Entlebušský salašnický pes

Entlebušský salašnický pes je nejmenší ze čtyř plemen švýcarských salašnických psů a pochází z údolí Entlebuch na pomezí kantonů Lucern a Bern. Odjakživa sloužil selským hospodářstvím jako honácký, strážní a hlídací pes, který zaháněl dobytek a hlídal statek. První popis pod názvem entlibucherhund pochází z roku 1889, ještě dlouho poté se ale entlebušští a appenzellští psi vůbec nerozlišovali; jako samostatné, čtvrté plemeno salašnických psů byli zapsáni až v roce 1913. Je to živý, neúnavný a učenlivý pracant, který je dnes ceněný i jako všestranný sportovní a rodinný pes.

Vzhled

Jde o středně velkého, kompaktního a výrazně osvaleného psa, jehož tělo tvoří obdélník: poměr kohoutkové výšky k délce těla je zhruba 8:10, takže je znatelně delší než vyšší. Hlava je v harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá a suchá, s plochou lebkou, málo výrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a černou nosní houbou; oči jsou hnědé, s živým a přátelským výrazem, uši středně velké, vysoko nasazené a svěšené. Ocas je nesený spíše dolů a plemeno se přirozeně vyskytuje ve dvou variantách, s dlouhým ocasem a s vrozeně pahýlovitým krátkým ocasem. Srst je krátká, tvrdá, přiléhavá a lesklá, s hustou podsadou. Zbarvení je tříbarevné: černý základ se symetrickými rezavými až žlutými znaky nad očima, na lících, hrudi a končetinách a s bílými znaky na hlavě, hrudi, tlapkách a špičce ocasu. Kohoutková výška se pohybuje mezi 42 a 50 cm, přičemž feny jsou menší než psi, hmotnost bývá 20 až 30 kg.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl jako honácký pes k zahánění a vedení dobytka na strmých pastvinách a zároveň jako hlídač statku, k čemuž potřeboval hbitost, vytrvalost, odvahu a hlasitý projev. Právě tyto vlastnosti si plně zachoval: je neúnavný, rychlý a rád pracuje. Dnes se z něj stal všestranný pracovní pes, který vyniká v poslušnosti, agility, dogtrekkingu, záchranařině i při pasení, a zároveň příjemný rodinný společník. Přirozený strážní pud z něj dělá pozorného hlídače, který každou návštěvu hlasitě ohlásí. Potřebuje ovšem hodně pohybu a hlavně zaměstnání; bez vyžití se nudí a jeho energie se obrátí nežádoucím směrem.

Podobná plemena

Nejsnáze se entlebušský salašnický pes zamění s appenzellským salašnickým psem, se kterým se dlouho vůbec nerozlišoval; appenzell je ovšem o něco větší, téměř čtvercového rámce a ocas nese stočený nad zádí, kdežto entlebuch je delší než vyšší a jeho ocas směřuje spíš dolů nebo je vrozeně pahýlovitý. Od velkého švýcarského salašnického psa ho odlišuje výrazně menší vzrůst a od bernského salašnického psa krátká srst, protože bernský je z celé čtveřice jediný dlouhosrstý. Právě kombinace nejmenšího vzrůstu, obdélníkového rámce a krátké tříbarevné srsti je pro entlebucha typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy střední velikosti, přizpůsobené věku a nemalé zátěži. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, protože plemeno má při nedostatku pohybu sklon přibrat a nadváha mu zatěžuje klouby. U štěňat je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm. Pamlsky z výcviku, na které plemeno skvěle slyší, je dobré započítat do denní dávky.

Povahou je to živý, temperamentní a učenlivý pes s obrovskou chutí pracovat, přitom vyrovnaný a přátelský. Ke své rodině je nesmírně oddaný a přítulný, dobře vychází s dětmi i s jinými psy a zvířaty a rád je součástí dění. Zároveň je z něj přirozeně ostražitý hlídač, který hlasitě ohlásí každou návštěvu, k cizím lidem bývá zpočátku zdrženlivý, nikdy by ale neměl být agresivní. Jako honák má sklon usměrňovat a postrkovat, což se občas obrátí i na členy rodiny nebo na běhající děti. Je citlivý a špatně snáší křik a tresty; nejlépe reaguje na motivaci.

O krátkou, tvrdou srst entlebušského salašnického psa je péče minimální, stačí ji jednou týdně přejet kartáčem; v období línání častěji. Kontrolovat je dobré svěšené uši a drápky. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu a zaměstnání: jde o neúnavného pracanta, který potřebuje každodenně hodně pohybu a k tomu práci hlavou, ať už výcvik, psí sporty, nebo pasení. Pouhá procházka mu nestačí a nevytížený entlebuch se nudí, štěká a hledá si zábavu sám. Ideální je dům se zahradou u aktivních lidí; do bytu se hodí jen při skutečně velkém vyžití.

Výcvik entlebušského salašnického psa je vděčný, protože jde o inteligentní, učenlivé plemeno s velkou chutí spolupracovat, které navíc skvěle reaguje na pamlsky. Počítat je ale třeba s jeho temperamentem a sebevědomím, takže potřebuje důslednost, jasná pravidla a klidné vedení od štěněte; na tresty a křik nereaguje dobře a citlivou povahu si jimi jen narušíte. Důležitá je od štěněte socializace, mimo jiné kvůli ostražitosti k cizím a chuti štěkat. Aby byl pes spokojený, potřebuje smysluplnou činnost: skvěle se s ním dělá poslušnost, agility, pasení i dogtrekking.

Celkově jde o odolné a poměrně zdravé plemeno. Objevit se může dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu), na kterou se chovní jedinci vyšetřují, a oční choroby, hlavně progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí), na kterou existuje genetický test. Popisuje se také hemolytická anémie a u některých linií vrozený rozštěp močovodů. Vzhledem k tomu, že plemeno bylo dlouho málopočetné, je jeho genetická základna užší, o to důležitější je zodpovědný chov. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se entlebušský salašnický pes dožívá zhruba 11 až 15 let.

Entlebušský salašnický pes je ideální pro aktivní rodinu nebo jednotlivce se zahradou, kteří mu dopřejí hodně pohybu a hlavně smysluplnou práci a ocení veselého, oddaného a všestranného parťáka i pozorného hlídače; hodí se k dětem i k jiným zvířatům. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi, do bytu bez dostatečného vyžití ani pro toho, kdo hledá klidného gaučového psa. Předem je dobré počítat s velkou potřebou pohybu, s chutí štěkat a hlídat, s honáckým sklonem postrkovat a s nutností důsledné socializace. Vzhledem k tomu, že jde o málopočetné plemeno, je třeba počítat i s delším čekáním na štěně; vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Entlebušský salašnický pes pochází z Entlebuchu, údolí v hraniční oblasti mezi kantony Lucern a Bern, a spolu s ostatními švýcarskými salašníky se odvozuje od psů, kteří se do oblasti dostali patrně už ve starověku; hornatá krajina pak po staletí izolovala jednotlivé oblasti, takže se v nich vyvíjely odlišné typy salašnických psů. První popis plemene pod názvem entlibucherhund pochází z roku 1889, ještě dlouho poté se ale appenzellští a entlebušští psi nerozlišovali. Zlom přišel v roce 1913, kdy byli na výstavě v Langenthalu profesoru Albertu Heimovi, velkému příznivci švýcarských salašnických plemen, předvedeni čtyři jedinci tohoto malého honáckého psa s pahýlovitým ocasem; na základě rozhodnutí rozhodčích byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy jako čtvrté plemeno salašnických psů. Chovatelský klub vznikl 20. srpna 1926 z iniciativy dr. B. Koblera a standard byl sepsán v roce 1927. Plemeno se rozvíjelo pomalu a dodnes zůstává málopočetné, obliba mu ale roste. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 47.