Dunker (norský honič) - změnit foto!

Dunker, známý také jako norský honič, je středně velký lovecký honič, který v 19. století vyšlechtil norský důstojník a nadšený myslivec Wilhelm Dunker; podle něj nese plemeno jméno. Cílem bylo získat vytrvalého psa s výborným nosem, který si poradí s norským terénem a bude sledovat stopu spíše rozvážně a spolehlivě než rychle. Nezaměnitelný je atraktivním zbarvením, protože patří k mála honičů, u kterých standard připouští modře grošovanou srst. Právě pro vzhled a mírnou, přátelskou povahu si v Norsku získává i zájem lidí mimo myslivecké kruhy a stále častěji se chová jako společenský pes.

Vzhled

Jde o středně velkého, elegantního a silného honiče obdélníkového tělesného rámce, který nepůsobí těžce ani hrubě. Hlava se nemá nést příliš vysoko, je ušlechtilá, patřičné délky a čistých linií, které jsou při pohledu shora i ze strany rovnoběžné, a nikdy nesmí být klínovitá; nos je černý se široce otevřenými nozdrami. Oči jsou tmavé, okrouhlé a spíše větší, nikoli však vypoulené, s klidným a vážným výrazem; takzvané skelné neboli porcelánové oči jsou přípustné pouze u modře grošovaných psů. Uši jsou středně vysoko nasazené a svěšené, hrudník hluboký, ocas dlouhý, nesený svěšeně nebo v mírném oblouku. Srst je krátká, hustá, tvrdá a přiléhavá, dobře odolávající počasí. Nejtypičtější je černé nebo modře grošované zbarvení s bílými znaky a rezavým pálením, přičemž modře grošovaní psi jsou pro plemeno nezaměnitelní; převaha černé nebo příliš mnoho bílé jsou nežádoucí. Kohoutková výška se pohybuje mezi 47 a 55 cm, přičemž feny jsou menší než psi, hmotnost bývá 16 až 22 kg.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl jako honič pro lov v norských podmínkách, hlavně na zajíce. Jeho předností je vynikající nos, houževnatost a vytrvalost: stopu sleduje spíše rozvážně a systematicky než rychle, což myslivci oceňují, protože zvěř netlačí do zbrklého úprku. Při práci se hlasitě ozývá, takže lovec ví, kde pes je a co se děje. Pracuje samostatně a dlouhé hodiny v náročném terénu i počasí. V Norsku se dnes stále častěji chová i jako společenský pes, i když si plně zachoval lovecký pud a potřebu pohybu; bez skutečné práce nebo čichového vyžití se nudí.

Podobná plemena

Toto plemeno patří mezi norské honiče a nejsnáze se zamění s haldenovým honičem nebo hygenovým honičem, se kterými sdílí zemi původu i typ; ti jsou ovšem tříbarevní nebo červenožlutí, kdežto pro dunkera je typické modře grošované zbarvení. Stavbou připomíná i další středoevropské honiče, jako je německý brakýř. Kvůli modrému grošování ho lze na dálku splést s australským ovčákem nebo jinými merle zbarvenými plemeny, dunker je ale honič s dlouhými svěšenými ušima a jinou stavbou. Právě kombinace elegantního obdélníkového rámce a modře grošované srsti s pálením je pro dunkera typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pes udržel štíhlou, vypracovanou linii; honiči bývají mlsní a při nedostatku pohybu snadno přiberou. Pamlsky z výcviku je vhodné započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je vyrovnaný, mírný, klidný a rozvážný pes, milý a přátelský, přitom náležitě sebejistý; podle standardu nikdy není agresivní. Ke své rodině je oddaný a přítulný, k dětem se chová vlídně a s jinými psy i domácími zvířaty obvykle dobře vychází, protože jde o smečkového honiče. K cizím lidem je vstřícný, takže z něj není hlídač. Právě pro tuto povahu si v Norsku získává oblibu i jako společenský pes. V terénu se ale promění v soustředěného lovce: má silný lovecký pud, výborný nos a zvučný hlas, takže jakmile zachytí stopu, jde za ní a přivolání přestává vnímat.

O krátkou, hustou srst dunkera je péče minimální, stačí ji jednou týdně přejet kartáčem; srst dobře odolává počasí. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, které je potřeba kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům. Hlavní nároky plemene míří k pohybu: jde o vytrvalého honiče, který potřebuje hodně pohybu, dlouhé vycházky a nejlépe čichovou práci nebo lov, jinak se nudí. Kvůli silnému nosu je na vycházkách jistější na vodítku nebo v zabezpečeném prostoru, protože za stopou snadno odběhne. Do bytu se plemeno hodí jen při skutečně velkém vyžití.

Výchova dunkera není zvlášť problematická, bez vlídné důslednosti se ale neobejde. Zásadní je mít při ní stále na paměti, že jde o honiče, který byl po dlouhé generace používaný výhradně k lovu, takže výchovné a výcvikové metody úspěšné u jiných plemen u něj nemusejí fungovat a je nutné respektovat jeho individualitu. Nejlépe funguje klidný, laskavý přístup s pozitivní motivací; tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, přestává reagovat. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos, ať už při lovu, nebo při čichových hrách.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté plemeno, u kterého se popisuje jen málo dědičných problémů. Jako u honičů se svěšenýma ušima je vhodné pravidelně kontrolovat uši a předcházet zánětům zvukovodu; u aktivních psů se může objevit dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu). Pozornost si zaslouží modře grošované zbarvení: pokud se spolu spáří dva takto zbarvení psi, hrozí potomstvu vážné vady zraku a sluchu, proto zodpovědní chovatelé taková spojení nedělají. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se dunker dožívá zhruba 12 až 15 let.

Dunker je ideální pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu a nejlépe loveckou nebo čichovou práci a ocení vytrvalého, mírného a přátelského psa, který se doma hodí i k dětem a k jiným psům. Díky vyrovnané povaze ho zvládne i méně zkušený majitel, pokud respektuje honičskou nátuvu a nepodcení pohyb. Naopak se nehodí do bytu bez vyžití, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani pro milovníky naprostého klidu, protože jde o hlasitého psa, který za stopou uteče. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem a náročným přivoláním. Vzhledem k tomu, že jde u nás o vzácné plemeno, je třeba počítat i s obtížným sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Dunker vznikl v Norsku v 19. století zásluhou důstojníka a vášnivého myslivce Wilhelma Dunkera, podle kterého nese jméno. Ten chtěl získat houževnatého honiče přizpůsobeného norským podmínkám, s vynikajícím nosem, který bude stopu sledovat rozvážně a spolehlivě; k tomu křížil místní norské lovecké psy s dovezenými honiči, mimo jiné s ruskými harlekýnovými honiči, od nichž plemeno patrně získalo své charakteristické modře grošované zbarvení. Plemeno se v Norsku ustálilo jako oblíbený pes na lov zajíců a postupně získalo i oficiální uznání. V poslední době si díky atraktivnímu vzhledu a mírné povaze získává v zemi původu zájem i mimo myslivecké kruhy a začíná se pozvolna šířit jako společenské plemeno do zahraničí, zůstává ale vzácné. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 203.