Dobrman

Dobrman je jediné německé plemeno, které nese jméno svého tvůrce: v 70. letech 19. století ho vyšlechtil Friedrich Louis Dobermann z durynské Apoldy, výběrčí daní a městský odchytávač psů, který měl zákonné právo odchytit každého volně pobíhajícího psa a k chovu si z nich vybíral ty nejostřejší. Zásadní roli sehráli takzvaní řeznickí psi, předkové dnešních rotvajlerů, které křížil s durynskými ovčáckými psy černé barvy s pálením. Vzniklo z toho bdělé a vysoce ochranné pracovní plemeno, které se rychle prosadilo v policejní službě. Podle standardu má být středně velký, silný a svalnatý pes s viditelně elegantními a ušlechtilými liniemi.

Vzhled

Jde o středně velkého, silného a svalnatého psa, který má i přes svou hmotu působit elegantně a ušlechtile, s hrdým držením těla a temperamentním výrazem. Stavba je téměř čtvercová: délka těla nesmí u psů přesáhnout kohoutkovou výšku o více než pět procent, u fen o více než deset procent. Hlava je dlouhá a klínovitá, s dlouhým temenem, mandlovýma očima a nosem zbarveným podle odstínu srsti; krk je štíhlý a dobře osvalený, hrudník dostatečně široký. Uši i ocas se dříve tradičně kupírovaly, dnes je to ale ve většině evropských zemí včetně Česka zakázáno, takže se dobrmani chovají s přirozeně svěšenýma ušima a s ocasem. Srst je krátká, tvrdá, hustá, hladká a přiléhavá, bez podsady. Uznávané zbarvení je černé nebo hnědé s rezavým pálením; další barvy, jako modrá nebo izabelová, uznávané v USA, standard FCI nepřipouští. Psi měří v kohoutku 68 až 72 cm a váží 40 až 45 kg, feny měří 63 až 68 cm a váží 32 až 35 kg.

Vlastnosti a využití

Standard ho označuje za doprovodného, obranného a pracovního psa a zároveň za psa rodinného. Vyšlechtěn byl jako hlídač a ochránce a už na počátku 20. století byl oficiálně uznán jako policejní plemeno, což mu vyneslo přezdívku četnický pes. Dodnes je to jedno z nejvýkonnějších služebních plemen: díky vysoké inteligenci, ovladatelnosti, výbornému čichu a přiměřené ostrosti se uplatňuje u policie i v armádě a exceluje ve sportovní kynologii, hlavně v obraně, poslušnosti a stopách. Zároveň je z něj vynikající rodinný pes. Potřebuje ovšem hodně pohybu, výcvik a hlavně být součástí rodiny.

Podobná plemena

Dobrman je díky své siluetě dobře rozpoznatelný. Zbarvením se mu nejvíc podobá rotvajler, ten je ale mnohem statnější a těžší konstituce. Německý pinč, se kterým sdílí zařazení do stejné sekce, je na první pohled výrazně menší. Starší typ dobrmana připomínal francouzského beaucerona, dnes jsou ale obě plemena dobře rozlišitelná, protože beauceron má delší srst a dvojité paspárky na zadních nohách. Na dálku se dobrman zamění i s manchester teriérem, který je ovšem drobný. Právě elegantní, takřka čtvercová postava, dlouhá klínovitá hlava a lesklá krátká srst jsou pro dobrmana typické.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro velká, velmi aktivní plemena, přizpůsobené věku a nemalé zátěži. U štěňat je zásadní řízený růst: nepřekrmovat a nepřetěžovat vyvíjející se kostru a klouby, protože plemeno roste rychle. Jako u velkých psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm, aby se snížilo riziko torze žaludku (nebezpečného nafouknutí a přetočení žaludku). Vzhledem k častému výskytu srdečního onemocnění se u plemene někdy doporučuje doplněk s taurinem a L karnitinem, vždy ale po poradě s veterinářem.

Podle standardu je dobrman založením pes přátelský a mírný, v rodině velmi přítulný a milující děti; žádoucí je střední ostrost, střední práh dráždivosti a dobrý kontakt s člověkem. Ke svému pánovi je nesmírně vázaný a samotu snáší velmi špatně, takže nepatří do kotce ani do domácnosti, kde je celý den sám. Je temperamentní, sebevědomý a nebojácný, přitom vysoce inteligentní a ovladatelný, což z něj dělá skvělého partnera pro výcvik. K cizím je pozorný a ostražitý, aniž by byl bezdůvodně útočný, a svou rodinu i majetek spolehlivě brání. K jiným psům, hlavně stejného pohlaví, může být dominantní.

O krátkou přiléhavou srst dobrmana je péče minimální, stačí ji jednou týdně přejet gumovou rukavicí nebo měkkým kartáčem. Protože srst nemá podsadu, plemeno špatně snáší chlad a vlhko, takže se v zimě hodí obleček a delší pobyt venku v mrazu mu nesvědčí; do kotce dobrman rozhodně nepatří. Hlavní nároky míří jinam: potřebuje každodenně hodně pohybu a hlavně práci hlavou, ať už výcvik, sportovní kynologii, nebo běh a dogtrekking. Nevytížený dobrman se nudí a jeho energie se obrátí nežádoucím směrem. Kontrolovat je dobré uši, hlavně u psů s přirozeně svěšeným uchem.

Výcvik dobrmana je mimořádně vděčný, protože jde o vysoce inteligentní, učenlivé a ovladatelné plemeno, které se rychle učí a chce spolupracovat. Zároveň jde ale o silného, temperamentního psa s ochranitelskými sklony, takže patří spíš do rukou zkušenějšího člověka, který mu dá důslednost, jasná pravidla a klidné, sebejisté vedení; tvrdost a hrubost se u citlivého dobrmana nevyplácejí. Naprosto zásadní je od štěněte důkladná socializace. Aby byl pes spokojený, potřebuje pravidelnou práci: skvěle se s ním dělá poslušnost, obrana, stopy i sportovní kynologie, ale i běh nebo dogtrekking.

Nejzávažnějším zdravotním problémem plemene je dilatační kardiomyopatie, tedy onemocnění srdečního svalu, které se u dobrmanů vyskytuje mimořádně často, dlouho probíhá skrytě a bývá nejčastější příčinou úmrtí; proto se doporučuje pravidelné vyšetření srdce ultrazvukem a takzvaným holterem. Objevuje se také wobbler syndrom (onemocnění krční páteře způsobující nejistou chůzi), dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), von Willebrandova choroba (dědičná porucha srážlivosti krve, na kterou existuje test), snížená činnost štítné žlázy (hypotyreóza) a u velkých psů s hlubokým hrudníkem torze žaludku. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče, hlavně s vyšetřením srdce. Průměrně se dobrman dožívá zhruba 10 až 13 let.

Dobrman je ideální pro aktivní, zkušenější majitele, kteří se psem chtějí pracovat a cvičit, dopřejí mu hodně pohybu i práce hlavou a hlavně mu umožní být stále součástí rodiny; ocení inteligentního, oddaného a elegantního parťáka i spolehlivého ochránce. Do rodiny s dětmi se hodí výborně, protože je k nim podle standardu přítulný a laskavý. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi, do kotce ani do domácnosti bez výcviku a vyžití, protože nevytížený a osamělý dobrman strádá. Předem je dobré počítat s ostražitostí k cizím, možnou dominancí k jiným psům, s citlivostí na chlad a hlavně se zdravotními riziky plemene. Vybírat je vhodné výhradně po zdravých, testovaných rodičích s vyšetřeným srdcem a s průkazem původu.

Dobrman vznikl v 70. letech 19. století v durynském městě Apolda zásluhou Friedricha Louise Dobermanna (1834 až 1894), výběrčího daní, správce rasovny a městského odchytávače psů, který měl zákonné právo odchytit všechny volně pobíhající psy a z tohoto zdroje si k chovu vybíral zvláště ostré jedince. Nejdůležitější roli sehráli takzvaní řeznickí psi, předkové dnešních rotvajlerů, kteří byli na tehdejší poměry poměrně čistou rasou a které Dobermann křížil s ovčáckými psy chovanými v Duryňsku v barvě černé s rezavými znaky; podle některých kynologů zasáhla do chovu i další plemena. Vznikli tak nejen bdělí, ale vysoce ochranní pracovní a domácí psi, kteří se často používali jako hlídací a policejní, což jim vyneslo přezdívku četničtí psi. První pes byl zapsán do plemenné knihy v roce 1893 a po Dobermannově smrti pokračoval v šlechtění Otto Göller, který v roce 1899 založil první chovatelský klub. Už na počátku 20. století byl dobrman oficiálně uznán jako policejní plemeno. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 143.