Československý vlčák

Československý vlčák je naše národní plemeno, které vzniklo z biologického experimentu: v roce 1955 začal plukovník Ing. Karel Hartl v tehdejším Československu křížit německého ovčáka s karpatským vlkem. Pokus ukázal, že potomstvo lze odchovat ze spojení psa a vlčice i vlka a feny, a v roce 1965 byl zpracován plán vyšlechtit nové plemeno, které by spojilo užitečné vlastnosti vlka s vhodnými vlastnostmi psa. Na jeho vzniku se během pětadvaceti let podíleli čtyři vlci. Výsledkem je pes s vlčím zjevem, nezaměnitelným pohybem, obrovskou vytrvalostí a specifickou povahou: samostatný, ostražitý a silně vázaný na svou smečku. Je to fascinující, ale velmi náročné plemeno.

Vzhled

Jde o psa pevného konstitučního typu, více než středně velkého, obdélníkového rámce, který svou stavbou, pohybem, osrstěním, zbarvením i maskou nápadně připomíná vlka. Hlava je souměrná, svalnatá a suchá, klínovitého tvaru, s málo znatelným stopem (přechodem čela v čenichovou partii). Oči jsou malé, šikmo posazené, jantarové barvy, s živým výrazem. Uši jsou vztyčené, krátké, trojúhelníkové a tenké. Hřbet je pevný, hrudník hruškovitého tvaru, ocas vysoko nasazený a v klidu nesený svěšeně. Charakteristický je jeho pohyb: vytrvalý, prostorný klus, při kterém tělo působí lehce a plynule, a schopnost urazit dlouhé vzdálenosti. Srst je rovná a přiléhavá, s výrazným rozdílem mezi zimní a letní srstí; v zimě je podsada mimořádně hustá. Zbarvení je žlutošedé až stříbrošedé s typickou světlou maskou na obličeji; světlá srst je i na spodní straně krku a přední části hrudi. Psi měří v kohoutku nejméně 65 cm a váží nejméně 26 kg, feny nejméně 60 cm a 20 kg; horní hranice není stanovena.

Vlastnosti a využití

Podle standardu jde o pracovního psa a plemeno bylo záměrně šlechtěno pro vytrvalost, odolnost a schopnost práce v nejtěžších podmínkách; původně sloužilo u pohraniční stráže. Jeho předností je mimořádná fyzická i psychická odolnost, výborná orientace, ostrý sluch a čich a lepší noční vidění, které zdědil po vlčích předcích, spolu s neuvěřitelnou vytrvalostí; v dálkových běžeckých disciplínách nemá mnoho konkurentů. Dnes je z něj všestranně upotřebitelný pes, který se uplatní ve sportovní kynologii, při stopování, v záchranařině, dogtrekkingu, canicrossu i ve výkonnostních zkouškách vytrvalosti. Potřebuje ovšem obrovské množství pohybu a hlavně smysluplnou činnost.

Podobná plemena

Nejsnáze se českoslovenští vlčáci zamění se saarloosovým vlčákem, dalším plemenem s příměsí vlčí krve; ten se liší utvářením hlavy, nasazením i velikostí uší, nasazením a délkou ocasu a hlavně povahou, navíc může být světle hnědý až nazrzlý a mít játrově zbarvenou nosní houbu. Méně zkušený člověk si vlčáka splete i s vlkošedě zbarveným německým ovčákem, kterému se ostatně lidově také říká vlčák; německý ovčák má ale výrazně jinou stavbu, obvykle skloněnější hřbet a jinou povahu. Právě vlčí maska, jantarové oči, klínovitá hlava a lehký, vytrvalý klus jsou pro toto plemeno typické.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo s vysokým podílem masa pro velmi aktivní psy, přizpůsobené věku a nemalé zátěži; někteří majitelé volí i přirozenou stravu. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě, která u tohoto plemene bývá vysoká, a hlídat kondici, aby si pes udržel štíhlou, vypracovanou linii. U štěňat je důležitý řízený růst, aby se nepřetěžovaly vyvíjející se klouby. Jako u větších psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm. Kloubům může prospět doplněk s glukosaminem a chondroitinem.

Povahou je to velmi živý, aktivní a nesmírně vytrvalý pes, který je zároveň vysoce inteligentní, samostatný a rozvážný, takže si věci často řeší po svém. Ke své rodině má silnou vazbu a bere ji jako svou smečku, jejíž hierarchii bedlivě vnímá; s ostatními psy v domácnosti obvykle dobře vychází. K cizím lidem je nedůvěřivý a rezervovaný a je velmi ostražitý, přitom ale takřka neštěká a projevuje se spíš jinými zvuky, mimo jiné vytím. Má výrazný lovecký pud, takže soužití s drobnými zvířaty je problematické. Špatně snáší samotu a odloučení od své smečky. Je to pes s vlastní hlavou, který si respekt ke svému člověku musí vybudovat.

O středně dlouhou srst československého vlčáka je běžná péče snadná, stačí ji jednou týdně vykartáčovat; dvakrát ročně ale plemeno mění srst a v tomto období shazuje obrovské množství podsady, takže je potřeba česat každý den. Nároky plemene ovšem míří jinam: potřebuje mimořádné množství pohybu a hlavně smysluplnou činnost, ideálně dlouhé běhy, túry nebo výcvik; pouhá procházka kolem bloku mu nestačí ani zdaleka. Zásadní je také dobře zabezpečený pozemek, protože jde o skvělého úniková umělce, který přeskočí i podhrabe. Do bytu se plemeno nehodí a nesnese celodenní samotu.

Výcvik československého vlčáka patří do rukou zkušeného, trpělivého a hlavně důsledného člověka. Plemeno je vysoce inteligentní a plně cvičitelné, má ale svá povahová specifika: je samostatné, rozvážné a nemá potřebu vyhovět jen tak pro radost, takže se učí jinak než klasický služební pes. Nefunguje u něj drilování ani tvrdost, které vedou jen k odporu a nedůvěře; nejlépe se pracuje s motivací, krátkými lekcemi, pestrostí a hlavně s pevným, férovým vztahem, který si člověk musí zasloužit. Naprosto zásadní je od útlého věku důkladná socializace na lidi, ruch i zvířata, protože nedostatečně socializovaný vlčák bývá plachý. Skvěle se s ním dělá stopa, vytrvalostní sporty a dogtrekking.

Celkově jde o mimořádně zdravé, odolné a dlouhověké plemeno, což je dáno jeho původem i přísnou selekcí. Nejčastějším sledovaným problémem je dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), na kterou se chovní jedinci povinně vyhodnocují. Objevit se může degenerativní myelopatie (dědičné onemocnění míchy vedoucí k postupnému ochrnutí zadních končetin) a u některých linií trpasličí vzrůst (hypofyzární nanismus), na obojí existují genetické testy. Zodpovědní chovatelé rodiče testují. Vybírat je proto vhodné štěně po zdravých, testovaných rodičích. Při dobré péči se českoslovenští vlčáci běžně dožívají 12 až 16 let.

Československý vlčák je vhodný pro velmi aktivní, zkušené a trpělivé lidi, kteří mu dopřejí několik hodin pohybu denně, smysluplnou práci a hlavně stálou přítomnost své smečky, ideálně na pozemku s dokonalým zabezpečením. Sedne sportovcům, běžcům a dogtrekkařům. Naopak se rozhodně nehodí pro začátečníky, do bytu, pro lidi, kteří jsou často pryč, ani do domácnosti s drobnými zvířaty, protože má výrazný lovecký pud. U dětí je namístě opatrnost a dohled, protože jde o silného, samostatného psa, který netoleruje bezhlavé zacházení. Předem je dobré počítat s nedůvěrou k cizím, s nutností důsledné socializace, s obrovským línáním dvakrát ročně a s tím, že vlčák se nikdy nebude chovat jako poslušný ovčák. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Historie plemene se datuje od roku 1955, kdy Ing. Karel Hartl zahájil v tehdejším Československu biologický experiment, křížení karpatského vlka (Canis lupus lupus) s německým ovčákem, původně pod hlavičkou pohraniční stráže. První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili v roce 1958. Pokus prokázal, že odchovat lze potomstvo z obou kombinací, a v roce 1965 vznikl plán vyšlechtit z těchto psů nové plemeno spojující vlastnosti vlka a psa. Na vzniku plemene se během pětadvaceti let podíleli čtyři vlci: Brita, Argo, Šarik a Lejdy. V roce 1982 byl československý vlčák uznán Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR jako národní plemeno a v roce 1989 byl v Helsinkách schválen standard č. 332, nejprve na zkušební dobu; definitivní uznání Mezinárodní kynologickou federací přišlo v roce 1999. Po zániku Československa převzala na základě dohody z roku 1993 patronát nad plemenem Slovenská republika. Dnes je vlčák chovaný po celém světě jako sportovní a společenský pes.