Biewer teriér

Biewer teriér (původně Biewer Yorkshire á la Pom Pon) je mladé německé společenské plemeno, které vzniklo z jorkšírského teriéra. V roce 1984 se manželům Gertrudě a Wernerovi Biewerovým narodilo štěně s bílými skvrnami v srsti, protože oba rodiče nesli recesivní gen strakatosti; u klasického jorkšíra jde o vážnou vadu, Biewerovým se ale strakatí pejsci zalíbili a začali je cíleně chovat. Vznikl tak drobný, elegantní pes s dlouhou hedvábnou tříbarevnou srstí, který zaujme vzhledem plyšáka, uvnitř ale zůstal teriérem: veselým, chytrým a někdy pěkně svéhlavým. Plemeno zatím FCI neuznává, přesto je oblíbené v Evropě i v USA.

Vzhled

Jde o drobného, elegantního toy teriéra s dlouhou, rovně splývající srstí a vzpřímeným, sebevědomým držením těla; přestože působí čtvercově, tělo je o něco delší než výška. Nezaměnitelný je celkový dojem: dlouhá srst splývá rovnoměrně po obou stranách těla a je rozdělená pěšinkou od nosu až po špičku ocasu, na hlavě se nosí ve volně splývajícím culíku. Hlava je poměrně malá a plochá, s krátkou tlamou a černou nosní houbou, oči mandlové nebo kulaté, uši malé, vztyčené a tvaru písmene V. Hřbet je rovný a výška v kohoutku je stejná jako výška v zádi. Ocas je vysoko nasazený, bohatě osrstěný a nesený v oblouku nad hřbetem. Srst je jemná, hedvábná a dlouhá až k zemi. Zbarvení je tříbarevné, nejčastěji kombinace modré či černé, bílé a zlaté nebo pálené, přičemž zásadní je právě přítomnost bílé; bílé znaky bývají hlavně na hlavě, hrudi, tlapkách, břiše a na konci ocasu. Kohoutková výška je zhruba 18 až 28 cm, hmotnost 1,8 až 3,6 kg.

Vlastnosti a využití

Chová se výhradně jako společenský pes; žádné pracovní využití nemá a jeho předností je hlavně půvab a přítulnost. Přes drobný vzrůst si zachoval teriéří rysy: je bystrý, sebevědomý, energický a rád dává hlasitě najevo, co se kolem děje, takže je z něj překvapivě dobrý hlídač, který ohlásí každou návštěvu. Je silně společenský a hodí se pro všechny věkové kategorie, aktivní seniory i rodiny. Na pohyb je nenáročný, jen pobíhání po zahradě mu ale stačit nebude: ocení alespoň jednu delší procházku denně a rád se zapojí i do psích sportů, jako je agility. Do bytu se hodí výborně, protože nelíná a nezabere mnoho místa.

Podobná plemena

Biewer teriér vzešel z jorkšírského teriéra a je mu podobný stavbou, srstí i povahou; odliší ho hlavně tříbarevné zbarvení s bílou, které je u jorkšíra vážnou vadou, a typický volně splývající culík místo klasického jorkšířího drdolu. Právě proto ho některé organizace dodnes považují jen za barevný ráz jorkšíra, ne za samostatné plemeno. Pozor je namístě u psů vzniklých křížením jorkšíra se shih tzu: ti sice bývají nabízeni jako bieweři, ale typičtí bieweři to nejsou a mají blíž k shih tzu. Podobným drobným, dlouhosrstým společníkem je i maltézský psík, ten je ovšem celobílý.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro malá plemena s dobrými zdroji bílkovin, přizpůsobené věku a aktivitě psa. Vzhledem k drobnému vzrůstu, malému žaludku a vysoké energetické potřebě je vhodné krmit v několika menších dávkách denně, u štěňat i třikrát až čtyřikrát. Hlídat je potřeba porce i kondici, protože nadváha malým psům zatěžuje klouby i srdce. Doporučuje se také dbát na tvar granulí vhodný pro malou tlamičku a nezapomínat na péči o chrup, protože plemeno je podobně jako jorkšír náchylné k tvorbě zubního kamene.

Bystrý, energický pes - typický zástupce toy (malých) teriérů. Oddaný, loajální pes, často silně fixován na svého pána. Je hravý a mrštný. Pokud má možnost, je velmi učenlivý. Základní výchova je nutností - jako ostatní teriéři, i on trpí jistou dávkou tvrdohlavosti a dominantnosti. Protože je toto plemeno silně společenské, je možné jej chovat ve smečce s jinými psy, vzhledem k jejich malému vzrůstu je lze chovat s o něco většími, opatrnými psy, aby se s nimi seznámili. S jinými zvířaty při správné výchově vychází bez problémů. Jedná se o psa menší velikosti, ale nikterak křehké konstrukce. Jako žádný pes na světě, ani biewer není vhodný jako hračka pro děti. Výborně se však hodí jako psí parťák rodiny, která chápe, že je to živý tvor, a respektuje jeho potřeby.

Dlouhá hedvábná srst biewer teriéra je hlavní nárok tohoto plemene: snadno se cuchá a zachytává nečistoty, proto ji je potřeba pravidelně a jemně pročesávat a upravovat, u výstavních psů pak i chránit papilotami. Pokud pes nechodí na výstavy, je praktickou alternativou sportovní střih nakrátko, kterým většina péče odpadne. Zvláštní pozornost si žádá chrup, který je vhodné pravidelně čistit kartáčkem a pastou, protože plemeno je náchylné k tvorbě zubního kamene. Kontrolovat je dobré i uši a drápky. Na pohyb je nenáročný, potřebuje ale alespoň jednu delší procházku denně, aby se vyběhal a zabavil.

Přes svou inteligenci a hravost není výchova biewer teriéra tak snadná, jak se může zdát: prosadí se u něj teriéří tvrdohlavost, nezávislost i sklon převzít v rodině velení, pokud mu to dovolíte. Základem je proto důslednost a jasné mantinely od štěněte, doplněné trpělivostí a pozitivní motivací; systematický výcvik nejlépe formou hry funguje mnohem líp než tvrdost. Důležitá je i včasná socializace, aby se dobře snesl s lidmi, psy i zvířaty. Dokáže se toho naučit hodně a rád se zapojí do psích sportů, jako je agility. Pracovat se vyplatí i na štěkotu, který má sklon nadužívat.

Protože jde o velmi mladé plemeno, podrobných záznamů o jeho zdraví je zatím málo. Počítat je ale třeba s neduhy typickými pro drobná plemena a pro jorkšíra, ze kterého vzešel: luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky), kolaps průdušnice (změkčení a zborcení průdušnice projevující se kašlem), problémy s chrupem a zubním kamenem a srdeční onemocnění. Vzhledem k genu strakatosti a nezodpovědnému křížení hrozí u některých vrhů částečná nebo úplná hluchota, proto je výběr chovatele zvlášť důležitý. Odpovědný chovatel testuje zdraví rodičů a doloží původ. Při dobré péči se biewer teriér dožívá zhruba 13 až 16 let.

Biewer teriér je vhodný pro toho, kdo hledá drobného, přítulného a veselého společníka do bytu, může s ním trávit hodně času a nevadí mu pravidelná péče o dlouhou srst; sedne aktivním seniorům i rodinám, které chápou, že jde o živého tvora, ne o hračku. Zvládne ho i méně zkušený majitel, pokud nepodcení důslednost. Naopak se nehodí pro lidi, kteří jsou často a dlouho pryč, ani do domácnosti s malými dětmi, které si ještě neuvědomují svou sílu a drobnému psovi mohou snadno ublížit; vadit může i chuť štěkat. Zásadní je předem si ujasnit, pod jakou organizací je štěně registrováno, ověřit si reference na chovatele i klub a vyhnout se nezodpovědnému křížení, zvlášť s ohledem na riziko hluchoty.

Plemeno vzniklo v Německu a jeho historie se datuje ke dni 20. ledna 1984, kdy se v chovatelské stanici von Friedheck manželům Gertrudě a Wernerovi Biewerovým narodilo z krytí psa Darling of Friedheck a feny Frufru of Friedheck štěně s bílými skvrnami v srsti. Oba rodiče byli klasicky zbarvení jorkšírští teriéři, nesli však recesivní gen strakatosti. Manželům Biewerovým se strakatí pejsci zalíbili natolik, že na tento znak začali cíleně selektovat, a plemeno pojmenovali Biewer Yorkshire á la Pom Pon; později se ustálil název biewer teriér. První klub vznikl v roce 2003 v Německu, plemeno se rozšířilo hlavně v Evropě a v USA a v roce 2021 ho jako samostatné plemeno uznal Americký kynologický klub (AKC). V roce 2024 ho jako národní plemeno uznala i německá VDH. Mezinárodní kynologická federace ho zatím neuznává.