Bavorský barvář

Bavorský barvář (bavorský horský barvář, německy Bayerischer Gebirgsschweißhund) je německé lovecké plemeno vyšlechtěné ke stopování postřelené a poraněné zvěře, takzvaným dosledům na barvě. Vznikl v Bavorských Alpách v 19. století, když bylo potřeba lehčí a pohyblivější pes, který dohledá raněnou zvěř i v nejtěžším horském terénu. Má vynikající čich, dokáže spolehlivě sledovat i vychladlou stopu a je nesmírně oddaný svému vůdci, kterého jinak provází často po celý život. Povahou je klidný a vyrovnaný, k cizím zdrženlivý. Dodnes jde především o pracovního psa myslivců a lesníků.

Vzhled

Jde o středně velkého, harmonického a spíše lehčího psa svalnaté, velmi pohyblivé stavby. Tělo je o něco delší než vysoké a hřbetní linie se mírně zvedá směrem k zádi; pes stojí na ne příliš vysokých, silných končetinách. Hlava je poměrně široká, mírně klenutá, s výraznou střední rýhou a nadočnicovými oblouky, nesená vodorovně nebo mírně vzpřímeně. Uši jsou vysoko nasazené, silné a svěšené, dosahující zhruba k nosu. Hrudník je středně široký s výrazným předhrudím, sahající až k loktům, hřbet dlouhý a rovný, ocas středně dlouhý, nesený vodorovně nebo šikmo spuštěný. Srst je hustá, přiléhavá a mírně drsná s malým leskem, na hlavě a uších jemnější, na břiše, nohách a ocasu delší. Zbarvení se pohybuje v odstínech červené, od jelení červeně přes červenohnědou po světle plavou a žemlovou, jako zimní srst jelena, často s tmavší maskou. Kohoutková výška je u psů 47 až 52 cm, u fen 44 až 48 cm.

Vlastnosti a využití

Jde o vysoce specializovaného barváře, tedy psa pro dosledy na barvě: jeho úkolem je vystopovat postřelenou nebo poraněnou zvěř, hlavně spárkatou, a dohledat ji i po delší době a na vychladlé stopě. Nejčastěji pracuje sám se svým vůdcem, na dlouhé barvářské šňůře, a v akci se hlasitě ozývá. Má jemný nos, houževnatost a schopnost pohybovat se v nejtěžším horském terénu. Silný lovecký pud si udržel dodnes, takže jakmile zavětří krev nebo zvěř, je velmi těžké ho přivolat. Právě proto potřebuje důslednou výchovu, blízkou spolupráci s člověkem a hlavně skutečnou práci; nejlépe se cítí po boku myslivce nebo lesníka.

Podobná plemena

Nejbližším příbuzným bavorského barváře je hannoverský barvář, ze kterého také vznikl. Hannoverský barvář je ovšem větší, mohutnější a těžší, se zbarvením více do červena, zatímco bavorský je lehčí a pohyblivější, uzpůsobený práci v horách; obě plemena si jsou přesto povahou i vzhledem velmi podobná a v Česku je zastřešuje stejný klub. Podobnou práci, tedy dohledávání zvěře, zastanou i další barváři a stopaři, jako je alpský brakýř jezevčíkovitý, ten je ale výrazně nižší a delšího formátu. Od honičů pracujících ve smečce se barvář liší tím, že pracuje sám a specializuje se na dosled poraněné zvěře.

Výživa a krmení

Zvláštní nároky na krmivo bavorský barvář nemá, vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené jeho věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pracovní pes udržel štíhlou, vypracovanou linii a zbytečně si nezatěžoval klouby nadváhou. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je to klidný, vyrovnaný a citlivý pes, který je nesmírně oddaný svému pánovi a dokáže ho i rázně bránit. K cizím lidem se chová zdrženlivě a rezervovaně, není ale ani plachý, ani agresivní. Je sebejistý, nebojácný a učenlivý, dobře ovladatelný a snadno se vychovává, což je u loveckého psa cenné. K dětem ve své rodině je milý a přívětivý, především ale zůstává pracovním psem pevně vázaným na svého člověka, se kterým potřebuje pracovat v těsné blízkosti. V jádru je to náruživý lovec se silným pudem sledovat stopu.

O krátkou, přiléhavou srst je péče snadná, stačí ji občas přejet kartáčem. Vzhledem ke svěšeným uším je dobré pravidelně kontrolovat a čistit uši. Hlavní nároky bavorského barváře ovšem míří k pohybu a práci: jde o vytrvalého pracovního psa, který potřebuje hodně pohybu, duševního zaměstnání a nejlépe skutečnou loveckou práci, ideálně dosledy. Bez dostatečného vyžití strádá, proto se nehodí k životu v bytě ani pro pohodlné lidi. Kvůli silnému nosu a chuti jít za stopou se na volno dá pustit jen tam, kde nehrozí, že vyrazí za zvěří.

Výcvik bavorského barváře je díky jeho oddanosti, sebejistotě a učenlivosti poměrně vděčný, samotné plemeno platí za dobře ovladatelné. Přesto vyžaduje důslednou, ale citlivou výchovu, protože jde o velmi citlivého psa, kterého tvrdost odradí. Základem je pevné a klidné vedení, pozitivní motivace a hlavně smysluplná práce, na kterou byl vyšlechtěn. Naprosto nejobtížnější je přivolání: jakmile barvář zavětří stopu nebo krev, na povely přestává reagovat, proto se spolehlivost buduje jen postupně a v zabezpečeném prostoru. Ideálním vyžitím je pro něj výcvik dosledů a stopování, při kterém naplno využije svůj vynikající nos.

Celkově jde o zdravé, odolné a houževnaté pracovní plemeno; podrobnějších zdravotních studií je u něj méně. Jako u středně velkých loveckých plemen se může objevit dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu vedoucí k bolestem a artróze). Vzhledem ke svěšeným uším bývá náchylnější k zánětům zvukovodu, na které je dobré dávat pozor. Objevit se mohou i oční vady. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče; u fen se před zařazením do chovu vyžadují i pracovní a povahové zkoušky. Při dobré péči se plemeno dožívá zhruba 10 až 14 let.

Bavorský barvář je ideální pro myslivce a lesníky, kteří v něm hledají spolehlivého pracovního parťáka na dosledy a dokážou mu dát skutečnou loveckou práci, hodně pohybu a blízký kontakt. Sedne aktivním lidem s přístupem do přírody, kteří ocení jeho oddanost, klid a spolehlivý nos a nevadí jim jeho zdrženlivost k cizím. Naopak se vůbec nehodí do bytu, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani jako pes bez lovecké náplně, protože bez smysluplné práce strádá. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem, náročným přivoláním a s tím, že jde o psa jednoho pána. Vybírat je vhodné po zdravých, pracovně prověřených rodičích.

Barváři patří k nejstarším loveckým psům; už za Václava IV. se u nás psi na takzvaném barvářském řemeni používali ke sledování stopy zvěře. Ze spolehlivých a klidných honičů (brakýřů) se postupně vyčlenili limiéři, pracující na studené stopě zdravé zvěře, a barváři, specializovaní na stopu poraněné zvěře; prvním barvářským plemenem se stal hannoverský barvář. Ten se ale v náročných horských revírech ukázal jako příliš těžkopádný, a tak baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu po roce 1870 vyšlechtil křížením hannoverského barváře s lehkými plavými horskými honiči výrazně lehčího psa: bavorského barváře. V roce 1912 vznikl v Mnichově první chovatelský klub. Dodnes je bavorský barvář v horských oblastech klasickým pomocníkem myslivců a lesníků.