Anglický foxhound

Anglický foxhound patří k nejstarším cílevědomě chovaným loveckým plemenům. Po staletí ho v Británii šlechtili k jedinému účelu – neúnavnému pronásledování lišky ve smečce, kterou na koních doprovázeli jezdci. Výsledkem je pracovitý, vyrovnaný a společenský pes s vrozeným pudem lovit a s pověstnou vytrvalostí, který se cítí nejlépe v kolektivu ostatních psů.

Vzhled

Foxhound působí mohutně a přitom čistě modelovaně. Tělo je pevné a svalnaté, hrudník hluboký s dobře klenutými žebry, hřbet široký a rovný. Končetiny jsou rovné a silně kostnaté až k tlapám, které jsou kulaté a sevřené. Hlava je souměrná s plochou, středně širokou mozkovnou a jen mírně znatelným stopem (přechod čela v čenichovou partii). Uši jsou vysoko nasazené, svěšené a přiléhají k hlavě. Ocas nese pes vesele nahoru, nikdy ne stočený přes hřbet. Srst je krátká, hustá a odolná vůči počasí; zbarvení může být kterékoli uznávané u honičů, nejčastěji trojbarevné v kombinaci černé, pálené (hnědožluté) a bílé. V kohoutku měří přibližně 58–64 cm a váží zhruba 25–34 kg.

Vlastnosti a využití

Původním a dodnes hlavním posláním plemene je parforsní hon (štvanice na lišku, při níž smečka honičů pracuje pod vedením jezdců na koních). Tomu odpovídá i povaha: foxhound je vytrvalý, cílevědomý a ve smečce ukázněný, dokáže sledovat stopu celé hodiny bez známek únavy. Vůči lidem i psům je přátelský a nekonfliktní, agresivita je u něj zcela nežádoucí. Mimo lovecké prostředí se z něj může stát oddaný společník aktivních lidí, i tak si ale uchovává silný lovecký pud a nezávislost typickou pro honiče. Jako běžný rodinný pes je vzácný – naprostá většina populace stále slouží v loveckých smečkách.

Podobná plemena

Foxhound bývá snadno zaměnitelný s několika příbuznými honiči. Nejblíže má k americkému foxhoundovi, který z něj vzešel; americký příbuzný je ale lehčí, vyšší, s delšíma nohama a subtilnější kostrou, kdežto anglický foxhound je zavalitější a mohutněji stavěný. S bíglem sdílí typické trojbarevné zbarvení i stavbu hlavy, je však výrazně větší. Podobá se také harrierovi, který velikostně stojí přesně mezi bíglem a foxhoundem. Od svatohubertského psa (bloodhounda) z řad svých předků ho odlišuje hladší kůže bez výrazných vrásek a lehčí, atletičtější stavba.

Výživa a krmení

Kvůli hlubokému hrudníku patří foxhound mezi plemena ohrožená torzí žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku). Denní dávku je proto vhodné rozdělit do dvou i více menších porcí a nekrmit ho těsně před náročným pohybem ani hned po něm. U pracovně vytížených jedinců je energetická potřeba vysoká a krmivo by mělo obsahovat dostatek kvalitních bílkovin a tuků; u psů žijících jako společníci naopak snadno vzniká nadváha, pokud příjem neodpovídá skutečné aktivitě. S ohledem na vydatný apetit a schopnost shánět potravu na vlastní pěst se vyplatí hlídat přístup k jídlu i k odpadkům.

Povahou je foxhound vyrovnaný, přátelský a nesmírně společenský pes. Odjakživa žil a pracoval ve smečce, a tak výborně vychází s jinými psy a lidskou rodinu bere jako svou náhradní smečku, ke které rychle přilne. Vůči cizím lidem je zdvořilý, bez sklonů k agresi či bázlivosti. Za přívětivou povahou se ovšem skrývá samostatně uvažující honič se silným loveckým pudem: jakmile zachytí zajímavou stopu, dokáže se do ní zabrat tak, že přestává vnímat okolí i přivolání. Je hlasitý, ozývá se charakteristickým hlubokým štěkotem až vytím, obzvlášť když je vzrušený nebo něco sleduje. Dlouhou samotu a nedostatek pohybu snáší špatně, stává se z něj neklidný a ničivý pes.

Péče o srst je u foxhounda minimální. Krátkou a hustou srst stačí jednou týdně přejet kartáčem, línání je mírné a zesiluje na jaře a na podzim. Koupel je potřeba jen výjimečně. Větší pozornost než srst si žádají svěšené uši, v nichž se snadno drží vlhkost a nečistoty; je dobré je pravidelně kontrolovat a čistit, aby nedošlo k zánětu. Zásadní je ovšem pohyb: plemeno bylo vyšlechtěno k běhu na dlouhé vzdálenosti a potřebuje denně nejméně půldruhé až dvě hodiny intenzivního výdeje energie. Ideální je běh, jízda na kole, delší túry nebo práce po čichu. Kvůli mimořádnému loveckému pudu ho lze pouštět z vodítka jen v bezpečně ohrazeném prostoru. Bez dostatečného vyžití se nudí a hledá si vlastní zábavu.

Výcvik foxhounda je směsí radosti a trpělivosti. Je to inteligentní a ke člověku ochotný pes, zároveň ale samostatný honič, kterého snadno rozptýlí každá stopa. Nejlépe reaguje na důsledné, klidné a sebejisté vedení postavené na pozitivní motivaci; tvrdost a nátlak se míjejí účinkem. Zásadní je včasná socializace a základní poslušnost už od štěněčího věku. Největším kamenem úrazu bývá přivolání – při zachycení pachu má foxhound sklon vyrazit za kořistí a přestat vnímat povely, s čímž je nutné počítat a nácvik přivolání nikdy nepodcenit. Jako pracovní plemeno se nejlépe učí tehdy, když je výcvik spojený s pohybem a čichovou prací.

Celkově jde o robustní a zdravé plemeno; díky staletím tvrdého výběru pro loveckou práci trpí méně dědičnými vadami než řada jiných psů. Přesto se u něj mohou objevit některé potíže. Jako u velkých plemen s hlubokým hrudníkem hrozí torze žaludku (akutní nafouknutí a přetočení žaludku vyžadující okamžitý zákrok). Objevuje se dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada, při níž hlavice nesedí správně v kloubní jamce a vede k bolestem či artróze). Svěšené uši predisponují k opakovaným zánětům zvukovodu. Ojediněle se popisují také onemocnění ledvin a epileptické záchvaty. Při dobré péči se plemeno dožívá zhruba 10–13 let.

Jako ryze pracovní honič se foxhound do běžné domácnosti hodí jen výjimečně. Sedne aktivním lidem, jako jsou běžci, cyklisté nebo turisté, kteří mu dokážou dát denně několik hodin pohybu a mají zkušenost s vedením samostatně uvažujícího psa. Ideální je venkovské zázemí s bezpečně oploceným pozemkem a nejlépe společnost dalšího psa, protože plemeno špatně snáší samotu a v kolektivu se cítí nejlépe. Naopak se nehodí do bytu, k lidem se sedavým způsobem života, k úplným začátečníkům ani tam, kde by trávil dlouhé hodiny o samotě. Před pořízením je třeba počítat s jeho hlasitostí, se silným loveckým pudem (a s tím spojeným rizikem útěku za stopou) a také s tím, že jde o vzácné plemeno chované převážně v loveckých smečkách, takže sehnat štěně mimo tento okruh bývá obtížné.

Kořeny plemene sahají do Anglie pozdního středověku. Když v 15. století ubývalo lesů i vysoké zvěře, začala britská šlechta hledat novou lovnou zvěř a obrátila pozornost k lišce. Křížením vytrvalých štvavých honičů s rychlými chrtovitými psy – a s příměsí svatohubertského psa, buldoka i foxteriéra – postupně vznikl pes stvořený k honu na lišku ve smečce. Anglický foxhound tak patří k plemenům s nejdéle doloženou plemennou knihou: záznamy Asociace mistrů smeček (Masters of Foxhounds Association of England) sahají před rok 1800 a chov po celá staletí zůstával v rukou majitelů smeček, kteří si pečlivě zapisovali svůj postup. Ve Velké Británii působilo v dobách rozkvětu přes 250 loveckých smeček. Mezinárodní kynologická federace (FCI) plemeno uznala v roce 1964. Přestože obliba lovu lišek s časem i se změnou legislativy opadla, foxhound zůstává živoucím symbolem britského honu a přímým předkem amerického foxhounda.