Bosenský hrubosrstý honič - změnit foto

Bosenský hrubosrstý honič (bosensky bosanski oštrodlaki gonič), zvaný také barak, je hrubosrstý honič a barvář původem z Bosny a Hercegoviny. Vznikl na drsném Balkáně křížením místních loveckých psů (srbských honičů, bosenských foxhoundů a dalších) s příměsí italského spinona a byl vyšlechtěn k lovu, hlavně černé a vysoké zvěře. Tvrdé podmínky z něj udělaly mimořádně odolného, houževnatého a zdravého psa. Nezaměnitelný je vousatou, hrubou srstí, kvůli které si ho laik snadno splete s voříškem. Přes svou loveckou dravost je to doma přátelský, oddaný pes s jemnou duší, který nade vše touží sloužit svému pánovi. U nás jde o vzácné plemeno.

Vzhled

Jde o středně velkého, silného a robustního honiče, který je o něco delší než vysoký a působí rustikálním, nenáročným dojmem, takže si ho neznalý člověk snadno splete s křížencem. Nejcharakterističtější je vousatá hlava: dobře vyvinutý vous, brada a obočí jí dodávají typický huňatý výraz. Tlama je silná, nos tmavý, oči velké a oválné s živým, přátelským výrazem, uši silné, zaoblené, nasazené ve výši očí a nesené svěšené. Hrudník je hluboký, hřbet pevný, ocas středně dlouhý, silný, bohatě osrstěný a nesený šavlovitě. Srst je hrubá a drsná, s měkkou podsadou, dlouhá zhruba 7 až 10 cm, takže dobře chrání před počasím. Zbarvení bývá žluté, červenožluté, zemitě šedé nebo tmavé, jednobarevné i vícebarevné, často s bílými znaky. Kohoutková výška se pohybuje zhruba od 46 do 56 cm (ideální je u psů 52 cm, feny bývají menší), hmotnost 16 až 24 kg.

Vlastnosti a využití

Jde o odolného a všestranného loveckého psa, který spojuje honiče s barvářem: dokáže vytrvale sledovat stopu i dohledávat poraněnou zvěř. Je odvážný a houževnatý, takže si poradí i s nebezpečnou černou zvěří, a v drsném terénu i počasí vydrží pracovat dlouho. Má výborný nos, silný lovecký pud a zvučný hlas. Kromě lovu je z něj i pozorný, spolehlivý hlídač a doma příjemný rodinný pes. Aby byl spokojený, potřebuje hodně pohybu, delší procházky a nejlépe i čichovou práci nebo lov; bez dostatečného vyžití strádá.

Podobná plemena

Nejsnáze se barak zamění s dalšími balkánskými hrubosrstými honiči. Istrijský hrubosrstý honič je mu podobný stavbou i srstí, je ale v základu sněhobílý s oranžovými znaky, kdežto barak bývá žlutý, šedý nebo tmavý. Podobný je i štýrský brakýř, další drsnosrstý horský honič. Vousatou srst má barak po italském spinoneovi, který se podílel na jeho vzniku. Právě kombinace vousaté, hrubé srsti a žlutého, šedého nebo tmavého zbarvení odlišuje baraka od bílého istrijského honiče.

Výživa a krmení

Jako velmi aktivní plemeno potřebuje kvalitní a výživnou stravu, přizpůsobenou věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Krmit ho lze kvalitními granulemi jako kompletním krmivem nebo přirozenou stravou. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pracovní pes udržel štíhlou, vypracovanou linii. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je to přátelský, oddaný a milý pes, o kterém se říká, že má jemnou duši. Ke své rodině je silně připoutaný a nejlépe se cítí v jejím kruhu; jeho největším přáním je vyhovět svému pánovi. Přesto je v jádru náruživým a odvážným lovcem se silným loveckým pudem: jakmile zachytí stopu, jde za ní a hůř se přivolává. Je bystrý a učenlivý, ale jako honič i samostatný a svéhlavý. Zároveň je z něj pozorný hlídač, který dá najevo, že se něco děje. Je to houževnatý, zdravý a vyrovnaný pes, který má rád svou práci i své lidi.

O hrubou srst bosenského hrubosrstého honiče je péče přiměřená: stačí ji jednou týdně vykartáčovat a čas od času vytrhat (trimovat), aby se odstranila odumřelá srst; pozornost si žádá i vous. Pravidelně je vhodné kontrolovat svěšené uši, aby v nich nevznikaly záněty. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu: jde o vytrvalého, aktivního honiče, který potřebuje hodně pohybu, delší procházky a nejlépe čichovou práci nebo lov. Kvůli silnému nosu je na vycházkách jistější na vodítku nebo v zabezpečeném prostoru, protože za stopou rád odběhne. Díky odolné srsti mu nevadí ani drsné počasí.

Výcvik bosenského hrubosrstého honiče je vděčný v tom, že pes touží vyhovět svému pánovi a rád spolupracuje, počítat je ale třeba s honičskou samostatností a silným loveckým pudem. Nejlépe funguje laskavý, důsledný přístup s pozitivní motivací; tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile pes chytí stopu, na povely přestává reagovat, proto se vyplatí věnovat mu zvlášť velkou pozornost a začít brzy. Důležitá je i socializace. Nejlépe je psovi, když může naplno využít svůj nos, ať už při lovu, nebo při čichových hrách.

Barak patří k mimořádně zdravým a odolným plemenům, což je dáno drsnými podmínkami a přirozeným výběrem, ve kterých vznikal; specifických dědičných chorob se u něj popisuje jen málo. Jako u honičů se svěšenýma ušima je vhodné dávat pozor na záněty zvukovodu a jako u aktivních psů hlídat klouby a kondici. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se bosenský hrubosrstý honič dožívá zhruba 12 až 14 let.

Bosenský hrubosrstý honič je ideální hlavně pro myslivce a aktivní lidi, kteří mu dají dostatek pohybu, prostoru a nejlépe loveckou nebo čichovou práci a ocení odolného, přátelského a oddaného psa i pozorného hlídače. Díky milé povaze se hodí i do rodiny s dětmi a k jiným psům. Naopak se méně hodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi a do bytu bez dostatečného vyžití. Předem je dobré počítat se silným loveckým pudem, hlasitým projevem a náročným přivoláním. Vzhledem k tomu, že jde u nás o vzácné plemeno, je dobré počítat i s delším hledáním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Podobní hrubosrstí honiči žili na Balkáně už ve starověku, dnešní bosenský hrubosrstý honič se ale formoval hlavně v 18. a 19. století. Balkánští lovci chtěli získat výkonného a odolného psa, který by byl výborným honičem i barvářem, a křížili proto místní lovecké psy, jako srbské honiče a bosenské foxhoundy; konečnou podobu plemeni dodalo koncem 19. století přikřížení italského spinona. Drsné podmínky zajistily přísný přirozený výběr, ve kterém přežili jen ti nejlepší psi. V roce 1965 bylo plemeno mezinárodně uznáno, tehdy ještě pod názvem ilyrský honič, který se později změnil, aby bylo jasné, ze které části Jugoslávie pochází. Rozpad Jugoslávie a válka v 90. letech přivedly plemeno na pokraj vyhynutí, počty baraků se ale na rozdíl od některých jiných balkánských honičů podařilo stabilizovat. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 155.