Boloňský psík

Boloňský psík (italsky bolognese) je malé italské společenské plemeno ze skupiny bišonů, pojmenované po městě Bologna. Patří k prastarým psům bohatých a mocných: byl známý už ve starověkém Římě a po staletí patřil k nejcennějším darům panovníkům a šlechtě, objevuje se i na obrazech Tiziana nebo Goyi. Je blízce příbuzný maltézskému psíkovi, se kterým sdílí dávné předky. Nezaměnitelný je celý sněhobílou, dlouhou a nadýchanou vločkovitou srstí. Povahou je klidný, vážnější a nesmírně oddaný, doslova žije pro blízkost svého člověka. Dnes je z něj oblíbený, přizpůsobivý rodinný společník.

Vzhled

Jde o malého, ale podsaditého a kompaktního psíka čtvercového rámce, takže je zhruba stejně dlouhý jako vysoký. Hlava je středně dlouhá, s dost výrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), velkýma kulatýma tmavýma očima s tmavými okraji víček a černým nosem. Uši jsou vysoko nasazené, dlouhé a svěšené, u kořene lehce odstávající, takže hlava působí širší. Hřbet je rovný, ocas vysoko nasazený, v klidu spuštěný, při zbystření stočený nad hřbet. Nejcharakterističtější je srst: dlouhá po celém těle, jemná a měkká, ale ne přiléhavá; odstává od těla a tvoří nadýchané chomáčky, nikdy netvoří copánky, kadeře ani prameny. Právě tím se liší od hladké srsti maltézáčka i od kudrn bišonka. Zbarvení je vždy čistě bílé, bez skvrn a jiných odstínů. Psi měří v kohoutku 27 až 30 cm, feny 25 až 28 cm, hmotnost bývá od 2,5 do 4 kg.

Vlastnosti a využití

Odjakživa jde o čistě společenského psa a k tomu se hodí i dnes. Po staletí sloužil jako mazlíček a společník urozených dam a pánů a přesně takovou roli zastává i teď: je to oddaný, přizpůsobivý domácí pes, který ke štěstí potřebuje hlavně blízkost svých lidí. Bývá popisován jako vážnější a klidnější než ostatní bišoni, umí ale být i podnikavý a hravý, takže není jen gaučovým povalečem. Je učenlivý a bystrý, takže se s ním dá pracovat i na drobných dovednostech nebo psích sportech. Na pohyb má průměrné nároky, spokojí se s procházkami a hrou, díky čemuž se skvěle hodí do bytu.

Podobná plemena

Do rodiny bišonů patří i několik příbuzných, se kterými se boloňský psík nejsnáze zaměňuje. Nejblíže má k maltézskému psíkovi, se kterým sdílí dávné předky i bílou barvu; maltézáček má ale srst dlouhou, rovnou a hladce splývavou jako závoj, kdežto boloňák ji má nadýchanou a vločkovitou, odstávající od těla. Od bišonka (bichon frisé) ho odliší právě to, že jeho srst netvoří spirálové kudrny. Bílým zbarvením a velikostí připomíná i coton de Tuléar s bavlníkovou srstí. Právě kombinace kompaktní, čtvercové stavby a chomáčovité, nadýchané bílé srsti je pro boloňáka typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro malá plemena, přizpůsobené věku a aktivitě psa, s hlídáním porcí, aby nepřibíral. Vzhledem k drobnému vzrůstu a sklonu k tvorbě zubního kamene se hodí i vhodný tvar granulí a péče o chrup. Kvůli bílé srsti kolem tlamy je dobré po krmení otřít vous, aby v něm nezůstávaly zbytky potravy a nebarvil se. Pamlsky je vhodné započítat do denní dávky a psíka pravidelně vážit, protože i malý přebytek je u tak drobného psa znát.

Povahou je to klidný, vážnější a rozvážný pejsek, který je zároveň nesmírně milý a oddaný. Ke své rodině se silně upíná a potřebuje takřka neustálý kontakt a lásku svého člověka; je to typický společník, který nejraději tráví čas po vašem boku. K cizím lidem bývá spíš zdrženlivý a rezervovaný, není ale bázlivý v pravém smyslu, jen o poznání ostýchavější než bišonek. S dětmi i jinými psy vychází dobře. Je citlivý, bystrý a učenlivý. Dlouhou samotu snáší špatně a trpí odloučením, proto se hodí k někomu, kdo je hodně doma.

Hlavní náročností boloňského psíka je péče o srst. Dlouhá, nadýchaná vločkovitá srst sice nelíná, o to snáz se ale plstnatí, takže potřebuje každodenní pročesávání a pravidelné koupání, aby zůstala pěkně bílá a bez uzlů. Mnoho majitelů, kteří s psíkem nechodí na výstavy, ji nechává pro pohodlí sestříhat nakrátko. Zvláštní pozornost si žádají oči, pod kterými se na bílé srsti snadno tvoří stopy po slzách, a svěšené uši, které je dobré čistit. Nezapomínat je třeba ani na chrup. Na pohyb je boloňák nenáročný, stačí mu každodenní procházky a hra.

Výcvik boloňského psíka bývá snadný, protože jde o inteligentního, učenlivého a spolupracujícího pejska, který se rychle učí a chce svému člověku vyhovět. Nejlépe funguje laskavý, důsledný přístup s pozitivní motivací; jako citlivé plemeno špatně snáší tvrdost. Vzhledem k silné vazbě na rodinu je dobré od začátku psíka zvykat na krátká odloučení, aby později lépe zvládal samotu. U malých plemen se vyplatí nepodcenit ani nácvik čistotnosti. Boloňáka potěší i drobné triky nebo hry, které ho zabaví a posílí pouto s majitelem.

Celkově jde o zdravé, odolné a dlouhověké plemeno, které netrpí mnoha dědičnými chorobami. Jako u malých plemen se u něj může objevit luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky) a sklon k tvorbě zubního kamene. Pozornost si žádají oči, kde se objevuje nadměrné slzení a stopy po slzách, případně šedý zákal (katarakta). Kvůli svěšeným uším je dobré kontrolovat i uši. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se boloňský psík dožívá zhruba 13 až 15 let, někdy i déle.

Boloňský psík je ideální pro toho, kdo hledá klidného, oddaného a přítulného společníka do bytu a může s ním trávit hodně času, ať už jde o rodinu s dětmi, jednotlivce, nebo seniory. Díky milé, nekonfliktní povaze vychází dobře s lidmi i zvířaty a při laskavém přístupu ho zvládne i méně zkušený majitel. Naopak se nehodí pro lidi, kteří jsou často a dlouho pryč, protože špatně snáší samotu, ani pro toho, kdo nechce nebo nestíhá řešit každodenní péči o srst, případně pravidelné stříhání v salonu. Předem je dobré myslet i na péči o oči a chrup. Vybírat je vhodné štěně po zdravých rodičích s průkazem původu.

Boloňský psík patří k nejstarším společenským plemenům a jeho původ se prolíná s původem maltézského psíka, protože oba mají společné dávné předky, malé psíky zmiňované už Aristotelem pod označením canes melitenses. Známý byl už ve starověkém Římě a po celé epochy patřil mezi nejcennější dary mocným tohoto světa: Cosimo de Medici jich prý přivezl osm do Bruselu jako dary belgickým šlechticům a španělský král Filip II. o dvou darovaných boloňácích napsal, že jde o nejkrálovštější dar, jaký lze věnovat panovníkovi. Plemeno zvěčnili na svých plátnech i Tizian, Goya nebo Pieter Bruegel starší. Mezinárodní kynologická federace ho uznala v roce 1934 a vede ho pod číslem 196.