Flanderský bouvier

Flanderský bouvier pochází, jak napovídá jeho jméno, z Flander, a to jak z belgické, tak z francouzské části, protože obě oblasti nedělí žádná přirozená hranice; zemí původu jsou proto obě země. Původně šlo o psa pastevců a dobytkářů, který vodil stáda, tahal vozíky a poháněl máselnice, a lidé mu říkali vuilbaard, tedy špinavý vous, nebo koehond, dobytkářský pes. Modernizace zemědělství jeho původní práci vzala, on se ale bez potíží uplatnil jinde: dnes je z něj ceněný hlídač usedlostí, obranář a policejní pes, kterého předurčují výborný čich, samostatnost a vysoká inteligence.

Vzhled

Jde o kompaktního, mohutně působícího psa s krátkým, zavalitým tělem a silnými, dobře osvalenými končetinami, který budí dojem síly, aniž by byl těžkopádný; při posuzování musí zaujmout přirozený postoj sám, bez pomoci vystavovatele. Kohoutková výška odpovídá délce těla, takže rámec je čtvercový, poměr délky lebky k čenichové partii je 3 ku 2. Nezaměnitelná je hlava zdůrazněná bohatým vousem, knírem a hustým obočím, které psovi dodávají charakteristický zamračený výraz; oči jsou tmavé, oválné, uši vysoko nasazené a tradičně se kupírovaly, dnes se ale nechávají přirozené. Srst je hustá, hrubá a suchá na dotek i na pohled, s hustou podsadou, dlouhá zhruba šest centimetrů, nikdy hedvábná ani zplstnatělá. Zbarvení bývá šedé, plavé, žíhané nebo černé, případně s bílou skvrnou na hrudi. Kohoutková výška se pohybuje mezi 59 a 68 cm (ideál 65 cm u psů a 62 cm u fen), hmotnost mezi 27 a 40 kg, přičemž feny jsou lehčí.

Vlastnosti a využití

Podle standardu byl původně používán jako průvodce stád, tažný pes a pes k pohonu máselnic; dnes slouží hlavně k hlídání usedlostí a nemovitostí, jako obranář a policejní pes. Právě jeho fyzické i povahové vlohy, mimořádné čichové schopnosti, samostatnost a inteligence ho předurčují k práci na stopách, k službě spojky nebo k práci proti pytláctví. V Belgii se dodnes využívá u policie. Kromě služební kynologie se uplatní i ve sportu, mimo jiné v agility, flyballu a canisterapii. Je to pes, který potřebuje skutečnou práci a zaměstnání hlavy; bez nich se nudí a strádá.

Podobná plemena

Na konci 19. století se flanderský bouvier velmi podobal střednímu kníračovi a ještě víc belgickému ovčákovi laekenoisovi, se kterými sdílí hrubou srst a vous. Dnes se nejsnáze zamění s velkým kníračem, který je ovšem černý nebo pepř a sůl a má jinak upravovanou srst, a s černým ruským teriérem, jenž je výrazně větší a vždy černý. Podobný typ představoval i dnes zaniklý bouvier de Roulers. Právě kombinace čtvercového kompaktního rámce, hrubé šedé, plavé nebo žíhané srsti a výrazného vousu s obočím je pro flanderského bouviera typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro velká, pracovně vytížená plemena, přizpůsobené věku a zátěži. U štěňat je zásadní řízený růst: nepřekrmovat a nepřetěžovat vyvíjející se kostru a klouby. Jako u velkých psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm, aby se snížilo riziko torze žaludku (nebezpečného nafouknutí a přetočení žaludku). Vzhledem k bohatému vousu je vhodné po krmení otřít tlamu, protože se v něm drží voda i zbytky potravy. Kloubům může prospět doplněk s glukosaminem a chondroitinem.

Povahou je to klidný, rozvážný a sebejistý pes, kterého jen tak něco nevyvede z míry, a právě tato vyrovnanost z něj dělá výborného rodinného psa; k dětem se chová vlídně a trpělivě. Ke své rodině je oddaný a přítulný, zároveň je z něj přirozený strážce, který svůj domov i své lidi spolehlivě brání, takže k cizím bývá zdrženlivý a ostražitý. Je vysoce inteligentní a rychle chápe, přitom ale samostatný a zvyklý rozhodovat se sám, což vychází z jeho honácké minulosti. K jiným psům, hlavně stejného pohlaví, může být dominantní. Málo štěká a zasáhne, až když je to potřeba.

Hrubá srst flanderského bouviera je náročnější, než by se zdálo: potřebuje pravidelné pročesávání několikrát týdně a zhruba dvakrát až třikrát ročně trimování, aby si udržela svou tvrdou strukturu; bez péče se zacuchá hlavně v tříslech, na nohách, ocase a hlavě. Zvláštní pozornost si žádá vous, ve kterém zůstává voda i jídlo, a srst kolem očí. Línání je nízké. Hlavní nároky ovšem míří k pohybu a hlavně k práci hlavou: potřebuje každodenní pohyb a smysluplné zaměstnání, ať už výcvik, nebo psí sporty. Bez vyžití se nudí a jeho energie se obrátí nežádoucím směrem.

Výcvik flanderského bouviera je vděčný, protože jde o vysoce inteligentního psa, který rychle chápe nové povely a s chutí pracuje; ne nadarmo se uplatňuje u policie. Počítat je ale třeba s jeho samostatností a sebevědomím, takže potřebuje důsledné, klidné a spravedlivé vedení s jasnými pravidly od štěněte; tvrdost se u něj nevyplácí a nedůslednost si rychle vyloží po svém. Zásadní je od útlého věku důkladná socializace, obzvlášť kvůli strážnímu založení a možné dominanci k jiným psům. Nejlépe se cítí při práci: skvěle se s ním dělá poslušnost, obrana, stopy i psí sporty.

Toto plemeno nese rizika velkých psů. Nejsledovanějším problémem je dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), na kterou se chovní jedinci povinně vyhodnocují rentgenem. Kvůli hlubokému hrudníku hrozí torze žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku), objevit se mohou oční choroby, jako je šedý zákal nebo glaukom, snížená činnost štítné žlázy (hypotyreóza) a u některých linií vrozený laryngeální paralýza, tedy ochrnutí hrtanu. Popisují se i nádorová onemocnění. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Průměrně se flanderský bouvier dožívá zhruba 10 až 13 let.

Flanderský bouvier je ideální pro aktivní, zkušenější majitele se zázemím, kteří se psem chtějí pracovat a cvičit, dopřejí mu dostatek pohybu i práce hlavou a ocení klidného, oddaného a spolehlivého parťáka i strážce; díky vyrovnané povaze se hodí i do rodiny s dětmi. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi, do bytu bez dostatečného vyžití ani pro toho, kdo nechce řešit pravidelnou péči o srst a trimování. Předem je dobré počítat s ostražitostí k cizím, možnou dominancí k jiným psům a s tím, že vous po pití nechává mokré stopy. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s vyhodnocenými kyčlemi a s průkazem původu.

Flanderský bouvier pochází z historických Flander na pomezí Belgie a Francie, kde ho odjakživa chovali pastevci a dobytkáři, kteří potřebovali dobré psy k vedení stád a vybírali je výhradně podle užitkovosti. Sloužil k nahánění dobytka, k tahu vozíků, k pohánění máselnic a k ochraně majetku a lidé mu podle jeho vzhledu říkali vuilbaard, tedy špinavý vous, nebo prostě dobytkářský pes. O jeho chov se chovatelé začali cíleně zajímat na konci 19. století, kdy se ještě podobal střednímu kníračovi a belgickému ovčáku laekenoisovi. První standard vznikl v roce 1903 a se změnami byl uznán v roce 1912; ve stejné době existoval i příbuzný bouvier de Roulers, který ale zanikl. V roce 1922 byl při velké výstavě plemeni definitivně přidělen název Bouvier des Flandres a jeho standard upravil kynolog M. Fontanie. Za obou světových válek se plemeno osvědčilo jako spojka a pes hledající raněné a o jeho záchranu se zasloužila hlavně Belgie. FCI ho vede pod číslem 191.