Hamiltonův honič

Hamiltonův honič, švédsky hamiltonstövare, je švédské lovecké plemeno pojmenované po hraběti Adolfu Patriku Hamiltonovi, zakladateli Švédského kynologického svazu, který položil základ jeho chovu. Honiči byli ve Švédsku známi už od 16. století, až do roku 1789 byl ale lov s nimi vyhrazen výhradně královské družině a šlechtě; po zrušení tohoto omezení se psi rozšířili mezi obecný lid. Plemeno vzniklo křížením honičů z jihu Německa a Švýcarska s foxhoundy a harriery a oficiální jméno dostalo v roce 1921. Zvláštností je, že neloví ve smečce a ve Švédsku se nikdy nepoužívá na jelena.

Vzhled

Jde o psa vyvážených proporcí, který působí dojmem velké síly a zdatnosti a nikdy nesmí být hrubý ani těžkopádný; pohlavní dimorfismus musí být jasně vyjádřen. Hlava je spíše delší, s mírně klenutou, středně širokou mozkovnou a dobře patrným, nikoli však příliš hlubokým stopem (přechodem čela v čenichovou partii); čenich je dlouhý, silný a téměř obdélníkový, nos vždy černý, dobře vyvinutý a se široce otevřeným chřípím. Oči jsou tmavě hnědé s velmi klidným výrazem, uši posazené dosti vysoko, přičemž natažené vpřed nedosahují ani poloviny čenichu. Krk je dlouhý a silný, tělo obdélníkového formátu. Srst je středně krátká, hrubá a dobře přiléhající, na hlavě a nohou kratší a hladká. Zbarvení je vždy tříbarevné: černá na hřbetě, bocích, krku a horní straně ocasu, hnědá na hlavě, uších, po stranách krku, na nohou a spodní straně ocasu a bílá na čenichu, spodní straně krku, hrudi, konci ocasu a na tlapkách. Kohoutková výška se pohybuje mezi 49 a 61 cm, přičemž ideál je 57 cm u psů a 53 cm u fen, hmotnost bývá 23 až 27 kg.

Vlastnosti a využití

Podle standardu jde o honiče pracujícího hlasitě, který se používá k lovu zajíce a lišky, nikdy ne k lovu jelena, a nejde o smečkového honiče: pracuje sám. Zvěř vyhledá, vyžene a sleduje po stopě, přičemž průběh lovu neustále hlásí zvučným hlasem, takže lovec ví, kde pes je. Kromě výborného nosu se u něj cení i dobrý zrak a sluch a schopnost pracovat samostatně v náročném terénu a chladu. Mimo lov se dá využít v čichových sportech a jako aktivní rodinný pes. Potřebuje ovšem hodně pohybu a nejlépe skutečnou práci; bez vyžití strádá.

Podobná plemena

Toto plemeno patří mezi severské honiče a nejsnáze se zamění s haldenským duričem, u kterého ovšem převládá bílý základ s černými plotnami, kdežto u hamiltonova honiče převažuje černé sedlo a hnědá. Norský dunker je typově podobný, ale bývá modře grošovaný. Vzhledem k původu připomíná anglického foxhounda, se kterým sdílí předky; foxhound je ale mohutnější a loví ve smečce, což hamiltonův honič nedělá. Právě kombinace elegantní obdélníkové stavby, výhradně tříbarevného zbarvení a samostatného způsobu lovu je pro plemeno typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká; v zimě a při intenzivní práci je potřeba dávku navýšit. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, protože honiči bývají mlsní a při nedostatku pohybu snadno přiberou. Pamlsky z výcviku je vhodné započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je to přátelský, hravý a vyrovnaný pes, který je velmi oddaný svému pánovi a jeho rodině; doma působí klidně a mile. Je poslušný, zároveň ale temperamentní a jako honič samostatný, protože byl šlechtěn k práci bez neustálých pokynů. S dětmi vychází dobře, s jinými psy se snese a k lidem se chová vstřícně, takže z něj není hlídač. Zásadní je vědět, že bývá velmi hlasitý, protože hlas je součástí jeho pracovního projevu. Má silný lovecký pud: jakmile zachytí stopu, jde za ní a přivolání přestává vnímat.

O krátkou, hrubou a dobře přiléhající srst hamiltonova honiče je péče minimální, stačí ji občas přejet kartáčem. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, které je potřeba kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům, a po práci v terénu je dobré psa prohlédnout kvůli poraněním a klíšťatům. Hlavní nároky plemene míří k pohybu: potřebuje hodně pohybu, dlouhé vycházky a nejlépe čichovou práci nebo lov. Kvůli silnému nosu je na vycházkách jistější na vodítku nebo v zabezpečeném prostoru, protože za stopou snadno odběhne.

Výcvik hamiltonova honiče je vděčnější, než bývá u honičů zvykem, protože jde o poslušného a oddaného psa, který dobře spolupracuje. Počítat je ale třeba s honičskou samostatností a silným loveckým pudem, takže potřebuje trpělivost a důslednost; nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací a tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat, proto se vyplatí věnovat mu velkou pozornost a začít brzy. Pracovat se dá i na tlumení štěkotu. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté plemeno formované prací v drsných severských podmínkách. Jako u honičů se svěšenýma ušima je vhodné pravidelně kontrolovat uši a předcházet zánětům zvukovodu; u aktivních psů se může objevit dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu). Popisuje se také epilepsie (záchvatové onemocnění) a u málo vytížených psů sklon k nadváze. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se hamiltonův honič dožívá zhruba 10 až 13 let.

Hamiltonův honič je ideální pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu a nejlépe loveckou nebo čichovou práci a ocení vytrvalého, přátelského a nekonfliktního psa, který se doma hodí i k dětem a k jiným psům. Díky vyrovnané a poslušné povaze ho zvládne i méně zkušený majitel, pokud nepodcení pohyb. Naopak se nehodí do bytu bez vyžití, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani pro milovníky naprostého klidu, protože jde o hlasitého psa se silným loveckým pudem. Předem je dobré počítat s náročným přivoláním a se sklonem k nadváze při nedostatku pohybu. Vzhledem k tomu, že jde u nás o vzácné plemeno, je třeba počítat s delším hledáním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Lovečtí psi s vlastnostmi honičů byli ve Švédsku známi už od 16. století a dostali se sem patrně se švédskými vojáky vracejícími se z evropských válek. Téměř celé 16. a 17. století byli tito psi chováni pouze šlechtou a ostatním lidem byl lov s honiči zapovězen; teprve v roce 1789 bylo omezení zrušeno a psi se rozšířili mezi obecný lid. Původ hamiltonova honiče se vysvětluje jako výsledek křížení honičů z jihu Německa a Švýcarska s anglickými foxhoundy a harriery. Na první výstavě psů, která se ve Švédsku konala v roce 1886, bylo vystaveno sto osmdesát devět honičů a mezi nimi pes Pang a fena Stella v majetku hraběte Adolfa Patrika Hamiltona; právě tato dvojice je považována za základ chovu. Oficiálně bylo plemeno pojmenováno Hamiltonův honič v roce 1921 na počest hraběte, který byl mimo jiné zakladatelem Švédského kynologického svazu. Ve Švédsku dodnes patří k deseti nejpočetnějším plemenům, mimo Skandinávii je ale vzácné. FCI ho vede pod číslem 132.