Anglický pointer

Anglický pointer patří k nejstarším a nejušlechtilejším ohařům. Ve Velké Británii ho od 17. století šlechtili k jedinému úkolu, totiž vyhledat pernatou zvěř a nehybným vystavením přesně označit, kde se skrývá. Odtud pochází i jeho jméno (anglicky to point znamená ukázat). Je to elegantní, rychlý a vytrvalý pes s aristokratickým vzezřením, který v sobě spojuje vášnivého lovce s přátelským a oddaným společníkem.

Vzhled

Pointer je souměrně a ušlechtile stavěný pes střední až větší velikosti, jehož obrysy tvoří plynulé křivky a který působí silně, a přitom pružně. Stavba je atletická, uzpůsobená k běhu: hrudník je hluboký, hřbet pevný, končetiny dlouhé a svalnaté. Hlava je ušlechtilá, se zřetelným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a mírně vyhrnutým nosem, uši jsou středně dlouhé, vysoko nasazené a přiléhavé. Charakteristický je ocas nesený v prodloužení hřbetní linie a živý, pozorný výraz. Srst je krátká, jemná, hustá, hladká a s výrazným leskem. Nejčastější zbarvení jsou citronově žlutá s bílou, oranžová s bílou, játrově hnědá s bílou a černá s bílou; přípustné jsou i jednobarevné a trojbarevné varianty. Psi měří v kohoutku 63 až 69 cm, feny 61 až 66 cm, hmotnost se pohybuje zhruba mezi 20 a 30 kg (standard FCI ji neuvádí).

Vlastnosti a využití

Základním posláním pointra je vyhledávání pernaté zvěře. Se svým vynikajícím čichem prohledává rozlehlý terén rychlým, prostorným cvalem, a jakmile zavětří zvěř, znehybní v proslulém vystavení a nasměruje k ní lovce. Na rozdíl od univerzálních ohařů se tradičně věnuje jen vyhledávání a vystavování, ne přinášení. Vystavovací pud je vrozený a silný; není výjimkou, že štěně vystavuje už ve dvou měsících. Dnes slouží jako lovecký pes, ale díky své eleganci, přátelské povaze a chuti do práce si získal oblibu i mezi nemysliveckými sportovci a rodinami, kterým vynaloženou péči vrací oddaností a věrností.

Podobná plemena

Pointra lze zaměnit s několika dalšími ohaři. Od německého krátkosrstého ohaře, který je všestranný (vyhledává, vystavuje i aportuje) a bývá zavalitější a často kropenatý, se liší užší specializací a lehčí, ušlechtilejší stavbou. Od anglického setra ho odlišuje krátká srst; setr má dlouhou, hedvábnou srst s třásněmi a při značení zvěře se spíše přikrčí. S maďarským ohařem (vizslou) sdílí atletický typ, vizsla je ale jednobarevně zlatavě rezavá, kdežto pointer je typicky dvoubarevný. Podobný lovecký ráz má i foxhound, ten je ovšem honič pracující ve smečce po stopě, ne ohař.

Výživa a krmení

Jako vytrvalý a energický pracant potřebuje pointer kvalitní krmivo s vyšším podílem bílkovin a tuků, které pokryje jeho velký energetický výdej, u pracujících psů v lovecké sezoně obzvlášť. Pokud se naopak dostatečně nevyběhá, snadno u něj vzniká nadváha, takže je třeba přizpůsobovat porce skutečné aktivitě. Vzhledem k hlubokému hrudníku patří mezi plemena ohrožená torzí žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku), proto se doporučuje rozdělit denní dávku do dvou porcí, krmit vydatněji až po výkonu a dopřát psovi klid před jídlem i po něm.

Povahou je pointer přátelský, vyrovnaný a naprosto bezkonfliktní pes bez známky agrese. Ke své rodině je oddaný a přítulný a po dni plném pohybu se rád mazlí a odpočívá. Zároveň je to samostatný lovec se silným vystavovacím a loveckým pudem: jakmile zavětří stopu, jde po ní a snadno přestane vnímat okolí, s čímž je nutné počítat hlavně venku. K cizím lidem se chová většinou přívětivě, byť někdy zdrženlivě, a příchod návštěvy ohlásí štěkotem, hlídač z něj ale není. Je citlivý a hůř snáší hrubé zacházení. Mladí psi bývají velmi bujní a jejich dospívání dokáže chvíli potrápit, z většiny ale vyrostou vyrovnaní a milí společníci.

Péče o krátkou, jemnou srst je snadná: stačí ji jednou týdně přejet kartáčem nebo gumovou rukavicí a občas otřít vlhkým hadříkem, aby si udržela lesk. Koupat je potřeba jen zřídka. Pravidelnou pozornost si žádají uši, ve kterých se u některých jedinců tvoří více mazu, dále drápy a zuby. Protože má pointer krátkou srst bez podsady, v chladu se snadno prochladí a hodí se mu oblečení. Naprosto zásadní je ovšem pohyb: jako pracovní ohař potřebuje denně nejméně půldruhé až dvě hodiny intenzivního výdeje energie, ideálně běh, aport, dohledávku nebo psí sporty. Kvůli silnému loveckému pudu a schopnosti přeskočit i vysoký plot ho lze pouštět z vodítka jen v bezpečně ohrazeném prostoru a s dobře nacvičeným přivoláním. Nevyběhaný pointer se nudí a dokáže pořádně zřídit byt i zahradu.

Výcvik pointra je vděčný, žádá si ale trpělivost a důslednost. Je to inteligentní pes, který se rychle učí a rád spolupracuje, zároveň je ovšem samostatný a svéhlavý, protože byl šlechtěn k práci před lovcem, nikoli k čekání na povel. Nejlépe reaguje na klidné, laskavé a důsledné vedení postavené na pozitivní motivaci; tvrdost a křik ho jen rozhodí a ztratí jimi důvěru. Zásadní je včasná socializace a hlavně nácvik spolehlivého přivolání, protože pointer má sklon jít za pachem a zaběhnout se. Štěňata bývají někdy hůř odnaučitelná od nečistoty v bytě, vyplatí se proto trpělivost. Jako pracovní plemeno se nejlépe učí tehdy, když je výcvik spojený s pohybem a využitím jeho loveckých vloh.

Celkově jde o zdravé a odolné plemeno s poměrně malým počtem dědičných chorob. Přesto se u něj mohou objevit dysplazie kyčelního i loketního kloubu (vývojová vada kloubu vedoucí k bolestem a artróze), oční vady (například progresivní retinální atrofie, tedy odumírání sítnice, a šedý zákal) a snížená funkce štítné žlázy (hypotyreóza). Jako plemeno s hlubokým hrudníkem je ohrožen torzí žaludku (akutní nafouknutí a přetočení žaludku vyžadující okamžitý zákrok). Popisují se i srdeční vady, kožní alergie a u některých linií vzácná dědičná porucha citlivosti končetin, při níž si pes okusuje tlapky. U převážně bílých jedinců se může vyskytnout vrozená hluchota. Při dobré péči se plemeno dožívá zhruba 12 až 15 let.

Anglický pointer je pes pro aktivní lidi a rodiny, kteří mu dokážou dát každý den několik hodin pohybu a smysluplného zaměstnání. Sedne běžcům, cyklistům, turistům a sportovcům, ideálně s domem se zahradou a bezpečným oplocením, i myslivcům, kteří ocení jeho lovecké kvality. K dětem i jiným psům je přátelský, takže se hodí i do rušnější domácnosti. Naopak se nehodí do bytu, k lidem se sedavým způsobem života ani tam, kde by trávil dlouhé hodiny sám, protože se pak nudí a ničí. Kvůli samostatné povaze a silnému loveckému pudu (riziko útěku za stopou) vyžaduje důsledné vedení a nácvik přivolání, a proto není ideální volbou pro úplné začátečníky, zvlášť u temperamentnějších pracovních linií. Předem je dobré počítat i s jeho citlivostí na chlad a s nutností pořídit bezpečné oplocení.

Pointer je psí plemeno pocházející z Anglie, kde byl vyšlechtěn v 18. století. Své jméno získal díky schopnosti "stavět zvěř", v angličtině je to právě "pointer". Stavění zvěře znamená, že pes strne s hlavou rovně před sebe, pravou nohou zvednutou a rovným ocasem, čímž značí, kde se nachází lovná zvěř. První zmínky o tomto plemeni pocházejí z roku 1725 a je tedy možné, že je pointer jeden z nejstarších ohařů vůbec. Předky pointra pravděpodobně přivezli koncem 17. století do Anglie vojáci ze Španělska. Byli to krátkosrstí ohaři navarro a jednalo se o přímé předky pointrů. Ti byli pravděpodobně kříženi s německými ohaři krátkosrstými, výmarskými ohaři a maďarskými ohaři. Pointr byl poprvé na výstavě vystaven v roce 1859 na výstavě v Newcastlu.

Největší zásluhy na chovu tohoto plemene měl nejspíše Angličan William Arkwright, který nejen napsal knihu "Pointer a jeho předchůdci" a dle všeho odchoval více než 2000 těchto psů. Za 2. světové války celkově zaostal chov psů, tedy i pointerů. Mnoho chovných psů bylo utraceno a zemřeli i někteří chovatelé. Po ní se plemeno pointer zachránilo jen díky importování jedinců z Ameriky zpátky do Anglie a tak mohl chov pokračovat. Nejrozšířenější je tento pes v Itálii a Anglii. U nás se rozšířil až v polovině 20. století.