Barzoj

Barzoj, celým jménem ruský lovecký chrt (rusky russkaja psovaja borzaja), patří k nejstarším a nejvznešenějším chrtům vůbec. Po devět století provázel ruskou aristokracii při parforsních honech na zajíce, lišku a dříve i vlka, kdy zvěř dostihoval a držel do příchodu lovce na koni. Působí dojmem klidné důstojnosti, která se v okamžiku spatření kořisti mění v prudkou, soustředěnou akci.

Vzhled

Barzoj je velký chrt štíhlé, a přesto pevné stavby, s mírně protáhlým tělem; feny bývají zpravidla delší než psi. Kohoutková výška se u psů pohybuje mezi 75 a 85 cm, u fen mezi 68 a 78 cm, přičemž jedinci přesahující horní hranici jsou přípustní, pokud si zachovají typickou stavbu. Kostra je silná, ale nikoli mohutná, kosti spíše ploché; svalstvo je suché a dlouhé, výrazně vyvinuté hlavně na stehnech. Hlava je dlouhá, úzká a ušlechtilá, v profilu tvoří linie mozkovny a nosního hřbetu dlouhý, mírně vypouklý oblouk; je tak jemná, že jí prosvítají hlavní žíly. Hrudník je oválného průřezu, hluboký, sahající téměř k loktům. Ocas šavlovitého tvaru je nízko nasazený, tenký a dlouhý, s bohatými třásněmi. Srst je hedvábná, měkká a pružná, na těle vlnitá nebo tvořící krátké kadeře, na hlavě, uších a končetinách krátká a přiléhavá; na krku, zádi, zadní straně končetin a na ocasu vytváří delší třásně. Zbarvení je přípustné ve všech kombinacích s výjimkou modré, hnědé (čokoládové) a jejich odvozenin, jednobarevné i strakaté; u tmavě lemovaných jedinců je typická černá maska.

Vlastnosti a využití

V běžném životě je barzoj tichý, vyrovnaný a nenápadný pes, který v bytě většinu času klidně odpočívá. Jeho podstatu však určuje lovecký pud: má pronikavý zrak schopný postřehnout pohyb na velkou vzdálenost a na kořist reaguje okamžitým, prudkým vyražením. Ve cvalu dosahuje mimořádné rychlosti s dlouhými skoky, takže na volném prostranství je nutné mít jej pod kontrolou; drobná pobíhající zvířata pro něj představují lákadlo, kterému těžko odolá. K rodině je oddaný a citlivý, k cizím lidem se chová zdrženlivě, spíše neutrálně než přátelsky, bez sklonu ke hlídání či agresi. Dnes se uplatňuje především jako společník, dále v coursingu (simulovaný lov za umělou návnadou) a na dostizích.

Podobná plemena

Barzoj se řadí mezi dlouhosrsté chrty a bývá zaměňován s afghánským chrtem a salukim. Od afghánského chrta se liší kratší a hladší srstí na hlavě a hřbetě a méně bohatým osrstěním celkově; afghán má nápadně dlouhé třásně na spuštěných uších. Saluki je oproti barzojovi lehčí a jemnější, s třásněmi omezenými na uši a ocas, zatímco barzoj má vlnitou srst po celém těle a mohutnější rámec. Proti hladkosrstému chrtovi anglickému (greyhound), s nímž sdílí siluetu i rychlost, jej odlišuje především dlouhá hedvábná srst a ještě protáhlejší, úzká hlava.

Výživa a krmení

Barzoj dorůstá do velké výšky velmi rychle, proto štěně potřebuje vyvážené krmivo pro velká plemena, které nepřetěžuje rostoucí kostru; příliš vydatná strava s nadbytkem energie a vápníku může vývoji kloubů uškodit. Vzhledem k hlubokému hrudníku a úzkému břichu je barzoj náchylný k dilataci a torzi žaludku (nadmutí s otočením), život ohrožujícímu stavu; jako prevence se doporučuje rozdělit denní dávku do více menších porcí a omezit prudký pohyb bezprostředně před krmením a po něm. Zdravý barzoj působí štíhle až vyhuble; viditelná žebra a kyčelní kosti jsou u plemene normální a snaha jej vykrmit škodí, protože i malý nadbytek hmotnosti zatěžuje klouby a srdce.

Doma je barzoj nenápadný, tichý společník, který dává přednost klidu a měkkému pelíšku. Bývá popisován jako důstojný až rezervovaný; ke svým lidem si vytváří pevné pouto a citlivě vnímá jejich náladu i drsné zacházení, špatně snáší křik a hrubost. K cizím se staví zdrženlivě, což z něj nedělá hlídače ani vhodného psa pro terapeutickou práci. Je inteligentní, ale nezávislý a svéhlavý; rozhoduje se sám za sebe a repetitivní úkoly jej rychle nudí. Pod klidnou slupkou zůstává lovec s pronikavým zrakem a bleskovou reakcí, který se při pohledu na prchající zvíře rázem promění.

Hedvábná srst se přes svou délku udržuje poměrně snadno; stačí pravidelné pročesávání jednou až dvakrát týdně, které odstraní nečistoty a zabrání zacuchání za ušima, v podpaží a na třásních. Jednou ročně přichází intenzivnější línání, kdy je vhodné česat častěji, koupel postačí občasná. Barzoj potřebuje především možnost se proběhnout: krátké výbuchy trysku v zabezpečeném, oploceném prostoru mu vyhovují víc než dlouhé jednotvárné pochody, ale bez dostatku pohybu strádá a doma se nudí. Kvůli loveckému pudu a schopnosti nabrat obrovskou rychlost by se na volno měl pouštět jen tam, kde nehrozí, že vyrazí za zvěří. Jde o chrta s nízkým podílem tuku a jemnou kůží, který citlivě vnímá chlad i tvrdou podložku.

Výcvik barzoje vyžaduje trpělivost a realistická očekávání. Jako nezávislý chrt se učí vybíravě, mechanické opakování jej odrazuje a k poslušnosti jej nelze dotlačit silou; při citlivém, pozitivním vedení a s krátkými, pestrými lekcemi však spolupracuje ochotně. Se socializací a základy je dobré začít už u štěněte. Nejobtížnějším bodem bývá přivolání: jakmile barzoj spatří prchající zvíře, lovecký pud přehluší většinu povelů, proto se spolehlivost na volno buduje jen postupně a v zabezpečeném prostoru. Vhodným vyžitím jsou coursing a dostihy, které psovi dávají prostor pro jeho přirozenou vášeň a slouží zároveň jako mentální i fyzická zátěž.

Barzoj patří mezi poměrně zdravá a na svou velikost dlouhověká plemena; britská studie z roku 2024 uvádí průměrný věk dožití okolo dvanácti let. Nejvážnějším rizikem je dilatace a torze žaludku (nadmutí s otočením), náhlý a život ohrožující stav vyžadující okamžitý zákrok; u ohrožených jedinců se preventivně zvažuje gastropexe (chirurgické přišití žaludku ke stěně dutiny břišní). Vyskytují se také srdeční onemocnění, včetně dilatační kardiomyopatie (rozšíření a oslabení srdečního svalu) a šelestů, dále dysplazie kyčelních a loketních kloubů, osteochondróza (porucha vývoje kloubní chrupavky), progresivní retinální atrofie (postupné odumírání sítnice vedoucí ke slepotě) a onemocnění štítné žlázy. Jako všichni chrti má barzoj nízký podíl tělesného tuku a pomaleji odbourává anestetika, což vyžaduje opatrnost při narkóze; před podáním léků je vhodné otestovat citlivost danou mutací genu MDR1.

Barzoj se hodí do klidné domácnosti, která ocení tichého, elegantního a nenáročného společníka a zároveň mu dokáže zajistit prostor k běhu, ideálně dobře oplocenou zahradu nebo pravidelný přístup k bezpečnému výběhu. Vyhovuje spíše rozvážnému majiteli, který nevyžaduje bezpodmínečnou poslušnost, respektuje nezávislou povahu chrta a zvládne jeho citlivost bez hrubosti. Domácnosti s drobnými zvířaty (kočky, králíci) musejí počítat s výrazným loveckým pudem; soužití je možné, pokud pes vyrůstá se zvířaty od štěněte, venku však zůstává riziko, že se za nimi rozeběhne. Jako první pes je barzoj náročnější volbou kvůli své svéhlavosti a potřebě zkušenějšího vedení. Naopak méně se hodí do rušného bytu bez možnosti výběhu, k lidem hledajícím hlídače nebo snadno cvičitelného psa a do rodin s malými dětmi zvyklými na hrubší hru.

Kořeny barzoje sahají hluboko do ruských dějin; chrti tohoto typu provázejí ruskou kulturu podle tradice po devět století. Podle jedné z verzí vznikl křížením chrtů přivezených z Východu s mohutnými, hustě osrstěnými domácími psy odolnými vůči ruské zimě, později se do plemene dostala i krev polského charta, greyhounda a horských a krymských chrtů. V 16. a 17. století se ustálil typ dlouhosrstého ruského chrta, kterého šlechta chovala ve velkých psincích a používala k parforsním honům na zajíce, lišku a vlka. Slávu plemene šířil zejména proslulý psinec pershinského honu velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. První standard přijal roku 1888 moskevský lovecký spolek. Bolševická revoluce roku 1917, kdy byl barzoj vnímán jako symbol aristokracie, plemeno v Rusku téměř zdecimovala; zachránili je nadšenci, kteří psy vyváželi do Británie, Kanady a USA. Do roku 1936 se plemeno v anglicky mluvících zemích označovalo jako ruský vlkodav (Russian Wolfhound). Mezinárodní kynologická federace uznala russkou psovou borzou definitivně roku 1956.