Alpský brakýř jezevčíkovitý

Alpský brakýř jezevčíkovitý je malé, robustní lovecké plemeno z Rakouska, vyšlechtěné k dohledávání postřelené zvěře v náročném horském terénu. Je to odolný pes do každého počasí, kterého horští myslivci využívají k dohledávce raněné spárkaté zvěře a ke sledování zajíce a lišky. Vedle práce je to i přátelský společník, chovají ho ale hlavně myslivci.

Vzhled

Krátkonohý, podsaditý a silně kostnatý pes s pevným osvalením a protáhlým tělem. Připomíná jezevčíka, má ale delší nohy a mohutnější, robustnější stavbu. Uši jsou vysoko nasazené, široké a hladce svěšené, na koncích zaoblené, oči mají tmavě hnědou duhovku. Srst je dvojitá, tvořená velmi hustou krycí srstí a hustou podsadou, která přiléhá k tělu. Ideálním zbarvením je tmavá jelení červeň s černými chlupy nebo bez nich; přípustná je i černá s jasně ohraničeným červenohnědým pálením na hlavě, hrudi, končetinách, tlapách, spodní straně ocasu a bílá hvězda na hrudi.

Vlastnosti a využití plemene

Vyšlechtěn byl jako barvář, tedy pes, který po barvě (krvi) dohledává postřelenou spárkatou zvěř. Díky vynikajícímu čichu dokáže sledovat i vychladlou stopu, a to v těžkém terénu a ve vysoké nadmořské výšce. Kromě dohledávky raněné zvěře se uplatní i jako honič při sledování zajíce a lišky. Díky odolnosti a vytrvalosti je ceněným pomocníkem horských myslivců.

Podobná plemena

Nejčastěji bývá srovnáván s jezevčíkem, kterému se podobá protáhlým tělem a krátkýma nohama. Liší se ale velikostí a stavbou: je větší, mohutnější, silněji kostnatý a má delší nohy. Odlišný je i účel, jezevčík je především norník, kdežto alpský brakýř je vytrvalý stopař a dohledávač. Od příbuzných barvářů ve stejné sekci, jako je bavorský nebo hannoverský barvář, má hlavně menší vzrůst a krátké nohy.

Nebojácný, přátelský a inteligentní pes s vyrovnanou povahou. Ke své rodině je oddaný, k cizím se chová zdrženlivě, bez sklonu k agresi. Je čilý a sebevědomý, zároveň ale samostatný. Umí být tvrdohlavý, zvlášť když nemá dost práce. Má mimořádný čich a silný lovecký pud. S dětmi i jinými zvířaty obvykle vychází dobře, vůči drobným zvířatům se ale může projevit jako lovec.

Péče o srst je nenáročná. Hustou srst stačí přečesávat jen občas, zhruba dvakrát až třikrát do měsíce, v období línání častěji. Kvůli svěšeným uším je plemeno náchylné k zánětům uší, proto je vhodné je pravidelně kontrolovat a čistit. Důležité je také stříhání drápů. Pohybově jde o náročné plemeno: potřebuje hodně pohybu a hlavně zaměstnání pro čenich, jako je stopování a pachové práce, jinak se začne nudit a projeví se jeho tvrdohlavost. Kvůli loveckému pudu je venku na místě vodítko nebo bezpečně oplocený prostor.

Inteligentní a učenlivý pes, který ale potřebuje vedení, jež udrží jeho pozornost. Nejlépe funguje krátký, pestrý a pozitivně motivovaný trénink; je velmi chytrý, ale umí být tvrdohlavý. Důležitá je včasná socializace. Vzhledem k silnému loveckému pudu patří k nejnáročnějším disciplínám přivolání a ovladatelnost na stopě, proto se k jeho vedení hodí hlavně myslivci a lidé ochotní se věnovat pachovým pracím.

Plemeno je díky dlouhodobému čistokrevnému chovu celkově odolné, kvůli protáhlému tělu ale bývá náchylné k problémům se zády a páteří. Vyskytuje se chondrodystrofie (dědičná porucha růstu spojená se zkrácením končetin a předčasnou degenerací meziobratlových plotének) a spinocerebelární ataxie (dědičné neurologické onemocnění projevující se poruchami koordinace a rovnováhy). Dožívá se přibližně 12 až 14 let. Při výběru štěněte si všímejte papírů a zdravotních testů rodičů.

Než si brakýře pořídíte, zvažte tři věci: dokážete naplnit jeho velkou potřebu pohybu a hlavně práce pro čenich; počítáte s tím, že kvůli loveckému pudu nebude na volno spolehlivý a vyžaduje bezpečné oplocení; a víte, že bez dostatečného vytížení se projeví jeho tvrdohlavost. Jako rodinný pes fungovat může, ale jen když dostane náhradní zaměstnání odpovídající jeho povaze. Při výběru štěněte sázejte na chovatele s doloženým zdravím chovných linií.

Kořeny plemene sahají ke starým keltským honičům, samotné plemeno ale vzniklo v druhé polovině 19. století. Vyšlechtěno bylo křížením větších rakouských honičů s jezevčíky, aby vznikl krátkonohý, odolný stopař schopný pracovat v náročném horském terénu a vysoké nadmořské výšce. Patřil k oblíbencům šlechty: korunní princ Rudolf Habsburský v letech 1881 a 1885 nechával své myslivce z Murzstegu a Ischlu brát alpské brakýře na lovecké výpravy do Turecka a Egypta. V roce 1932 ho přední rakouské kynologické organizace uznaly jako třetí barvářské plemeno; v roce 1975 FCI změnila název na Alpenländische Dachsbracke a určila Rakousko jako zemi původu, v roce 1991 bylo plemeno zařazeno do sekce barvářů.