Bígl-Harrier

Bígl-harrier (francouzsky beagle-harrier) je středně velký francouzský honič, který vznikl křížením dvou starobylých honičů, bígla a harriera, a vypadá jako něco mezi nimi, tedy jako velký bígl nebo malý harrier. Vyšlechtěn byl hlavně k smečkovému lovu zajíců a lišek, mimo jiné proto, aby se dobře pohyboval i v hůře přístupném terénu. Je to aktivní, pracovitý a vytrvalý pes s vynikajícím čichem, přitom společenský a přátelský. Patří k poměrně vzácným plemenům a chová se hlavně jako lovecký pes ve Francii a několika dalších zemích.

Vzhled

Jde o středně velkého, harmonicky stavěného psa vyvážené, ušlechtilé, mrštné a statné postavy, který vypadá jako přechod mezi bíglem a harrierem. Hlava je středně silná, s málo výrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), černým nosem a tlamou zhruba stejně dlouhou jako lebka, v profilu zúženou, ale ne špičatou. Oči jsou tmavé a dobře otevřené, s bystrým, přímým výrazem. Charakteristické jsou uši: nasazené ve výši očí, spíš kratší a jen mírně zvlněné, tedy plošší a šířeji nesené než u bígla, což plemeno prozradí. Krk je silný, hřbet krátký a svalnatý, bedra mohou být lehce klenutá, hrudník hluboký. Ocas je poměrně dlouhý, nesený vesele. Srst je krátká, hustá a plochá. Zbarvení je tříbarevné, plavé s černým sedlem a bílou, s pálením různé intenzity; existuje i šedě tříbarevná varianta. Kohoutková výška se pohybuje od 45 do 50 cm, hmotnost zhruba mezi 19 a 21 kg.

Vlastnosti a využití

Především jde o smečkového honiče, vyšlechtěného k vytrvalému pronásledování zvěře po stopě, hlavně zajíců a lišek. Má výborný nos, houževnatost a odvahu a jeho tempo i vytrvalost umožňují dlouhý hon. Jakmile chytí stopu, jde za ní cílevědomě a s hlasitým doprovodem, takže se, jako u honičů obecně, hůř přivolává. Nejlépe pracuje ve smečce a dodnes se využívá hlavně k lovu. Přesto je z něj i příjemný společník, protože je přátelský a společenský. Potřebuje ovšem hodně pohybu, prostoru a nejlépe i čichovou práci; bez dostatečného vyžití strádá a nudí se.

Podobná plemena

Toto plemeno stojí doslova mezi svými rodiči: od bígla se liší většími rozměry a hlavně kratšíma, výše nasazenýma a plošeji nesenýma ušima, od harriera je zase o něco menší a lehčí. Tříbarevným zbarvením a stavbou připomíná i francouzské honiče, ti jsou ale výrazně větší, praví parforsní honiči. Od anglického foxhounda ho odliší menší vzrůst. Právě střední velikost a uši ve výši očí jsou pro bígl-harriera typické.

Výživa a krmení

Zvláštní nároky na krmivo bígl-harrier nemá, vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené jeho věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečnému pohybu a hlídat kondici, aby si pracovní pes udržel štíhlou, vypracovanou linii a nezatěžoval si klouby nadváhou. Pamlsky použité při výcviku je dobré započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je to aktivní, pracovitý a energický pes, který v sobě spojuje náruživého lovce s přátelským společníkem. Jako smečkový honič je velmi společenský, dobře vychází s lidmi i jinými psy a špatně snáší samotu. K dětem je přátelský, k cizím vstřícný, takže z něj není hlídač. Je odvážný a vytrvalý, zároveň ale samostatný a svéhlavý, protože byl šlechtěn k práci bez neustálého vedení. Má silný lovecký pud a zvučný hlas; jakmile zavětří stopu, jde za ní a na přivolání přestává reagovat. Je to vyrovnaný, dobromyslný pes, který ale potřebuje hodně pohybu, aby byl spokojený.

O krátkou, hustou srst bígl-harriera je péče snadná, stačí ji jednou týdně vykartáčovat. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, které je dobré kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu: jde o vytrvalého pracovního honiče, který potřebuje hodně pohybu, dlouhé vycházky a nejlépe čichovou práci nebo lov, jinak se nudí. Kvůli silnému nosu a nespolehlivému přivolání je na vycházkách jistější na vodítku nebo v dobře zabezpečeném prostoru, protože za stopou snadno odběhne. Do bytu ani k pohodlnému životu se plemeno nehodí.

Výcvik bígl-harriera vyžaduje trpělivost a důslednost, protože jde o inteligentního, ale samostatného honiče, kterého navíc snadno strhne každá zajímavá stopa. Nejlépe funguje laskavý, důsledný přístup s pozitivní motivací; tvrdost se nevyplácí. Vyplatí se od štěněte pracovat na přivolání a ovladatelnosti, i když u honiče se stoprocentní spolehlivosti na volno dosahuje jen těžko. Důležitá je i socializace a zvykání na krátká odloučení, aby lépe snášel samotu. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos, ať už při lovu, nebo při čichových hrách.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté pracovní plemeno; vzhledem ke vzácnosti je o něm podrobnějších zdravotních informací méně. Kvůli spíše dlouhému hřbetu bývá náchylnější k dysplazii kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu) a k potížím se zády. Jako u honičů se svěšenýma ušima je vhodné dávat pozor na záněty zvukovodu. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se bígl-harrier dožívá zhruba 12 až 14 let.

Bígl-harrier je ideální hlavně pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu, prostoru a nejlépe loveckou nebo čichovou práci a ocení vytrvalého, přátelského a nekonfliktního honiče vhodného k dětem i jiným psům. Naopak se nehodí do bytu, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani pro toho, kdo hledá tichého, bezpodmínečně poslušného psa; jako honič je hlasitý, samostatný a za stopou uteče. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem, náročným přivoláním a s tím, že jde o vzácné plemeno, takže sehnat štěně může být obtížné. Vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Bígl-harrier vznikl ve Francii v 19. století křížením dvou starobylých anglických honičů, bígla a harriera. Podle jedné verze ho cíleně vyšlechtil francouzský šlechtic baron Gérard, který chtěl získat honiče schopného lovit zajíce i v hůře přístupném terénu; podle druhé šlo o ustálené spojení obou plemen, používané už dříve v Británii, odkud se štěňata dovážela do Francie. Mezinárodní kynologická federace plemeno uznala v roce 1974 a standard sepsal sám baron Gérard. Bígl-harrier zůstává poměrně vzácný a chová se hlavně jako lovecký pes ve Francii, Německu, Anglii a Irsku.