Saarloosův vlčák

Vzhled

Velký, silný pes s jasně patrným vlčím typem ve stavbě těla, kvalitě srsti, zbarvení i pohybu. Tělo je delší než výška v kohoutku. Končetiny jsou poměrně dlouhé, aniž by působily nepřiměřeně. Hlava je klínovitá při pohledu shora i z profilu, s plochým a širokým temenem. Poměr délky čenichu k lebce je 1:1. Stop je mírný, plynulý. Oči žluté, mandlového tvaru, mírně šikmo posazené, s ostražitým, ale ne úzkostným výrazem. Uši středně velké, masité, trojúhelníkové, vzpřímené. Ocas je nízko nasazený, nošený v klidu rovně nebo mírně zahnutý, dosahuje k hleznu.

Srst se mění podle ročního období. V zimě převládá hustá podsada, která společně s pesíky krycí srsti vytváří bohatý, výrazný kožich. V létě naopak dominuje krycí srst. Podstatné je, že břicho, vnitřní strana stehen a u psů šourek musí být pokryty srstí. Zbarvení existuje ve třech variantách: vlkošedá (světle až tmavě šedá se začerněnými konci pesíků), hnědě zbarvená (světle až tmavě hnědá se začerněnými konci) a světle krémová až bílá. Typické jsou vlčí odznaky (světlejší partie na spodní straně těla, vnitřní straně končetin a pod ocasem) a výrazná maska u tmavších jedinců.

Vlastnosti a využití

Standard výslovně uvádí, že plemeno nebylo vyšlechtěno pro žádné konkrétní pracovní využití. Původní záměr tvůrce, vytvořit odolnějšího pracovního psa pro vodění nevidomých, se nezdařil, protože zvýšený podíl vlčí krve přinesl spíše plachost a ostražitost než ochotu ke službě. Dnes je Saarloosův vlčák ceněn jako věrný a spolehlivý společník v domácím prostředí. Typickým rysem je vlčí způsob vyhýbání se neznámým situacím: pes se raději stáhne, než by konfrontoval. Charakteristický je neúnavný klus s téměř vodorovně nesenou hlavou a krkem, úsporný a lehkonohý pohyb, při němž končetiny nezasahují daleko dopředu.

Podobná plemena

Od československého vlčáka (FCI 332), druhého vlčího plemene uznaného FCI, se liší větším vzrůstem, širší paletou zbarvení (včetně hnědé a bílé varianty) a celkově měkčí, plašší povahou. Československý vlčák je temperamentnější, odvážnější a lépe cvičitelný, byť rovněž vyžaduje zkušeného majitele. Od německého ovčáka (FCI 166), svého druhého předka, se odlišuje zásadně povahou: Saarloosův vlčák nemá služební ochotu, je výrazně rezervovanější a nezávislý. Fyzicky je vyšší, lehčí a s užší, vlkovitější hlavou.

Výživa a krmení

Jako velké plemeno s přirozeným metabolismem blízkým divokým canidům dobře prospívá na stravě s vysokým podílem kvalitních živočišných bílkovin. Mnoho chovatelů a majitelů preferuje syrovou stravu (BARF), která odpovídá přirozenějšímu příjmu potravy. Alternativou jsou kvalitní bezobilné granule nebo konzervy. Denní dávku rozdělit do dvou porcí. Jako u všech velkých plemen existuje riziko torze žaludku (nebezpečné přetočení žaludku kolem své osy), kterému předcházejí menší, častější porce a klid po jídle. Doplňky na podporu kloubů (glukosamin, chondroitin) jsou doporučeny.

Živý, energický pes s hrdou, nezávislou povahou a silnou vlastní vůlí. Standard výstižně uvádí, že „v první řadě poslouchá vlastní vůli". Ke svému majiteli a rodině si vytváří hlubokou, oddanou vazbu, ale tato oddanost se projevuje jemně a subtilně, nikoli demonstrativní mazlivostí. K cizím lidem je přirozeně rezervovaný a nedůvěřivý, reaguje typicky vlčím způsobem: vyhýbáním se a stažením, nikdy agresí. Nekouše ani ze strachu nebo protestu. S ostatními psy vychází zpravidla dobře, je výrazně smečkový a preferuje společnost dalšího psa. Silný kořistnický pud činí soužití s kočkami a drobnými zvířaty rizikovým. Velmi špatně snáší samotu a odloučení od rodiny. Většina jedinců nesnáší cestování autem a vyžaduje postupné, trpělivé přivykání.

Srst vyžaduje pravidelné kartáčování, zejména v období sezónní výměny, kdy se zbavuje husté zimní podsady ve velkém množství. Mimo období línání stačí kartáčování jednou až dvakrát týdně. Koupání jen výjimečně, srst má přirozenou samočisticí schopnost. Drápy se u aktivních jedinců obrušují přirozeně, jinak zkracovat podle potřeby. Zuby čistit pravidelně. Plemeno potřebuje minimálně 60 až 90 minut intenzivního pohybu denně, ideálně ve formě dlouhých procházek v přírodě, kde může volně prozkoumávat okolí. Naprosto nevhodný pro byt, potřebuje prostornou zahradu se spolehlivým oplocením, protože je obratný v překonávání překážek.

Jedno z nejnáročnějších plemen na výcvik kvůli silné nezávislosti a vlčí plachosti. Konvenční metody výcviku jsou neúčinné. Pes neprojevuje ochotu ke služební práci a odmítá mechanicky opakovat povely. Jedinou cestou je budování důvěry prostřednictvím trpělivé, pozitivní motivace a respektování jeho potřeby autonomie. Tvrdé metody jsou katastrofálně kontraproduktivní a vedou k prohloubení plachosti nebo úplnému uzavření se psa. Socializace v období 3. až 16. týdne života je naprosto klíčová a při jejím zanedbání jsou následky téměř nenapravitelné. Pes potřebuje kontakt s co nejširším spektrem lidí, prostředí, zvuků a situací v tomto kritickém vývojovém okně.

Plemeno zatížené několika specifickými dědičnými onemocněními, z nichž některá souvisejí s omezeným genofondem. Dysplazie kyčelního a loketního kloubu (vrozené vývojové vady kloubů) se vyskytují a chovní jedinci by měli být testováni. Degenerativní myelopatie (postupné odumírání nervových vláken v míše vedoucí ke ztrátě koordinace a nakonec ochrnutí zadních končetin) je závažné neurologické onemocnění dokumentované v plemeni. Progresivní atrofie sítnice (postupné odumírání světločivných buněk oka vedoucí ke ztrátě zraku) vyžaduje genetické testování rodičovských párů. Hypofyzární nanismus (porucha růstu způsobená nedostatečnou produkcí růstového hormonu podvěskem mozkovým) je specifický problém tohoto plemene, při němž zůstávají postižení jedinci výrazně menší s nedostatečně vyvinutou srstí. Torze žaludku představuje riziko společné velkým plemenům.

Plemeno výhradně pro velmi zkušené majitele, kteří rozumějí vlčím hybridům a jsou ochotni přizpůsobit svůj životní styl potřebám psa. Rozhodně nevhodné pro začátečníky, pro rodiny s malými dětmi a pro městský život v bytě. Ideální majitel je klidný, trpělivý člověk se zkušenostmi s primitivními nebo vlčími plemeny, disponující prostorným pozemkem na venkově. Soužití s dalším psem (ideálně stejného nebo podobného plemene) je velmi přínosné, protože Saarloosův vlčák je výrazně smečkový a v přítomnosti druhého psa se cítí jistější. Nevhodný pro sportovní kynologii, služební výcvik ani žádný druh výkonnostního využití.

Plemeno vytvořil nizozemský chovatel Leendert Saarloos (1884 až 1969), který byl přesvědčen, že domestikací psi ztratili přirozené vlastnosti. V roce 1932 zkřížil samce německého ovčáka jménem Gerard van der Fransenum s vlčicí euroasijského vlka jménem Fleuri, pocházející z londýnské zoo. Výsledné potomstvo dále křížil s cílem vytvořit odolnějšího pracovního psa. Původní záměr nasadit psy jako vodící pro nevidomé se nezdařil, protože vlčí dědictví přineslo spíše plachost a opatrnost než pracovní ochotu. Saarloos sám za svého života bránil tomu, aby byli psi používáni jako služební nebo záchranářští. Nizozemský kennel klub plemeno uznal v roce 1975, šest let po Saarloosově smrti. FCI jej definitivně uznala v roce 1981. V České republice je chov zastřešen Klubem chovatelů málopočetných plemen psů.