Belgický ovčák – Tervueren

Belgický ovčák tervueren je dlouhosrstá plavá varieta belgického ovčáka, středně velkého belgického pracovního plemene. Belgický ovčák má čtyři variety, které sdílejí jeden standard a liší se jen typem a barvou srsti: tervueren je dlouhosrstý plavý až mahagonový s černým uhlováním a maskou, groenendael dlouhosrstý černý, malinois krátkosrstý plavý s černou maskou a laekenois hrubosrstý plavý. Tervueren dostal jméno podle obce Tervuren u Bruselu, kde ho vyšlechtil chovatel M. F. Corbeel. Původně to byl pastevecký a hlídací pes, který se ale brzy osvědčil i jako služební a sportovní pes; z variet je to jedna z nejoblíbenějších. Je to inteligentní, energický a oddaný pes s výrazným ochranitelským pudem, který působí dojmem robustní elegance.

Vzhled

Jde o středně velkého, harmonického psa čtvercového rámce, který spojuje eleganci a sílu; svalstvo má suché a pevné a celkově působí dojmem robustní elegance s hrdě nesenou hlavou. Ta je dlouhá, suchá a jakoby vytesaná, s rovnými liniemi, plochým čelem a přiměřeným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), a má tvar protáhlého klínu. Uši jsou trojúhelníkové, vztyčené a vysoko nasazené, oči mandlové a tmavé. Plemeno je velmi otužilé a dobře snáší výkyvy počasí. Srst tervuerena je dlouhá, rovná a ploše přiléhavá, s hustou podsadou; nejdelší a nejbohatší je na krku a předhrudí, kde tvoří hřívu (límec), na zadní straně stehen tvoří takzvané kalhoty a na ocase praporec. Zbarvení je teplé plavé (fauve) až červené či mahagonové, případně šedé (gris), vždy s takzvaným uhlováním, tedy černými konečky chlupů vytvářejícími dojem poprašku, a s výraznou černou maskou na tlamě, která zasahuje k očním víčkům a ušním boltcům. Menší bílá skvrna na hrudi a prstech se toleruje. Psi měří v kohoutku ideálně 62 cm, feny 58 cm (s tolerancí), hmotnost bývá u psů 25 až 30 kg, u fen 20 až 25 kg.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl jako všestranný pastevecký a hlídací pes a přesně takový tervueren zůstal: je ostražitý, aktivní a překypuje vitalitou, vždy připravený k akci. Má vrozený pud hlídat a bez váhání a houževnatě brání svého pána, spojuje tedy kvality ovčáka, hlídače, obranáře i služebního psa. Je vysoce inteligentní, učenlivý a ochotný pracovat, takže rychle chápe a nadšeně spolupracuje. Právě tervueren kdysi na cvičácích prorazil jednotvárnost stále stejných plemen a dodnes se uplatní u policie, armády i záchranářů. Vedle služby vyniká v řadě sportů a disciplín, jako je pasení, obedience, agility, stopování nebo obrana. Potřebuje ovšem hodně pohybu i duševní práce; bez dostatečného vyžití se nudí a kazí.

Podobná plemena

Nejblíž má tervueren ke svým třem sourozeneckým varietám belgického ovčáka, se kterými sdílí stavbu i povahu a liší se jen srstí a barvou: groenendael je jeho dlouhosrstý celočerný protějšek, malinois je krátkosrstý plavý s černou maskou (nejznámější a nejvíce pracovně vytížený) a laekenois je vzácný hrubosrstý plavý. Kvůli dlouhé srsti a plavému zbarvení bývá tervueren zaměňován s dlouhosrstým německým ovčákem; ten je ale statnější, větší, s šikmější hřbetní linií a obvykle nemá typické uhlování ani masku. Delší srstí může připomínat i dlouhosrstou kolii, od které se liší štíhlejším tělem, méně bohatou srstí a plně vztyčenýma ušima.

Výživa a krmení

Vhodná je kvalitní, vyvážená strava odpovídající vysoké aktivitě tervuerena, s dostatkem kvalitních živočišných bílkovin pro svaly a s omega mastnými kyselinami pro kůži a lesklou srst. Množství je třeba přizpůsobovat věku, kondici a pracovní zátěži a hlídat, aby pes nepřibíral. Kloubům může prospět doplněk s glukosaminem a chondroitinem. Denní dávku je rozumné rozdělit do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm, aby se předešlo torzi žaludku (nebezpečnému nafouknutí a přetočení žaludku).

Povahou je to bdělý, aktivní a energický pes plný vitality, který je zároveň klidný, hrdý a odvážný, bez známek agresivity či strachu. K rodině je nesmírně oddaný a silně se na ni váže; je citlivý a dobře vnímá nálady svých lidí, díky čemuž je z něj vděčný partner, ale i pes, který snáší nervozitu a tvrdost hůř než leckterá jiná plemena. Má výrazný ochranitelský pud, takže je z něj pozorný hlídač, který svou rodinu i teritorium přirozeně brání. K cizím lidem bývá zdrženlivý a rezervovaný, při dobré socializaci ale ne agresivní. U tervuerenů se občas uvádí i sklon k plachosti nebo nervozitě, proto je důležitý výběr povahově vyrovnaných rodičů a pečlivá socializace.

Dlouhá srst tervuerena s hustou podsadou vyžaduje pravidelnou péči: aby se necuchala a neplstnatěla, je vhodné ji několikrát týdně pročesávat, v době línání i každý den, protože pes ztrácí velké množství podsady. Koupat je dobré jen podle potřeby, aby se nenarušila přirozená ochranná funkce srsti. Pravidelně je vhodné kontrolovat uši, oči a tlapky, v jejichž srsti se drží nečistoty, a upravovat srst kolem tlapek. Zásadní jsou ale nároky na pohyb a činnost: jde o velmi energické plemeno, které potřebuje hodně pohybu, dlouhé vycházky, výcvik a duševní zaměstnání. Bez dostatečného vyžití se nudí a může být ničivé, proto se nehodí pro pohodlné lidi ani k celodennímu posedávání.

Tervueren se učí rychle a rád pracuje, takže výcvik bývá velmi vděčný, patří ovšem do rukou zkušenějšího psovoda. Je citlivý a nemá rád klasický dril ani tvrdost, proto potřebuje důsledné, ale jemné a klidné vedení a pozitivní motivaci pamlskem nebo hračkou; křik a hrubost mu škodí. Naprosto zásadní je od štěněte důkladná a raná socializace, obzvlášť kvůli jeho ostražitosti k cizím a možné citlivosti na hluk. Aby byl pes vyrovnaný a spokojený, potřebuje kromě výcviku hlavně smysluplnou činnost a dostatek pohybu; skvěle se s ním dělají psí sporty, pasení, stopování i obrana. Bez soustavného zaměstnání energie a inteligence tak schopného psa snadno najdou nežádoucí ventil.

Celkově jde o zdravé a otužilé plemeno, počítat je ale třeba s několika dědičnými sklony. Objevit se může dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu), epilepsie (záchvatové onemocnění), oční choroby, jako je progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí), nebo snížená činnost štítné žlázy (hypotyreóza). Díky poměrně malé chovatelské základně a nepřešlechtěnosti bývá belgický ovčák celkově zdravý, přesto při nedostatku pohybu hrozí i nadváha. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se tervueren dožívá zhruba 12 až 14 let.

Belgický ovčák tervueren je ideální pro zkušené, aktivní majitele, kteří mu dokážou dát dostatek pohybu, výcviku a smysluplné práce a ocení oddaného, chytrého a všestranného pracovního psa i spolehlivého hlídače. Sedne sportovně založeným lidem se zázemím pro velkého psa, nejlépe s možností kynologického sportu, pasení nebo služby; při každodenní pozornosti zvládne život v bytě i celoroční pobyt na zahradě se zatepleným kotcem. Naopak se nehodí pro úplné začátečníky, pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani do domácnosti bez dostatečného vyžití, protože bez práce a vedení se z tak energického a chytrého psa snadno stane problém. Předem je dobré počítat s ostražitostí k cizím, s citlivostí plemene a s nutností rané socializace. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných a povahově vyrovnaných rodičích.

Belgický ovčák vznikl na konci 19. století, kdy se profesor Adolphe Reul z veterinární školy v Cureghemu ujal roztřídění nepřeberného množství belgických ovčáckých psů; v roce 1891 kvůli tomu svolal setkání sto sedmnácti psů a téhož roku vznikl v Bruselu Klub belgického ovčáka. První standard záhy rozlišil variety podle srsti. Dlouhosrstou plavou varietu, tervuerena, vyšlechtil chovatel M. F. Corbeel z obce Tervuren u Bruselu, a to z původního páru, psa Tomyho a fen. Za jednu z klíčových fen variety je považována světle šedá (gris) Creole. Dnešní standard se čtyřmi varietami byl přijat v roce 1956. Tervueren patří k nejrozšířenějším a nejoblíbenějším varietám belgického ovčáka. Mezinárodní kynologická federace vede belgický ovčák pod číslem 15.