Německý špic trpasličí

Nejmenší varieta německého špice, známá po celém světě pod názvem pomeranian. Přes svou drobnou postavu jde o psa s velkým sebevědomím, živým temperamentem a přirozenou ostražitostí. Původně větší pastevecký a hlídací pes byl postupně zmenšen cíleným šlechtěním, zejména v Anglii za vlády královny Viktorie, která z něj učinila módní salónní plemeno viktoriánské éry.

Vzhled

Velmi malý, kompaktní pes čtvercové stavby s typickým liščím výrazem a vzpřímenýma ušima. Hlava je středně velká v poměru k tělu s plochým temenem, mírným stopem a krátkým, špičatým čenichem. Oči jsou středně velké, tmavé, mírně mandlové. Uši malé, trojúhelníkové, vzpřímené, posazené blízko u sebe. Srst je dvojitá: dlouhá, rovná, odstávající krycí srst s krátkou, hustou, vatovitou podsadou. Na krku tvoří výrazný límec (hřívu), na zadní straně zadních končetin „kalhotky" a ocas je hustě osrstěný, nesený obloukem přes záď. Zbarvení je mimořádně pestré: bílá, černá, hnědá, oranžová, krémová, šedostínovaná, sobolí, černá s pálením, hnědá s pálením, parti-color, žíhaná a merle. Nejčastější barvy jsou oranžová, černá a krémová.

Vlastnosti a využití

Čistě společenský pes bez pracovního využití, ale s přetrvávajícími hlídacími instinkty svých větších předků. Na každou změnu v okolí reaguje hlasitým štěkotem, což z něj dělá spolehlivého „zvonku", ale zároveň potenciální zdroj hluku v bytovém domě. Inteligentní a učenlivý, rád se předvádí a učí triky. Přes svou drobnost je energický a rád se účastní společných aktivit, i když jeho pohybové nároky lze snadno naplnit i v malém bytě.

Podobná plemena

Od malého špice (Kleinspitz) se odlišuje menší velikostí a kompaktnějším, „kuličkovitějším" výrazem, zejména u moderních výstavních linií. Japonský špic je výrazně větší a výhradně bílý. Volpino italiano má podobnou velikost a výraz, ale je vzácnější a tradičně výhradně bílý nebo červený. Papillon sdílí s pomeranianem malou velikost a hravou povahu, ale má zcela odlišný typ srsti a tvar uší.

Výživa a krmení

Kvalitní krmivo přizpůsobené miniaturnímu plemeni s malými granulemi odpovídajícími drobné čelisti. Denní dávku rozdělit do tří porcí, protože velmi malí jedinci jsou náchylní k hypoglykémii (poklesu hladiny cukru v krvi), zejména jako štěňata. Pravidelná péče o zuby je zásadní: miniaturní plemena jsou výrazně náchylnější k parodontóze a zubnímu kameni. Pamlsky by měly tvořit maximálně 10 % denního příjmu kalorií, protože i malé množství navíc u tak drobného psa rychle vede k nadváze.

Sebevědomá, živá a hluboce oddaná. Trpasličí špic je pes s výraznou osobností, který se nenechá zastrašit ani mnohonásobně většími psy. K majiteli se váže intenzivně a vyžaduje stálý kontakt a pozornost. K cizím lidem přistupuje s přirozenou nedůvěrou a ostražitostí, ale bez skutečné agresivity. S ostatními psy vychází zpravidla dobře, má však tendenci k teritoriálnímu chování a může být defenzivní. S dětmi je trpělivý, ale kvůli jeho extrémně drobné stavbě je nutný stálý dohled u malých dětí, které ho mohou nechtěně zranit hrubou hrou. Štěkot je hlavním komunikačním prostředkem: pomeranian komentuje hlasitě prakticky vše, co se kolem něj děje.

Bohatá dvojitá srst vyžaduje kartáčování minimálně dvakrát až třikrát týdně, při sezónní výměně (dvakrát ročně) denně. Bez pravidelného vyčesávání se podsada rychle plstí. Srst by se neměla holit ani drasticky zkracovat, protože narušení přirozené struktury může způsobit trvalé poškození dorůstání (alopecie po stříhání). Koupání podle potřeby, přibližně jednou za měsíc. Péče o zuby je zásadní: denní čištění zubů nebo alespoň dentální pamlsky pomáhají předcházet parodontóze, která je u miniaturních plemen hlavním problémem. Slzné kanálky mohou tvořit hnědé skvrny pod očima, pravidelné čištění okolí očí je důležité. Drápky vyžadují pravidelné stříhání.

Inteligentní a učenlivý pes, který si rychle osvojuje triky a povely. Pozitivní motivace pamlsky a pochvalou přináší výborné výsledky. Trpasličí špic rád předvádí naučené dovednosti a užívá si pozornost, kterou tím získává. Hlavní výcvikovou výzvou je omezení nadměrného štěkotu, který je u plemene hluboce zakořeněný. Socializace od štěněcího věku je klíčová pro zmírnění ostražitosti a teritoriality. Výcvik by měl být krátký a zábavný, protože pomeranian se při monotónním opakování rychle nudí. Přes svou sebejistou povahu nejde o dominantní plemeno: vyžaduje důslednost, ale ne tvrdou ruku.

Dlouhověké plemeno s průměrnou délkou života 12 až 16 let, ale s několika specifickými predispozicemi. Alopecie X (tzv. „black skin disease", symetrická ztráta srsti s hyperpigmentací kůže) je pro pomeraniana charakteristická a postihuje výrazné procento populace. Příčina není zcela objasněna a léčba je často neúspěšná. Luxace pately (vykloubení čéšky) je nejčastějším ortopedickým problémem u miniaturních plemen. Kolaps trachey (zúžení průdušnice) se projevuje typickým „husím" kašlem, zejména při vzrušení nebo tahu na vodítko (doporučuje se používat postroj místo obojku). Hypoglykémie (pokles hladiny cukru v krvi) ohrožuje zejména štěňata a velmi drobné jedince. Legg-Calvé-Perthesova choroba (odumírání hlavice stehenní kosti v důsledku nedostatečného krevního zásobení) se vyskytuje u rostoucích jedinců. Z očních onemocnění se uvádí katarakta (šedý zákal), distichióza (přídatné řasy dráždicí rohovku) a problémy se slznými kanálky. Kongenitální portosystémový zkrat (vrozená cévní vada jater) a mucocele žlučníku jsou vzácnější, ale závažné stavy. U zbarvení merle je zvýšené riziko hluchoty, slepoty a dalších vad při homozygotním genotypu (MM).

Ideální společník pro jednotlivce, páry a seniory, kteří hledají malého, oddaného psa s výraznou osobností a minimálními nároky na prostor. Výborně se hodí do bytu díky drobné velikosti a nižším pohybovým nárokům. Nevhodný pro rodiny s velmi malými dětmi kvůli riziku zranění psa při hrubší hře. V bytovém domě může být problémem intenzivní štěkavost, se kterou je třeba pracovat od štěněcího věku. Potenciální majitelé musí počítat s intenzivní péčí o srst, náchylností k zubním problémům a specifickými zdravotními riziky včetně alopecie X. Pro začátečníky je zvládnutelný za předpokladu důsledného přístupu ke kontrole štěkotu a pravidelné péče o zuby a srst.

Pomeranian nese jméno po historické oblasti Pomořansko (Pommern) na pobřeží Baltského moře, dnes rozdělené mezi Polsko a Německo, kde se chovali větší špicovití psi jako pastevečtí a tažní pomocníci. Do Anglie se plemeno dostalo v roce 1767 zásluhou královny Charlotte, manželky krále Jiřího III. Rozhodující zlom nastal roku 1891, kdy královna Viktorie vystavila svého výrazně menšího pomeraniana „Marco" na výstavě Crufts a odstartovala trend miniaturizace. Za její éry se plemeno zmenšilo přibližně o polovinu. První chovatelský klub vznikl v Anglii roku 1891, AKC plemeno uznal v roce 1900. Dva pomeraniáni přežili potopení Titaniku v roce 1912 (na palubách záchranných člunů svých majitelek). FCI řadí pomeraniana jako trpasličí variantu německého špice pod standard č. 97, zatímco AKC a KC ho registrují jako samostatné plemeno. Dnes jde o jedno z celosvětově nejpopulárnějších společenských plemen, trvale v první dvacítce registrací AKC.