Harrier

Jedno z nejstarších honičích plemen Britských ostrovů, jehož první zdokumentovaná smečka (Penistone) je datována již do roku 1260. Harrier byl po staletí šlechtěn výhradně ke smečkovému lovu zajíce a králíka, kde vyniká vytrvalostí, rychlostí a spolehlivým čichem. KC standard ho vystihuje jako středně velkého, vyváženého, kompaktního a silného psa bez přehánění a hrubosti.

Vzhled

Středně velký, kompaktní a silný pes vyvážených proporcí, který musí působit mohutně, nikdy ale hrubě. KC standard uvádí ideální výšku psů 53 cm a fen 48 cm s tolerancí 2,5 cm směrem dolů, tedy celkové rozmezí přibližně 46 až 56 cm; hmotnost se pohybuje od 20 do 27 kg. Hlava je spíše delší, kvalitní, s přiměřeně širokým čelem, nevýrazným týlním hrbolem a mírným stopem (přechodem čela v čenichovou partii). Čenich je obdélníkový, středně hluboký, s velkým nosem a široce otevřeným chřípím. Oči jsou oválné, výrazné, hluboce posazené, s hravým a živým výrazem, v barvě ladící se zbarvením srsti. Uši jsou nasazené vysoko, visící, s oblým koncem a jemnou texturou, nesené těsně u hlavy. Krk je dlouhý, čistý a mírně klenutý, dostatečně dlouhý, aby pes mohl pohodlně sledovat stopu na zemi. Hrudník je hluboký, sahající pod lokty, žebra dobře klenutá. Záda jsou rovná s mírným obloukem přes širokou, dobře osvalené bedra. Ocas je dlouhý, nesený vesele vzhůru, poměrně rovný, nikdy zakroucený přes záda. Srst je krátká, hustá a odolná vůči počasí. Zbarvení zahrnuje všechny uznávané honičí barvy a znaky, typicky trikolorní (bílá, černá, hnědá) nebo dvoubarevné kombinace bílé s citrónovou, červenou či oranžovou.

Vlastnosti a využití

KC standard popisuje harriera jako psa stvořeného pro vytrvalost, zdatnost a schopnost lovit zajíce a králíky v rozmanitém terénu. Pracuje ve smečce v těsné spolupráci s dalšími psy a tradičně s jezdcem na koni i pěšky. UKC standard zdůrazňuje, že agresivita vůči jiným psům je u smečkového psa nepřípustná. Mimo lov je to přátelský, veselý a tolerantní společník, který se výborně snáší s dětmi i s dalšími psy. KC povahu shrnuje jako „přátelskou a živou" a agresivitu či nervozitu označuje za nepřijatelné. Díky otevřenému postoji k lidem se nehodí jako hlídací pes. Vyžaduje značné množství pohybu a bez dostatečné zátěže se může stát destruktivním nebo hlasitým.

Podobná plemena

Nejčastěji bývá zaměňován s beaglem, od kterého se liší větším vzrůstem, delšími končetinami a celkově atletičtější stavbou. Beagle harrier je samostatné francouzské plemeno (FCI č. 290) vzniklé pravděpodobně křížením obou, svým vzrůstem stojí mezi nimi. Anglický foxhound je harrierovi podobný stavbou těla a smečkovým způsobem práce, ale je výrazně větší a vyšlechtěný k lovu lišek. Od všech tří se harrier odlišuje středním vzrůstem, kompaktní, ale elegantní stavbou a specializací na zajíce.

Výživa a krmení

Aktivní plemeno s poměrně vysokými energetickými nároky. Denní dávka kvalitního suchého krmiva se pohybuje kolem 250 až 350 g rozděleného do dvou porcí, přizpůsobená aktuální aktivitě a kondici. Harrieři mívají sklon k přejídání, proto je důležité hlídat porce a pamlsky z výcviku započítat do denní dávky. V období intenzivního loveckého nasazení je třeba energetický příjem adekvátně zvýšit. Čerstvá voda musí být stále k dispozici, zvláště po fyzické zátěži.

Veselý, laskavý a vyrovnaný pes s vrozenou společenskostí, zděděnou po generacích práce ve smečce. S dětmi je trpělivý a hravý, s ostatními psy se snese výborně a UKC standard výslovně uvádí, že agresivita vůči jiným psům je nepřípustná. K lidem je otevřený a přátelský, včetně cizích, takže z něj rozhodně není hlídač. Na procházkách v přírodě se probouzí jeho silný lovecký instinkt a schopnost soustředěně sledovat stopu. Doma je klidný a přizpůsobivý, pokud dostane dostatek pohybu. Špatně snáší dlouhé odloučení od rodiny a při nudě nebo samotě má sklon štěkat a výt.

O krátkou, hustou a přiléhavou srst harriera je péče minimální: stačí ji občas přejet kartáčem, v období línání na jaře a na podzim o něco častěji. Koupání jen výjimečně. Pravidelnou pozornost si žádají visící uši s oblými konci, které je třeba kontrolovat a čistit, protože omezují proudění vzduchu a vytvářejí prostředí příznivé pro infekce. Zuby je vhodné čistit alespoň dvakrát týdně, drápy se většinou brousí přirozeně při pohybu venku. Hlavní nároky plemene míří k pohybu: potřebuje denně hodně pohybu, nejlépe volný běh v bezpečném prostoru nebo dlouhé vycházky s možností stopování.

Inteligentní a učenlivý pes, ale s typickou honičí nezávislostí, která se projevuje selektivním nasloucháním, zvláště když zachytí zajímavou stopu. Pozitivní motivace přes jídlo a hru funguje výborně, nátlakové metody jsou kontraproduktivní. Nejobtížnější bývá přivolání, protože lovecký instinkt dokáže zcela převládnout nad poslušností; trénink na dlouhém vodítku a postupné budování spolehlivého návratu v prostředí s pachy je klíčový. Pracovat se dá i na tlumení hlasových projevů (štěkání, vytí), které jsou u harriera přirozenou součástí loveckého chování. Vyniká v čichových sportech, jako je mantrailing nebo nosework.

Obecně zdravé a odolné plemeno s průměrnou délkou života 12 až 15 let. Hlavním zdravotním rizikem je dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubní jamky), kterou PetMD označuje za nejvýznamnější zdravotní problém plemene. Dále se může vyskytnout epilepsie (záchvatové onemocnění) a perianální píštěle (chronické zánětlivé kanálky v okolí řitního otvoru). Vzácněji se popisuje honičí ataxie (hound ataxia, progresivní neurologické onemocnění míchy způsobující poruchy koordinace a rovnováhy), hypotyreóza (snížená funkce štítné žlázy) a některá oční onemocnění. Vzhledem k relativně malé chovatelské základně je zodpovědný výběr rodičů s vyšetřením kyčlí a očí obzvláště důležitý.

Harrier je pes pro aktivní rodiny nebo jednotlivce, kteří mu nabídnou dostatek pohybu a vyžití. Ideální je dům se zahradou v blízkosti přírody, kde může pravidelně běhat v bezpečném prostoru. Díky smečkové povaze prospívá ve společnosti dalšího psa. Pro začátečníky může být náročný kvůli silnému loveckému pudu a potřebě důsledného, ale laskavého přístupu k přivolání. Naopak se nehodí pro sedavý životní styl, do bytu bez výrazného pohybového vyžití ani pro lidi, kteří tráví většinu dne mimo domov. Předem je dobré počítat s hlasovými projevy, které mohou vadit v husté zástavbě. Vzhledem k vzácnosti plemene mimo Velkou Británii a Francii je třeba počítat s delším hledáním štěněte a dovozem.

Počátky plemene sahají do 13. století, kdy se v Anglii formovaly první smečky psů specializovaných na lov zajíce. Nejstarší zdokumentovaná smečka, Penistone Pack, existovala již v roce 1260. Název „harrier" pochází ze starého anglického označení pro psy lovící zajíce. O přesném původu se vedou debaty: podle jedné teorie vznikl křížením bloodhoundů, talbotských honičů a bassetů, podle jiné je zmenšenou variantou anglického foxhounda s příměsí chrta a foxteriéra. Předky plemene patrně přivezli na Britské ostrovy Normané jako francouzské honiče. Harrier byl po staletí chován ve smečkách pro lov zajíce s jezdcem na koni i pěšky. Po první světové válce počty dramaticky poklesly a plemeno téměř zmizelo, ale nadšenci ve Francii a v USA pomohli linii zachránit. UKC plemeno uznal v roce 1949, AKC ho vede od roku 1885. Britský Kennel Club plemeno znovu uznal teprve v lednu 2020 po dlouhém období, kdy nebylo v jeho registru vedeno, což je pozoruhodné u plemene pocházejícího právě z Velké Británie. FCI ho vede pod standardem č. 295.