Australský honácký pes

Australský honácký pes, známý i jako blue heeler, je odolné australské honácké plemeno vyšlechtěné v 19. století k vedení dobytka v drsných podmínkách australského vnitrozemí. K jeho vzniku přispěl i domácí dingo, díky čemuž je z něj mimořádně houževnatý, samostatný a nebojácný pracant s velkou vytrvalostí. Stádo vede po svém, kousáním do hleznů (odtud heeler). Ke svému majiteli je nesmírně oddaný a je z něj i výborný hlídač, k cizím zůstává nedůvěřivý. Dnes se z farem rozšířil po celém světě jako pes pro psí sporty, služební práci i jako společník aktivních lidí.

Vzhled

Jde o středně velkého, kompaktního a velmi osvaleného psa symetrické stavby, který působí dojmem síly, hbitosti a vytrvalosti, nikdy ne těžkopádně ani křehce. Tělo je o něco delší než vysoké, hrudník hluboký, hřbet pevný a rovný. Hlava je široká, s výrazným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a silnými čelistmi, oči oválné a tmavé s bystrým, ostražitým výrazem, uši středně velké, vztyčené, do špičky a zevnitř dobře osrstěné. Nízko nasazený ocas je nesený svěšený, v pohybu se může zvednout. Srst je krátká, hustá, rovná a odolná vůči počasí, s krátkou hustou podsadou. Vyskytují se dvě barevné variety: modrá (modře tečkovaná či mramorovaná, se znaky nebo bez nich) a červená (rovnoměrně červeně tečkovaná). Štěňata se rodí bílá a vybarvují se teprve během prvních týdnů. Psi měří v kohoutku 46 až 51 cm, feny 43 až 48 cm, hmotnost bývá zhruba 16 až 25 kg (v pracovní kondici asi 16 až 23 kg).

Vlastnosti a využití

Jde o pracovní plemeno každým coulem. Hlavním úkolem tohoto psa odjakživa je vedení a shánění dobytka, které zvládá i samostatně na velké vzdálenosti a v těžkém terénu; stádo pohání kousáním do hleznů nebo do ocasu. K tomu má mimořádnou inteligenci, odvahu, houževnatost a téměř nevyčerpatelnou energii. Díky své přizpůsobivosti a učenlivosti se dnes výborně uplatňuje i mimo farmu: v agility, obedience a dalších psích sportech, při záchranářské práci i při vyhledávání drog a výbušnin u policie a armády. Především ale potřebuje smysluplné zaměstnání; bez něj se nudí a začne být nezvladatelný nebo předrážděný.

Podobná plemena

Nejblíže má australský honácký pes k australskému honáckému psovi s krátkým ocasem (stumpy), se kterým sdílí australský původ i práci u dobytka; stumpy se ale rodí s vrozeně krátkým ocasem, je vytáhlejší a hranatější stavby, rezervovanější a mimo Austrálii se téměř nechová. Australská kelpie je další australský pracant, jde ale o ovčáka lehčí stavby, který pracuje s ovcemi. Border kolie se liší pracovním stylem i často delší srstí. Dingo, kolie a dalmatin, kteří stáli u jeho vzniku, se pak od hotového plemene liší zásadně.

Výživa a krmení

Jako aktivní pracovní pes potřebuje australský honácký pes kvalitní krmivo bohaté na živočišné bílkoviny a kvalitní tuky, přizpůsobené jeho věku a zátěži. Denní dávku je vhodné rozdělit do dvou porcí, což prospívá trávení. Pracovní pes má vyšší nároky než společenský, proto je potřeba množství přizpůsobit skutečné aktivitě. Zvlášť v zimě nebo v období bez práce je dobré hlídat kondici a nenechat psa tloustnout, aby si zbytečně nezatěžoval klouby. Jinak jde o odolné plemeno bez zvláštních nároků na výživu.

Vyniká samostatností, odvahou a činorodostí. I když umí pracovat samostatně, ke svému majiteli je nesmírně fixovaný a oddaný, všude ho následuje a obětavě hlídá. K cizím lidem je nedůvěřivý a rezervovaný, ne však bezdůvodně agresivní, a je z něj ostražitý strážce. Je velmi inteligentní a učenlivý, ale i tvrdohlavý a s velkou potřebou vyžití; bez dostatku pohybu a práce se u něj objevují problémy v chování. K malým dětem se kvůli sklonu pohánět je kousáním do hleznů příliš nehodí, se staršími dětmi si rozumět může, pokud je na ně od mládí zvyklý a děti vědí, jak s ním zacházet. S jinými psy a zvířaty vychází jen tehdy, je-li na ně socializován od štěněte, jinak bývá teritoriální.

O krátkou srst je péče snadná, pes ale silně, hlavně sezonně, líná, takže se v období línání neobejde bez častějšího vyčesávání; jindy stačí kartáčování zhruba jednou týdně. Koupat je potřeba jen zřídka, srst je odolná vůči počasí. K základní péči patří kontrola uší, drápů a zubů. Zásadní jsou u tohohle plemene nároky na pohyb a zaměstnání: potřebuje hodiny aktivity denně a hlavně nějakou práci nebo psí sport. Byl vyšlechtěn do horka a dobře snáší i vysoké teploty a pobyt venku, kvůli silné fixaci na člověka ale potřebuje být se svou rodinou v kontaktu. Nutné je i dostatečně vysoké a pevné oplocení.

Učí se rychle a snadno, protože je velmi chytrý, jeho výcvik ale komplikuje samostatnost a občasná tvrdohlavost. Nejlépe funguje pozitivní motivace, klidná důslednost a spravedlivý, konzistentní přístup; začít je dobré co nejdřív. Naprosto zásadní je pečlivá socializace od štěněte, aby pes zvládal cizí lidi, psy i jiná zvířata a nebyl přehnaně teritoriální. Počítat je třeba i s vrozeným sklonem pohánět pohyb kousáním do hleznů, který je potřeba usměrnit, aby pes nechňapal po dětech, běžcích nebo jiných zvířatech. Protože jde o nesmírně činorodého psa, je nutné dát mu dost práce, jinak si vymyslí vlastní zábavu.

Jde o odolné a poměrně zdravé plemeno, které patří k dlouhověkým. Přesto se u něj mohou objevit některé vady: dysplazie kyčelního i loketního kloubu (vývojová vada kloubu vedoucí k bolestem a artróze), progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí) a další oční vady a vrozená hluchota (nežádoucí dědictví po dalmatinovi). Ve vyšším věku u plemene stoupá výskyt nádorových onemocnění, která mohou stát za velkou částí úhynů. Odpovědný chovatel testuje rodiče na kyčle, oči a sluch. Při dobré péči se plemeno běžně dožívá zhruba 12 až 15 let.

Australský honácký pes je ideální pro zkušené, aktivní majitele, kteří pro něj mají dostatek práce, prostoru a času a zvládnou důslednou výchovu. Sedne farmářům, sportovcům a aktivním lidem, nejlépe s domem se zahradou nebo na venkově, kteří ocení chytrého, houževnatého a oddaného pracanta a ostražitého hlídače. Naopak se vůbec nehodí do bytu a do města, k pohodlným nebo často nepřítomným lidem ani do domácnosti s malými dětmi, které by mohl pohánět kousáním. Předem je dobré počítat s jeho nedůvěřivostí k cizím, s nutností důkladné socializace kvůli soužití s dětmi a zvířaty, se silným líháním a hlavně s obrovskou potřebou pohybu a zaměstnání. Kdo mu práci nedokáže dát, získá nešťastného a nezvladatelného psa.

Když v 18. a 19. století kolonizovali Britové Austrálii, přivezli si s sebou i své ovčácké psy, kteří se ale pro tamní horko, rozlehlé pastviny a polodivoký skot nehodili. Australští farmáři proto začali šlechtit vlastního psa: křížili dovezené honácké kolie takzvaného smithfieldského typu s domácím dingem a vznikl tvrdý pracovní pes zvaný Halls Heeler. Do chovu později přibyl dalmatin, který plemeni dodal oddanost k člověku a dobrý vztah ke koním, a černý kelpie s pálením. Výsledkem byl inteligentní, houževnatý a odolný honák schopný samostatné práce. První plemenný standard sepsal Robert Kaleski na počátku 20. století (kolem let 1902 a 1903). Plemeno dlouho zůstávalo ryze australskou specialitou, později se ale rozšířilo do Británie, USA a celého světa; do Česka se první jedinec dostal až v roce 1997.