Haldenský durič - vyměnit foto

Haldenský durič, norsky haldenstøver, nese jméno po městě Halden na jihovýchodě Norska při švédské hranici, kde vznikl v druhé polovině 19. století křížením anglických foxhoundů, bíglů a místních norských honičů. Je to typický pachový honič se silnou loveckou vášní a zároveň přátelskou povahou, takže bývá označován za vydařenou kombinaci loveckého psa a společníka. Vyšlechtěn byl pro lov zajíců a další drobné zvěře v náročném zasněženém terénu, což se promítlo i do stavby jeho tlapek. Patří k nejvzácnějším plemenům na světě a chová se prakticky jen v Norsku.

Vzhled

Jde o středně velkého psa obdélníkového rámce, silně stavěného, který ale nemá působit těžkopádně; celkově vyzařuje hrdý dojem. Hlava je středně velká, čistých linií a dobře vyvážená, s mírně klenutou lebkou, nepříliš výrazným týlním hrbolem a nepříliš prudkým stopem (přechodem čela v čenichovou partii); čenichová partie je poměrně dlouhá s rovným nosním hřbetem, líce ploché a nos černý se široce otevřenými nozdrami. Oči jsou tmavě hnědé, středně velké, s klidným výrazem, uši středně vysoko nasazené, svěšené a přiléhající, natažené dopředu dosahují doprostřed čenichu. Krk je poměrně dlouhý a silný, hřbet rovný a pevný, ocas poměrně silný, nesený nízko a dosahující zhruba k hleznu. Srst je krátká, rovná a velmi hustá, s hustou podsadou. Zbarvení je bílé s černými plotnami a hnědým stínováním na hlavě a končetinách. Chovatelé cíleně dbají i na tvar tlapek, které mají mít vysoké, těsně sevřené dlouhé prsty a hustou srst kvůli stabilitě a teplu ve sněhu. Kohoutková výška se pohybuje zhruba mezi 43 a 60 cm, hmotnost mezi 18 a 25 kg.

Vlastnosti a využití

Jde o pachového honiče, jehož doménou je lov zajíců a další drobné zvěře na volných pláních i v lese. Pracuje samostatně, sleduje stopu s velkým nadšením a hlasitým projevem a je pověstný houževnatostí a vytrvalostí: snese chlad a dokáže držet rychlé tempo po dlouhou dobu, což je v norských zasněžených podmínkách zásadní. Právě pro to se cení jako spolehlivý lovecký pes. Zároveň se ale díky přátelské povaze osvědčuje i jako rodinný společník, což u honičů není samozřejmé. Potřebuje hodně pohybu a nejlépe skutečnou loveckou nebo čichovou práci.

Podobná plemena

Vzhledem se haldenský durič nejvíc podobá americkému foxhoundovi, je ale menší a lehčí. Ze severských honičů je mu typem blízký dunker, tedy norský honič, který se ovšem liší modře grošovaným zbarvením, a hygenův honič, jenž bývá červenožlutý nebo tříbarevný. Podobný je také švédský hamiltonův honič, u kterého ale převládá černé sedlo a rezavá barva nad bílou, kdežto u haldenského duriče je základ bílý s černými plotnami. Právě bílý základ s černými plotnami a hnědým stínováním je pro plemeno typický.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká; v zimě a při intenzivní práci je potřeba dávku odpovídajícím způsobem navýšit. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, protože honiči bývají mlsní a při nedostatku pohybu snadno přiberou. Pamlsky z výcviku je vhodné započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je to přátelský, laskavý a vyrovnaný pes, který se doma chová klidně a mile; s dětmi vychází výborně a bývá popisován jako dobrý rodinný pes, což u honičů není běžné. S jinými psy se snese dobře, protože jde o smečkové plemeno, a k lidem je vstřícný, takže z něj není hlídač. V terénu se ale promění v soustředěného lovce se silnou loveckou vášní, výborným nosem a hlasitým projevem; jakmile zachytí stopu, jde za ní a přivolání přestává vnímat. Je houževnatý, energický a odolný vůči chladu, přitom samostatný a zvyklý pracovat bez pokynů.

O krátkou, velmi hustou srst haldenského duriče je péče minimální, stačí ji jednou týdně přejet kartáčem; srst dobře odolává chladu i vlhku. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, které je potřeba kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům, a po práci v terénu je dobré psa prohlédnout kvůli poraněním a klíšťatům; kontrolovat je vhodné i tlapky. Hlavní nároky plemene míří k pohybu: potřebuje velký prostor k vyběhání nebo majitele, který mu dopřeje opravdu vydatný pohyb, nejlépe v podobě lovecké nebo čichové práce.

Výcvik haldenského duriče je vděčnější, než bývá u honičů zvykem, protože jde o přátelského a ochotného psa, který dobře spolupracuje. Počítat je ale třeba s honičskou samostatností a silnou loveckou vášní, takže potřebuje trpělivost a důslednost; nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací a tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat, proto se vyplatí věnovat mu velkou pozornost a začít brzy. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos při lovu nebo čichových hrách.

Celkově jde o houževnaté a odolné plemeno formované prací v drsných severských podmínkách. Jako u honičů se svěšenýma ušima je vhodné pravidelně kontrolovat uši a předcházet zánětům zvukovodu; u aktivních psů se může objevit dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu). Popisují se také oční choroby a sklon k nadváze u málo vytížených psů. Největším problémem plemene je ovšem jeho vzácnost a s ní spojená velmi úzká genetická základna, protože populace čítá jen několik set jedinců; o to důležitější je zodpovědný chov se sledováním příbuznosti. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se haldenský durič dožívá zhruba 12 až 14 let.

Haldenský durič je ideální pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu a nejlépe loveckou nebo čichovou práci a ocení vytrvalého, přátelského a nekonfliktního psa, který se doma dobře snese s dětmi i s jinými psy. Díky vyrovnané povaze ho zvládne i méně zkušený majitel, pokud nepodcení pohyb. Naopak se nehodí do bytu bez vyžití, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani pro milovníky naprostého klidu, protože jde o hlasitého psa, který za stopou uteče. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem a náročným přivoláním. Vzhledem k tomu, že jde o jedno z nejvzácnějších plemen na světě, které se chová prakticky jen v Norsku, je třeba počítat s velmi obtížným sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Haldenský durič vznikl v druhé polovině 19. století v okolí města Halden na jihovýchodě Norska, přímo u švédské hranice, křížením anglických foxhoundů, bíglů a místních norských honičů. Cílem bylo získat vytrvalého psa přizpůsobeného norským podmínkám, který spolehlivě sleduje stopu zajíce i v hlubokém sněhu a náročném terénu; právě proto chovatelé dbali i na tvar tlapek zajišťující stabilitu a teplo. Plemeno se ustálilo na počátku 20. století a Mezinárodní kynologická federace ho uznala; v roce 2006 ho uznal i americký United Kennel Club. Populace ovšem zůstala velmi malá a plemeno se dodnes chová prakticky výhradně v Norsku, kde patří k nejvzácnějším národním plemenům. FCI ho vede pod číslem 267.