Finský špic

Finský špic, finsky suomenpystykorva neboli finské špičaté ucho, je národní plemeno Finska a jeden z nejtypičtějších severských loveckých psů. Psi tohoto typu se ve Finsku používali k lovu už před staletími a záměrem chovatelů bylo vyšlechtit psa, který zvěř vyštěká na stromě a přitom bude i pěkný. Právě způsob lovu z něj dělá unikát: zvěř vypátrá v koruně stromu a hlasitým, zvonivým laním i pohybem kolem kmene na sebe strhne její pozornost, takže se lovec může nepozorovaně přiblížit. Odtud přezdívka štěkající ptačí pes. Povahou je samostatný, bystrý a nezávislý, doma milý, ale nevtíravý.

Vzhled

Jde o menšího až středně velkého psa typicky špicovitého vzhledu s takřka čtvercovým rámcem, dobře vyvinutým svalstvem a bystrým, liščím výrazem. Hlava je klínovitá, s mírně klenutou lebkou a nevýrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), oči jsou mandlové, tmavé a živé; nezaměnitelné jsou uši, tedy malé, vysoko nasazené, špičaté a vztyčené, po kterých plemeno nese své finské jméno. Ocas je bohatě osrstěný, stočený nad hřbetem a přiléhající k stehnu. Srst je dvojitá, na těle středně dlouhá a odstávající, s hustou měkkou podsadou, na krku tvoří výrazný odstávající límec, nejvíc patrný u psů. Zbarvení je vždy v odstínech červené až zlatorudé, přičemž podsada bývá světlejší, takže srst působí zářivě; drobné bílé znaky na hrudi a tlapkách jsou přípustné. Kohoutková výška se pohybuje mezi 39 a 50 cm, přičemž feny jsou znatelně menší a lehčí než psi, hmotnost bývá 7 až 15 kg.

Vlastnosti a využití

Podle standardu jde o loveckého psa využívaného hlavně k lovu lesní pernaté zvěře, drobných šelem, vodního ptactva a losů. Je to nadšený lovec, spíše nezávislý, ale při lovu dobře spolupracující, který polohu zvěře označuje štěkáním. Jeho projev není běžné štěkání, ale zvláštní zvonivé lání, které někteří přirovnávají k jódlování; ve Finsku se v něm dokonce pořádají soutěže o titul štěkajícího krále a při zkouškách se vyžaduje, aby se pes ozval nejméně šedesátkrát za minutu. V lese vyniká nejen čichem, ale i zrakem. Bez pernaté zvěře a práce v lese je z něj společenský pes, který ale potřebuje hodně pohybu a zaměstnání.

Podobná plemena

Toto plemeno je nejblíže příbuzné karelo finské lajce, se kterou bylo v roce 2006 dohodou finského a ruského kynologického svazu sloučeno do jednoho plemene pod standardem finského špice. Zbarvením a typem se snadno zamění se shiba inu, který je ovšem menší, kompaktnější, má kratší srst bez výrazného límce a připouští i další barvy. Podobný je i norský lundehund nebo jiné severské špice, ti se ale liší stavbou a zbarvením. Právě kombinace zářivě červenozlaté srsti, odstávajícího límce, vztyčených liščích uší a nezaměnitelného zvonivého lání je pro finského špice typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy menší až střední velikosti, s dobrým zdrojem masa a přizpůsobené věku i aktivitě psa; při intenzivní práci v zimě je potřeba dávku navýšit. Množství je třeba přizpůsobovat skutečnému pohybu a hlídat kondici, protože při nedostatku vyžití má plemeno sklon přibrat. U štěňat je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Bohaté srsti prospívají mastné kyseliny omega 3 a omega 6, zvlášť v období línání.

Podle standardu je to živý, energický, odvážný a cílevědomý pes, který může být k cizím rezervovaný, nikdy ale nesmí být agresivní. Jeho povahu chovatelé často přirovnávají ke kočičí: je velmi samostatný, dokáže si i sám hrát, miluje volnost a nesnáší hrubost. Ke své rodině je oddaný a milý, ale nevtíravý, takže častý těsný kontakt nevyhledává a v domě nezavazí. Je ostražitý a rád se hlasově projevuje, což vychází přímo z jeho způsobu lovu. Je bystrý a chytrý, zároveň ale nezávislý a nikdy se svému pánovi zcela nepodřídí, takže potřebuje důslednou, ale laskavou výchovu.

O dvojitou srst finského špice je běžná péče snadná, stačí ji jednou týdně pročesat; srst je poměrně samočisticí a nemá výrazný psí pach. Dvakrát ročně ale plemeno mění srst a shazuje velké množství podsady, takže je v tomto období potřeba česat mnohem častěji. Srst se nestříhá. Hustá srst mu vyhovuje v mrazu, v letním horku je dobré dopřát mu stín a klid. Hlavní nároky míří k pohybu a zaměstnání: potřebuje hodně pohybu a nejlépe práci v lese. Kvůli loveckému pudu je na vycházkách jistější pod kontrolou a je namístě počítat s hlasitostí, která může vadit sousedům.

Výcvik finského špice vyžaduje důslednost a hlavně trpělivost, protože jde o inteligentního, ale velmi samostatného psa, který se nikdy zcela nepodřídí a dělá věci, jen když v nich vidí smysl. Nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací a krátké, pestré lekce; hrubost u něj nemá místo a jen naruší vztah. Nejobtížnější bývá přivolání kvůli loveckému pudu a hlavně tlumení štěkotu, na kterém je potřeba pracovat od štěněte, protože hlasitost má plemeno doslova v popisu práce. Ideálním vyžitím je lovecká práce v lese, případně čichové sporty a dogtrekking.

Celkově jde o zdravé, odolné a dlouhověké plemeno, formované přirozeným výběrem v drsných severských podmínkách. Objevit se může luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky), dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu) a oční choroby, hlavně progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí) nebo šedý zákal. Popisuje se také epilepsie a u některých linií vývojová vada kyčle u mladých psů. Finští chovatelé kladou na zdravotní testování velký důraz. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se finský špic dožívá zhruba 12 až 15 let.

Finský špic je ideální pro aktivní lidi, nejlépe myslivce nebo obyvatele venkova, kteří mu dopřejí hodně pohybu a práci v přírodě a ocení samostatného, bystrého a nenápadně oddaného psa. Díky milé povaze se hodí k dětem i k jiným psům a v domě nezavazí. Naopak se nehodí do bytu v hustě obydleném domě, pro milovníky naprostého klidu ani do domácnosti s drobnými zvířaty kvůli loveckému pudu. Předem je dobré počítat hlavně s výraznou hlasitostí, která je u tohoto plemene plemenným znakem, dále s výrazným sezonním líháním a s tím, že jde o nezávislého psa, který nikdy nebude bezvýhradně poslušný. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Původ finského špice je nejasný, jisté ale je, že psi stejného typu se po celém Finsku používali k lovu už před staletími a že původním záměrem chovatelů bylo vyšlechtit psa, který zvěř vyštěká ze stromů a přitom bude mít atraktivní vzhled. S příchodem Evropanů a jejich psů do severských oblastí hrozilo, že se plemeno rozmělní křížením a zanikne. Zachránili ho dva finští lesníci, Hugo Sandberg a Hugo Roos, kteří v 80. letech 19. století vyhledali typické jedince a v roce 1892 dosáhli uznání plemene Finským kynologickým klubem pod názvem suomenpystykorva; Roos se pak chovu věnoval ještě desítky let. Dnes je finský špic národním plemenem Finska, kde se ročně registruje kolem dvou tisíc štěňat, a početná populace žije i v Rusku a ve Švédsku. V roce 2006 byla dohodou finského a ruského kynologického svazu sloučena s finským špicem i karelo finská lajka. FCI ho vede pod číslem 49.