Bloodhound

Bloodhound (svatohubertský pes, francouzsky chien de saint-hubert) je velký belgický honič a nejproslulejší stopař na světě, jehož čich patří k nejlepším v celé psí říši. Jeho předci se chovali už od 7. století v ardenském klášteře svatého Huberta, patrona lovců, po kterém dostal jméno; dnešní podobu mu později vtiskli angličtí chovatelé. Odjakživa slouží ke sledování stopy, ať už poraněné zvěře, nebo lidí, a dodnes ho využívají policisté i záchranáři k dohledávání pohřešovaných. Přes svou impozantní velikost a vážný výraz je to mírný, klidný a přátelský pes, oddaný své rodině.

Vzhled

Jde o velkého, mohutného a silně osvaleného psa se statnou kostrou, který je delší než vysoký a přes svou hmotnost nemá působit těžkopádně. Nezaměnitelná je hlava a kůže: kůže je po celém těle volná a pružná a na hlavě a krku tvoří hluboké vrásky a záhyby, které jsou nejvýraznější, když pes drží hlavu dole. Uši jsou nasazené velmi nízko, mimořádně dlouhé, tenké a jemné, nesené svěšené. Hlava je vysoká a úzká, s výrazným týlním hrbolem, nadočnicovými oblouky a převislými pysky; oči jsou hluboko posazené, tmavé, s pokleslými spodními víčky, kterými prosvítá spojivka. Na krku bývá lalok. Hrudník je hluboký, hřbet rovný, ocas dlouhý, nesený šavlovitě. Srst je krátká, hustá a poměrně tvrdá, odolná vůči počasí. Zbarvení je černé s pálením, játrové s pálením nebo červené. Psi měří v kohoutku zhruba od 64 do 72 cm (ideálně 68) a váží 46 až 54 kg, feny od 58 do 66 cm (ideálně 62) a váží 40 až 48 kg.

Vlastnosti a využití

Jde o stopaře par excellence: jeho nos je tak citlivý, že dokáže sledovat i několik dní starou stopu na velkou vzdálenost, a jednou zachycené stopy se drží s neuvěřitelnou vytrvalostí a cílevědomostí. Původně sloužil ke koňským štvanicím a k dohledávání poraněné zvěře jako barvář, později hlavně ke sledování lidské stopy. Právě této schopnosti dodnes využívají policie i záchranáři při hledání pohřešovaných osob a v mantrailingu (práci na lidské stopě). Vždycky přitom raději stopoval, než aby kořist napadal. Jako hlídací nebo ochranný pes se ovšem nehodí, na to je příliš přátelský. Potřebuje vytrvalý pohyb a hlavně čichovou práci, která ho naplňuje.

Podobná plemena

Toto plemeno je pradávným předkem mnoha honičů a stopařů, takže se v lecčem podobá svým potomkům. Nejnápadněji připomíná basetského honiče, který s ním sdílí volnou kůži, dlouhé uši a svěšené pysky, je ale výrazně menší a krátkonohý. Od amerických coonhoundů, které z bloodhounda vznikly, se liší větší mohutností, výraznějšími vráskami a delšíma ušima. Podobnou práci zastanou i barváři, ti jsou ale lehčí a bez přehnaných kožních záhybů. Právě obrovská velikost, bohaté vrásky, převislé pysky a spadlá spodní víčka dělají z bloodhounda nezaměnitelné plemeno.

Výživa a krmení

Jako velké až obří plemeno potřebuje bloodhound kvalitní krmivo pro velká plemena, přizpůsobené věku a aktivitě. U štěňat je důležitý řízený růst, aby se nepřetěžovala vyvíjející se kostra a klouby. Naprosto zásadní je opatrnost kvůli hlubokému hrudníku: denní dávku je vhodné rozdělit do dvou porcí, po jídle dopřát psovi klid a nezatěžovat ho pohybem hned po nakrmení, aby se předešlo torzi žaludku (nebezpečnému nafouknutí a přetočení žaludku), na kterou jsou velcí psi náchylní. Kloubům může prospět doplněk s glukosaminem a chondroitinem a je dobré hlídat kondici.

Povahou je to mírný, klidný a rozvážný pes s vážným, důstojným výrazem, který je ke své rodině přátelský, oddaný a láskyplný. K lidem se chová vlídně a snese se i s dětmi, v neznámém prostředí ale může být trochu ostýchavý. Je citlivý a přitom sebevědomý a nesmírně vytrvalý: jakmile chytí stopu, jde za ní a přestává vnímat okolí. Není ochoten se podřizovat a bývá pěkně tvrdohlavý, takže rozhodně nepatří k nejsnáz ovladatelným psům. K cizím psům může být nesnášenlivý, proto je dobré počítat se socializací. Jako hlídač se nehodí, na to je příliš přátelský.

O krátkou srst bloodhounda je péče snadná, stačí ji jednou týdně vykartáčovat. Náročnější je péče o jeho typické znaky: dlouhé, těžké svěšené uši a hluboké kožní záhyby na hlavě je potřeba pravidelně kontrolovat a čistit, protože se v nich drží vlhkost a nečistoty a snadno se zanítí; hlídat je dobré i pokleslá spodní víčka. Kvůli převislým pyskům bloodhound hodně slintá, takže je namístě počítat s otíráním. Pohybu potřebuje dost, ale spíš vytrvalého než rychlého; kvůli silnému nosu je na vycházkách jistější na vodítku nebo v zabezpečeném prostoru, protože za stopou odejde na míle daleko. Potřebuje také dostatek prostoru.

Výcvik bloodhounda patří k těm náročnějším a vyžaduje hodně trpělivosti. Je to inteligentní, ale samostatný a tvrdohlavý pes, který se nerad podřizuje, takže rychlou poslušnost nečekejte. Nejlépe funguje laskavý, klidný a hlavně důsledný přístup s pozitivní motivací; tvrdost je u citlivého bloodhounda kontraproduktivní a při prosazování dominance je třeba dát pozor, aby výchova nesklouzla ke konfliktu. Naprosto nejtěžší je přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat. Důležitá je i raná socializace, obzvlášť na jiné psy. Nejraději a nejlépe pracuje na stopě, ať už při lovu, nebo v mantrailingu.

Bohužel patří toto plemeno k psům s kratším věkem a nese typická rizika velkých plemen. Největší hrozbou je torze žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku), náhlý stav vyžadující okamžitý zákrok. Objevit se může dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu) a kvůli volné kůži kolem očí i vady víček, jako je entropium nebo ektropium (vchlípení nebo vyvrácení víčka). Hluboké kožní záhyby bývají náchylné k zánětům a dlouhé uši k zánětům zvukovodu. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Průměrně se bloodhound dožívá jen zhruba 9 až 12 let.

Bloodhound je jedinečné plemeno, které se rozhodně nehodí ke každému. Ideální je pro zkušené, trpělivé a aktivní lidi se zázemím pro velkého psa a nejlépe s možností stopování nebo záchranařiny, kteří ocení mírného, oddaného a přátelského obra a nevadí jim slintání, hlasitý projev ani náročná výchova. Díky vlídné povaze se hodí i do rodiny s dětmi (za dohledu kvůli velikosti). Naopak se nehodí do bytu, pro pohodlné nebo úplně začínající majitele, pro milovníky dokonalého pořádku ani pro toho, kdo hledá poslušného hlídače. Předem je dobré počítat s náročným přivoláním, péčí o uši, kožní záhyby a oči a s kratším věkem plemene. Vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Bloodhound patří k nejstarším evropským honičům. Jeho předci, velcí parforsní honiči, se chovali už v 7. a 8. století v ardenském klášteře svatého Huberta, kde mniši po staletí udržovali jejich čistokrevnost; podle svatého Huberta, patrona lovců, dostal plemeno jméno svatohubertský pes. Původní psi byli černí, později i černí s pálením. V 11. století je do Anglie přivezl Vilém Dobyvatel a právě angličtí chovatelé plemeni vtiskli dnešní podobu; anglický název bloodhound (od blooded hound, tedy čistokrevný pes) odkazuje na jeho ušlechtilý původ. Ve Velké Británii i v USA se pak proslavil jako stopař, mimo jiné při dohledávání osob. Přestože jeho anglické jméno svádí k britskému původu, podle Mezinárodní kynologické federace jde o plemeno belgické, vedené pod číslem 84.