kříženců, kteří se svým typem blížili původním holandským pinčům, a čistokrevných border teriérů. Pravděpodobně byli použiti i pudlové, kníračové a bruselští grifonci. V roce 1977 začal holandský kennel klub opět registrovat obnovené linie. Mezinárodní kynologická federace (FCI) plemeno definitivně uznala v roce 1981 pod standardem č. 308.