Finský honič

Finský honič (finsky suomenajokoira) je středně velké lovecké plemeno, které vzniklo cíleným šlechtěním ve Finsku. Na počátku 19. století se tu vedle původních venkovských psů vyskytovali i honiči evropského typu a systematický chov začal po založení Finského kynologického klubu v roce 1889, kdy si nadšenci předsevzali vyšlechtit honiče přizpůsobeného finským podmínkám; k tomu použili hlavně dovezené evropské honiče, mimo jiné anglické, německé, francouzské a švédské. První standard byl vypracován v roce 1932. Vznikl tak vytrvalý, houževnatý stopař, který je doma překvapivě klidný, mírný a přátelský; ve Finsku patří k nejoblíbenějším loveckým plemenům.

Vzhled

Jde o středně velkého, poměrně vysokonohého psa krátce obdélníkového tělesného rámce, jehož stavba je pevná, ale nikoli hrubá ani těžká; poměr délky trupu ke kohoutkové výšce je zhruba 1,1 ku 1. Hlava je středně dlouhá, svalnatá a suchá, s rovnoměrně širokou a nahoře vyklenutou lebkou; uši jsou nasazené poměrně vysoko, svěšené a přiléhající, oči tmavé s klidným výrazem. Kůže je silná, po celém těle dobře přiléhající a nikde netvoří vrásky. Srst má krátkou, hustou a měkkou podsadu a krycí srst střední délky, přiléhavou, rovnou a spíše tvrdou. Zbarvení je povoleno výhradně tříbarevné: černý plášť, sytě pálené znaky na hlavě, spodní straně těla, lopatkách, stehnech a končetinách a bílé znaky obvykle na hlavě, krku, hrudi, dolních částech končetin a na špičce ocasu. Kohoutková výška se pohybuje mezi 52 a 61 cm, přičemž ideál je u psů 57 až 59 cm a u fen 54 až 56 cm.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl k lovu zajíců a lišek, které sleduje po stopě, a to i v nejobtížnějších klimatických a terénních podmínkách severu. Pracuje naprosto samostatně a obratně, stopu drží s nesmírným nadšením a spolehlivě si poradí i na lomech, přičemž práci hlásí hlasitým, zvučným štěkotem. Právě houževnatost, vytrvalost a jistota na stopě jsou jeho hlavními přednostmi a dělají z něj ve Finsku ceněného loveckého psa. Držíte li ho jako společníka, je velmi náročný na pohyb a vyžaduje dlouhé a vydatné vycházky; bez skutečného vyžití strádá a do bytu se nehodí.

Podobná plemena

Toto plemeno je typově blízké dalším severským honičům, jako je švédský hamiltonův honič nebo norský dunker; hamiltonův honič je mu tříbarevným zbarvením velmi podobný, liší se ale detaily stavby a hlavy, kdežto dunker bývá modře grošovaný. Od bígla se odliší výrazně větším vzrůstem a vysokonohou stavbou. Vzhledem k původu z evropských honičů připomíná i anglického foxhounda, který je ovšem mohutnější a smečkový. Právě kombinace vysokonohé stavby, výhradně tříbarevného zbarvení s černým pláštěm a hladké kůže bez vrásek je pro finského honiče typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně velmi vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, protože honiči bývají mlsní a při nedostatku pohybu snadno přiberou. Pamlsky z výcviku je vhodné započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm. V zimě a při intenzivní práci je potřeba dávku odpovídajícím způsobem navýšit.

Povahou je to klidný, přátelský, mírný a vlídný pes, který podle standardu nikdy není ani trochu agresivní a velmi dobře vychází s dětmi i s domácími zvířaty. Doma působí pohodově a nenápadně, takže z něj není hlídač; k cizím lidem se chová vstřícně. Při lovu se ale promění: je energický, dychtivý a náruživý, houževnatý a vytrvalý i za velmi nepříznivých podmínek. Na stopě si počíná zcela samostatně a hlasitě hlásí. Při setkání s neznámými psy má sklon chovat se dominantně, což je dobré mít na paměti. Stopa je pro něj podnětem, který převáží nad vším ostatním.

O krátkou srst finského honiče je péče minimální, stačí ji občas přejet kartáčem. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, které je potřeba kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům, a po práci v terénu je dobré psa prohlédnout kvůli poraněním a klíšťatům. Hlavní nároky plemene míří k pohybu: potřebuje dlouhé a vydatné vycházky a nejlépe skutečnou loveckou práci. Volný pohyb je možný jen na bytelně oploceném pozemku se zabezpečením proti podhrabání, protože jakmile pes narazí na stopu zvěře, přivolání přestává fungovat, i když ho jinak zvládá.

Výcvik finského honiče vyžaduje trpělivost, protože jde o samostatného psa, který byl šlechtěn k práci bez pokynů člověka a na stopě se rozhoduje sám. Doma je přitom klidný a spolupracující, takže základní poslušnost zvládá dobře; nejlépe funguje laskavý, důsledný přístup s pozitivní motivací a tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější je přivolání: i pes se spolehlivým přivoláním neposlechne, jakmile v přírodě narazí na stopu zvěře, což je nutné brát jako danost a řešit prevencí. Vyplatí se i socializace, protože k neznámým psům má sklon chovat se dominantně.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté plemeno, formované prací v drsných severských podmínkách. Jako u aktivních středních psů se může objevit dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu) a vzhledem ke svěšeným ušim je vhodné dávat pozor na záněty zvukovodu. U plemene se popisuje také cerebelární ataxie, dědičné onemocnění mozečku projevující se poruchou koordinace pohybu, na které existuje genetický test, a snížená činnost štítné žlázy (hypotyreóza). Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se finský honič dožívá zhruba 12 až 15 let.

Finský honič je ideální hlavně pro myslivce a velmi aktivní lidi se zázemím na venkově, kteří mu dopřejí dlouhé vycházky a nejlépe skutečnou loveckou práci a ocení houževnatého stopaře, který je doma mírný, klidný a vhodný k dětem i k domácím zvířatům. Naopak se nehodí do bytu, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani pro toho, kdo chce psa běžně pouštět na volno, protože za stopou vyrazí bez ohledu na povely. Předem je dobré počítat s hlasitým projevem, velkou potřebou pohybu, nutností bytelně oploceného pozemku a s možnou dominancí vůči cizím psům. Vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Na počátku 19. století se ve Finsku vedle původních venkovských psů vyskytovali také honiči evropského typu. Systematický rozvoj plemene začal po založení Finského kynologického klubu v roce 1889, kdy si lovečtí nadšenci předsevzali vyšlechtit honiče uzpůsobeného finským podmínkám, tedy odolného a vytrvalého psa schopného lovit zajíce a lišky v zasněžené a kopcovité krajině. K tomu posloužila hlavně dovezená evropská plemena, mezi nimi angličtí, němečtí, francouzští a švédští honiči. První plemenný standard byl vypracován v roce 1932 a významnou roli při formování plemene sehrály chovatelské kluby jednotlivých finských regionů; další křížení na počátku 20. století dotvořila základ, ze kterého vzešel dnešní finský honič. Ve Finsku dnes patří k nejpočetnějším a nejoblíbenějším loveckým plemenům, mimo severské země se ale vyskytuje jen zřídka. FCI ho vede pod číslem 51.