Fríský vodní pes (wetterhoun)

Fríský vodní pes, nizozemsky wetterhoun, pochází z Fríska na severu Nizozemska a jeho jméno znamená ve fríštině doslova vodní pes. Odjakživa sloužil k lovu vyder a tchořů a k přinášení zastřeleného vodního ptactva v obtížné, podmáčené krajině, a proto se mu někdy říkalo i otterhoun, tedy vydří pes. Jeho vzhled se po staletí prakticky nezměnil a zůstává starobyle rustikální. Mezi vodními psy je povahovou výjimkou: nejde o typicky přátelského a snadno ovladatelného psa, ale o samostatného, rezervovaného hlídače, který si drží jistou míru nezávislosti a hodí se spíš do rukou zkušenějšího majitele.

Vzhled

Jde o silného psa téměř čtvercové tělesné stavby s mohutnou hlavou a bohatou kudrnatou srstí, který působí robustně a rustikálně; pohlaví má být na první pohled zřetelné. Hlava je suchá, robustní a úměrná tělu, přičemž lebka je o něco delší než čenichová partie; tlama je široká a pevná s rovným nosním hřbetem, nos černý u černých psů a hnědý u hnědých. Typickým plemenným znakem je zavěšené ucho ve tvaru zednické lžíce, jehož osrstění je kudrnaté a dlouhé v místě nasazení a směrem ke špičce se zkracuje, takže poslední třetina boltce je pokrytá krátkou srstí. Krk je krátký a silný, hřbet krátký a rovný, hrudník při pohledu zepředu široký, širší než hluboký, a ocas dlouhý a zatočený, nesený nad zádí nebo po její straně. Srst pokrývá celé tělo s výjimkou hlavy a nohou a tvoří husté kroužky; musí být dosti tvrdá a na omak mastná, aby odpuzovala vodu. Zbarvení je jednobarevné černé nebo hnědé, případně černé či hnědé s bílými plotnami nebo kropením. Ideální výška je u psů 59 cm a u fen 55 cm, hmotnost bývá 25 až 35 kg.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl jako lovecký a vodní pes do náročných podmínek fríských mokřadů: lovil vydry a tchoře a přinášel zastřelené vodní ptactvo, přičemž mu k tomu sloužila mastná, voděodolná srst a silné tělo. Kromě lovu byl vždy i výborným hlídačem hospodářství a domu, což se na jeho povaze podepsalo víc než u ostatních vodních psů. Dodnes se využívá při lovu, kde vyniká jako přinašeč, a uplatní se i v čichových a vodních disciplínách. Je odolný a hodí se i k celoročnímu pobytu venku. Potřebuje ovšem smysluplnou pracovní činnost a důslednou výchovu; bez nich se z něj stává problém.

Podobná plemena

Nejbližším příbuzným je fríský ohař (stabijhoun), se kterým se ve Frísku běžně křížil, dokud se chov obou plemen neoddělil; stabijhoun je ovšem menší, lehčí, s dlouhou rovnou srstí a výrazně přátelštější povahou. Kudrnatou srstí připomíná wetterhoun i španělského vodního psa nebo portugalského vodního psa, kteří jsou ale jinak stavění a povahově vstřícnější. Podle jména by se dal splést s britským otterhoundem, se kterým nemá nic společného. Právě kombinace čtvercové silné stavby, hustých kudrn a ucha ve tvaru zednické lžíce je pro wetterhouna typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy střední až větší velikosti, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pes udržel svalnatou, štíhlou linii. U štěňat je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm. Srsti prospívají mastné kyseliny omega 3 a omega 6.

Povahou se wetterhoun mezi vodními psy vymyká a blíží se spíš hlídacím a pasteveckým plemenům: je klidný, sebevědomý a samostatný, s poněkud tvrdohlavou nátuvou. K cizím lidem se chová rezervovaně až nedůvěřivě a velmi dobře hlídá, aniž by byl agresivní. Ke své rodině je přátelský, nevyžaduje ale příliš úzký kontakt, takže snese i celoroční pobyt venku; bývá označován za psa jednoho pána, což je u vodních psů neobvyklé. K malým dětem se příliš nehodí a i starší je potřeba důsledně poučit, jak se ke psovi chovat. Vyžaduje určitou míru samostatnosti a bezvýhradnou poslušnost od něj čekat nelze.

Kudrnatá srst wetterhouna je od přírody mastná a voděodolná, což je funkční vlastnost, kterou nemá smysl vymývat; koupat je proto vhodné jen výjimečně, aby si srst zachovala své vlastnosti. Stačí ji pravidelně pročesávat, hlavně aby se netvořily plsti, a nestříhat ji. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, obzvlášť u psa, který pracuje ve vodě. Nároky plemene míří k pohybu a hlavně k práci: potřebuje smysluplné zaměstnání, dostatek pohybu a prostor, ideálně dům se zabezpečeným pozemkem, který může střežit. Do bytu se plemeno nehodí.

Výchova wetterhouna patří spíše do rukou zkušenějšího a důsledného člověka. Je to inteligentní pes, který se dokáže učit, zároveň je ale samostatný, tvrdohlavý a zvyklý rozhodovat se sám, takže preciznost ani bezvýhradnou poslušnost od něj čekat nelze. Nejlépe funguje klidné, spravedlivé a hlavně důsledné vedení s pozitivní motivací; tvrdost u něj vyvolá jen odpor. Zásadní je od štěněte důkladná socializace kvůli jeho rezervovanosti k cizím a hlídacím sklonům. Aby byl spokojený, potřebuje skutečnou práci: lov, aport, vodní disciplíny nebo čichové sporty.

Celkově jde o robustní a odolné plemeno, jehož největším problémem je ovšem velmi malá populace a s ní spojená úzká genetická základna; chovatelská asociace v Nizozemsku proto pečlivě sleduje příbuznost a zdraví. Objevit se může dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), epilepsie (záchvatové onemocnění) a u některých linií dědičná vývojová vada známá jako syndrom ECVO nebo oční choroby. Vzhledem ke svěšeným ušim je vhodné dávat pozor na záněty zvukovodu. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se fríský vodní pes dožívá zhruba 12 až 14 let.

Fríský vodní pes je vhodný pro zkušenější, klidné a důsledné majitele s domem a zabezpečeným pozemkem, kteří ocení samostatného, odolného a spolehlivého psa i výborného hlídače a dokážou mu dát smysluplnou práci. Naopak se nehodí do bytu, pro pohodlné nebo úplně začínající majitele ani do domácnosti s malými dětmi, protože jde o rezervovaného psa, který si nenechá všechno líbit. Předem je dobré počítat s nedůvěrou k cizím, se samostatnou povahou, se kterou nepůjde dosáhnout dokonalé poslušnosti, a s tím, že mastná srst není na mazlení nejpříjemnější. Vzhledem k velmi malé populaci je třeba počítat s obtížným sháněním; vybírat je vhodné výhradně po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Původ fríského vodního psa je zahalen tajemstvím; jisté je, že pochází z Fríska na severu Nizozemska, kde se používal k lovu vyder a tchořů a k přinášení vodního ptactva. Udává se, že se dnešní typ formoval nejméně čtyři sta let, snad pod vlivem křížení dnes vymřelých domácích vodních psů a psů kočovníků. Po generace šlo výhradně o pracovní plemeno, u kterého se na čistokrevnost příliš nehledělo, takže se běžně křížil se stabijhounem; oběma plemenům proto krátce před druhou světovou válkou hrozil zánik. Snahy o oddělený a čistokrevný chov začaly v roce 1938 a první standard byl datován 10. února 1944; v roce 1947 vznikla nizozemská asociace obou fríských plemen, pod jejíž taktovkou se podařilo plemena zachránit. Ještě v 50. letech ovšem wetterhounovi hrozilo vymření a dodnes zůstává mimo svou domovinu takřka neznámý. FCI ho vede pod číslem 221.