Dalmatin

Dalmatin je nezaměnitelné plemeno s bílou srstí posetou skvrnami, které podle Mezinárodní kynologické federace pochází z Chorvatska, konkrétně z historické Dalmácie; doložený je na oltářním obraze z let 1600 až 1630 i v církevních kronikách z 18. století, kde je nazýván Canis Dalmaticus. Do dějin se zapsal jako kočárový pes, který doprovázel povozy šlechty, chránil je před zloději a uměl vytrvale běžet celý den; v USA pak proslul jako maskot hasičských sborů. Světovou slávu mu přinesl film o stojednom dalmatinovi. Je to elegantní, přátelský a nesmírně energický pes, který potřebuje hodně pohybu.

Vzhled

Jde o středně velkého až velkého psa pravoúhlého, silného a svalnatého těla, s mesocefální hlavou prizmatického tvaru a svěšenýma ušima; pohyb musí být elegantní a pohlavní rozdíl mezi psy a fenami zřetelný. Délka trupu ke kohoutkové výšce je v poměru 10 ku 9, délka hlavy odpovídá zhruba čtyřiceti procentům kohoutkové výšky a délka lebky se rovná délce čenichové partie. Kůže na hlavě je bez vrásek, oči jsou tmavé u černě skvrnitých psů a jantarové u hnědých, uši středně velké, vysoko nasazené a svěšené, celé pokryté skvrnami. Nezaměnitelná je srst: krátká, hustá, lesklá a přiléhavá, bílá s výraznými skvrnami, které jsou buď černé, nebo hnědé (játrové), pravidelně rozmístěné, dobře ohraničené a velikosti zhruba dvou až tří centimetrů. Skvrny se nikdy neopakují, takže je lze přirovnat k otisku prstu; štěňata se rodí čistě bílá a kresba se objevuje během prvních týdnů. Psi měří v kohoutku 56 až 62 cm a váží 27 až 32 kg, feny měří 54 až 60 cm a váží 24 až 29 kg.

Vlastnosti a využití

Standard uvádí, že jde o loveckého, společenského a rodinného psa vhodného k různým účelům, a přesně taková je jeho historie: byl loveckým psem, hlídačem, cirkusovým umělcem, ale hlavně kočárovým psem, který dokázal urazit s povozem obrovské vzdálenosti. Právě odtud pochází jeho mimořádná vytrvalost, kterou je potřeba vybít. Dalmatin miluje vodu a pohyb v přírodě a má vyvinutý lovecký instinkt. Dnes se výborně uplatní jako sportovní pes, ať už při běhu, dogtrekkingu, canicrossu, agility, nebo při doprovodu na kole. Bez dostatečného pohybu a zaměstnání se z něj stává frustrovaný a ničivý pes.

Podobná plemena

Dalmatin je díky své kresbě prakticky nezaměnitelný; podobný barevný ráz nese snad jen skvrnitá (harlekýnová) německá doga, ta je ale výrazně vyšší a mohutnější a její kresba je nepravidelná. Atletickou stavbou a krátkou srstí připomíná pointra nebo jiné lovecké psy, od kterých se ale liší právě zbarvením a zařazením mezi příbuzná plemena honičů. Občas se zamění s křížencem se strakatou kresbou; u dalmatina jsou ovšem skvrny pravidelné, ostře ohraničené a pokrývají i uši. Právě bílá srst s ostře ohraničenými skvrnami a elegantní, pravoúhlé tělo jsou pro plemeno typické.

Výživa a krmení

U dalmatina má výživa výjimečný význam, protože plemeno má odlišný metabolismus kyseliny močové a je náchylné k tvorbě urátových močových kamenů. Doporučuje se proto krmivo s přiměřeným, nikoli nadměrným obsahem bílkovin, ideálně s nízkým obsahem purinů, a hlavně trvalý přístup k čerstvé vodě a dostatek příležitostí k močení. Nevhodné jsou vnitřnosti a některé druhy masa s vysokým obsahem purinů. Nadbytek bílkovin se u některých psů projeví i svědivou vyrážkou, které často předcházejí hnědavé skvrny v srsti. Množství je třeba přizpůsobovat vysoké aktivitě psa a hlídat kondici.

Povahou je podle standardu příjemný a přátelský pes, který není bázlivý, zdrženlivý, nervózní ani agresivní; je aktivní, vlídný, důvěřivý, samostatný a snadno ovladatelný. Ke své rodině je oddaný a přítulný a rád je v centru dění, s dětmi si rozumí a k lidem se chová otevřeně, takže z něj není ostrý hlídač, i když návštěvu ohlásí. S jinými psy obvykle vychází dobře. Je inteligentní a učenlivý, zároveň ale samostatný a plný energie, takže bez vyžití si zábavu najde sám. Miluje vodu a pohyb v přírodě a má vyvinutý lovecký pud. Špatně snáší dlouhou samotu.

O krátkou srst dalmatina je péče jednoduchá, ale nikoli bezpracná: plemeno totiž líná celoročně a jeho tuhé bílé chlupy se zapíchávají do textilií, takže je vhodné psa kartáčovat alespoň dvakrát týdně. Pravidelně je dobré kontrolovat uši a oči, které bývají citlivější, a myslet na to, že bílá srst na těle méně chrání před sluncem. Zásadní jsou ovšem nároky na pohyb: dalmatin potřebuje denně jednu až dvě hodiny opravdového pohybu a k tomu zaměstnání hlavy. Kvůli metabolismu je nutný stálý přístup k vodě a dostatek příležitostí k močení. Do bytu se hodí jen při skutečně velkém vyžití.

Výcvik dalmatina je vděčný, protože jde o inteligentního, učenlivého a snadno ovladatelného psa, který se rád učí. Počítat je ale třeba s jeho samostatností a obrovskou energií, takže potřebuje důslednost, jasná pravidla a hlavně dostatek pohybu; unavený dalmatin se učí mnohem lépe než nevyběhaný. Nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací, tvrdost se nevyplácí. Vyplatí se pracovat na přivolání kvůli loveckému pudu a od štěněte psa dobře socializovat. U hluchých nebo jednostranně hluchých jedinců je nutné přizpůsobit výcvik, obvykle prací se signály rukou.

Toto plemeno nese dvě specifická dědičná rizika, na která je nutné myslet. Prvním je dědičná hluchota spojená s genem pro bílou srst: část štěňat se rodí zcela hluchá a další mají hluchotu jednostrannou, kterou běžně nepoznáte, proto je nezbytné audiometrické vyšetření sluchu (BAER test); Dalmatin klub ČR vyžaduje k uchovnění výsledek oboustranně plně slyšící a psi s modrýma očima se z chovu vylučují. Druhým je odlišný metabolismus kyseliny močové, kvůli kterému hrozí urátové močové kameny, na což je třeba myslet ve výživě i v pitném režimu. Objevit se může dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), kožní alergie a citlivost na některé bílkoviny. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Průměrně se dalmatin dožívá zhruba 11 až 14 let.

Dalmatin je ideální pro sportovně založené lidi a aktivní rodiny, které mu dopřejí každý den hodinu až dvě opravdového pohybu a k tomu zaměstnání hlavy, ať už při běhu, kole, dogtrekkingu, nebo psích sportech; ocení přátelského, veselého a učenlivého psa vhodného k dětem i k jiným psům. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani do bytu bez dostatečného vyžití, protože nevytížený dalmatin bývá ničivý. Předem je dobré počítat s celoročním intenzivním líháním, s nutností speciálního přístupu k výživě a pitnému režimu kvůli močovým kamenům a s tím, že u plemene je zásadní vyšetření sluchu. Vybírat je vhodné výhradně štěně po rodičích s BAER testem a průkazem původu.

Dalmatin patří k plemenům dávného původu; psi s podobnou kresbou, byť chrtí postavy, se objevují už na malbách v egyptských hrobkách. Jeho doložená historie ale vede do východního Středomoří, zejména do historické provincie Dalmácie: je vyobrazen na oltářním obraze Madona s Ježíšem a anděly z let 1600 až 1630 v kostele v obci Veli Lošinj a na fresce v Zaostrogu. První popis pochází ze zápisu biskupa P. Bakiće z roku 1719, kde je pes nazýván latinsky Canis Dalmaticus. Thomas Pennant plemeno v roce 1771 popsal jako velmi samostatné a nazval ho dalmatinem, Thomas Bewick ho v roce 1790 označil jako dalmatina neboli kočárového psa. První neoficiální standard sestavil v roce 1882 Angličan Vero Shaw a v roce 1890 ho převzal nově založený anglický klub. První standard Mezinárodní kynologické federace byl vydán 7. dubna 1955 pod názvem dalmácký lovecký pes. FCI plemeno vede pod číslem 153.