Dlouhosrstý vipet

Dlouhosrstý vipet, v zahraničí známý jako silken windsprite, je elegantní chrt střední velikosti s hedvábnou srstí, který vznikl v USA. Jeho historie začíná v chovatelské stanici Windsprite Waltera A. Wheelera juniora, kde se v 50. a 60. letech objevila dlouhosrstá štěňata; Wheeler tvrdil, že jde o projev recesivního genu skrytého ve vipetech, pozdější genetické testy ale ukázaly, že se na dlouhé srsti podílelo přikřížení pasteveckého plemene, nejspíš šeltie. Právě proto ho americké kluby jako plemeno neuznaly, zato se prosadil v Evropě. Není to tedy dlouhosrstá varieta vipeta, ale samostatné plemeno; povahou je to přátelský, mazlivý a nikdy agresivní sportovec.

Vzhled

Jde o malého až středně velkého, velmi atletického a elegantního chrta ušlechtilého vzhledu, jehož stavba je uzpůsobená rychlému běhu a obratnosti v nejrůznějším terénu. Tělo je štíhlé a osvalené, s klenutými bedry, hlubokým hrudníkem a vtaženým břichem, hlava dlouhá a suchá s tmavýma výraznýma očima. Uši jsou růžicové, tedy složené dozadu, a při vzrušení se zvedají; ocas je dlouhý, nesený nízko a bohatě osrstěný. Srst je klíčovým znakem: středně dlouhá, jemná a hedvábná, rovná nebo mírně zvlněná, s výraznějším osrstěním na krku, s třásněmi na hrudi, končetinách a ocase; podsada zpravidla chybí. Zbarvení je přípustné ve všech barvách a kresbách. Psi měří v kohoutku zhruba 47 až 55 cm a váží 9 až 14 kg, feny měří 44 až 52 cm a váží 8 až 12 kg.

Vlastnosti a využití

Podle standardu jde o společenského, závodního a sportovního psa a přesně tak se dnes využívá. Soutěživý duch tohoto malého atleta se projevuje ostražitým chováním a schopností závodit, pronásledovat a lovit v rozmanitých terénech a za jakéhokoli počasí; je to typický sprinter, který si nejvíc užije běh na volném prostranství. Skvěle se uplatní v coursingu, na dostizích a v agility a je z něj vynikající parťák na výlety. Zároveň je to milý domácí pes, který doma umí být klidný a rád odpočívá. Potřebuje ovšem dostatek pohybu a hlavně blízkost svého člověka; bez lidského kontaktu je z něj smutný pes.

Podobná plemena

Nejsnáze se dlouhosrstý vipet zamění s vipetem, se kterým sdílí velikost i siluetu; liší se ovšem dlouhou hedvábnou srstí a tím, že jde o samostatné plemeno, nikoli o dlouhosrstou varietu. Zvláštní pozor je namístě u silken windhounda: to je příbuzné, ale odlišné plemeno, které v 80. letech vyšlechtila Francie Stullová křížením psů z Wheelerova chovu s barzoji a vipety a které uznává americký United Kennel Club. Dlouhou srstí a chrtí stavbou připomíná i menšího barzoje. Právě střední velikost, hedvábná srst bez podsady a růžicové uši jsou pro dlouhosrstého vipeta typické.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy, přizpůsobené věku a nemalé sportovní zátěži; u chrtů se doporučuje strava s dostatkem kvalitních bílkovin a tuků. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici; u chrtů je normální štíhlá postava, u které jsou poslední žebra lehce patrná, a překrmování jim nesvědčí. Jako u psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm, aby se snížilo riziko torze žaludku (nebezpečného nafouknutí a přetočení žaludku).

Povahou je to přátelský, veselý a nesmírně mazlivý pes, který podle standardu není nikdy agresivní a u kterého lhostejná ani rezervovaná povaha není typická; tím se liší od většiny chrtů. Ke své rodině je hluboce oddaný a chce být u všeho, takže dlouhou samotu snáší špatně a bez lidského kontaktu strádá. K dětem se chová mile, s jinými psy vychází dobře a k cizím lidem je otevřený a vstřícný. Je bystrý, ostražitý a soutěživý, s výrazným loveckým pudem a chutí pronásledovat pohybující se kořist. Doma je z něj přitom klidný pes, který rád odpočívá po boku svých lidí.

Hedvábná srst dlouhosrstého vipeta obvykle nemá podsadu, takže se o ni pečuje snáz, než by se zdálo: stačí ji dvakrát až třikrát týdně pročesat, hlavně třásně na hrudi, končetinách a za ušima, aby se nezacuchaly; línání je mírné. Stříhat se nemá. Hlavní nároky plemene míří k pohybu: potřebuje každodenní procházky a hlavně možnost se pořádně proběhnout v bezpečném, dobře oploceném prostoru, protože jako chrt potřebuje sprint. Na volno v nezabezpečeném terénu ho pouštět nelze, protože za pohybující se kořistí vyrazí. Kvůli tenké srsti bez podsady se v chladu hodí obleček.

Výcvik dlouhosrstého vipeta je vděčný, protože jde o inteligentního a učenlivého psa, který je na chrta nezvykle ochotný spolupracovat a chce svému člověku vyhovět. Nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací; jde o citlivé plemeno, u kterého tvrdost napáchá jen škodu. Počítat je ale třeba s tím, že lovecký pud je silnější než jakýkoli povel: jakmile pes spatří pohybující se kořist, vyrazí za ní, takže se pracuje hlavně s prevencí a bezpečným prostředím. Ideálním vyžitím jsou coursing, dostihy a agility, ve kterých plemeno vyniká.

Celkově jde o zdravé a poměrně dlouhověké plemeno. Nejdůležitějším specifikem je u něj mutace genu MDR1, kterou zdědilo po pasteveckém předkovi: psi s touto mutací jsou přecitlivělí na některé běžné léky, mimo jiné na řadu odčervovacích přípravků a anestetik, což může být životu nebezpečné. Test na MDR1 je proto u tohoto plemene zásadní a je nutné výsledek sdělit veterináři. Objevit se mohou oční choroby, srdeční vady a u chrtů obecně citlivost na anestezii a riziko torze žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku). Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se dlouhosrstý vipet dožívá zhruba 14 až 16 let.

Dlouhosrstý vipet je ideální pro aktivní rodiny i jednotlivce, kteří ocení mazlivého, přátelského a nekonfliktního psa, dopřejí mu možnost pořádně se proběhnout, nejlépe na coursingu nebo v agility, a mohou s ním trávit hodně času; hodí se i do bytu, pokud se dostatečně vyběhá. Díky ochotné povaze ho zvládne i méně zkušený majitel. Naopak se nehodí pro lidi, kteří jsou často a dlouho pryč, protože samotu snáší velmi špatně, ani do domácnosti s kočkami a drobnými zvířaty kvůli loveckému pudu. Předem je dobré počítat s tím, že psa nelze pouštět na volno v nezabezpečeném terénu, s citlivostí na chlad a hlavně s nutností testu na mutaci MDR1. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Historie plemene začíná v USA v chovatelské stanici Windsprite Waltera A. Wheelera juniora, kde se mezi lety 1955 a 1975 objevovala dlouhosrstá štěňata mezi vipety. Wheeler tvrdil, že jde o projev vzácného recesivního genu skrytého v plemeni, a americký kynologický klub tyto psy zpočátku zapisoval jako dlouhosrsté vipety. Americký klub chovatelů vipetů však později tuto teorii vyvrátil a genetické studie ukázaly, že se na dlouhé srsti podílelo přikřížení pasteveckého plemene, nejspíš šeltie; psi byli proto z plemenné knihy vyřazeni. Wheeler založil v roce 1986 vlastní Longhaired Whippet Association a vydal vlastní standard, na který v roce 2001 navázal mezinárodní klub. V roce 2002 byla do České republiky dovezena fena Golden Nugget's Butterfly, která byla jako první v Evropě zaregistrována pod názvem dlouhosrstý vipet; tím u nás vznikl vůbec první evropský registr plemene a v roce 2004 se narodil první zapsaný vrh. Postupně bylo plemeno registrováno i v dalších evropských zemích, obvykle pod jménem silken windsprite. Z psů z Wheelerova chovu vyšlechtila Francie Stullová v 80. letech příbuzné plemeno silken windhound.