Východosibiřská lajka

Vzhled

Silně stavěný, kompaktní pes středního až většího vzrůstu s výrazným pohlavním dimorfismem. Hlava je klínovitá, při pohledu shora tvoří rovnostranný trojúhelník. Čenich je přímý, o něco kratší než polovina délky hlavy. Nos je černý (u světlých jedinců tolerován nahnědlý). Oči jsou středně velké, oválné, šikmo posazené, tmavě hnědé. Uši jsou ve tvaru písmene V, vzpřímená, široce nasazená. Hřbet je pevný a rovný, klesající od kohoutku k ocasu. Hrudník je hluboký a široký, sahá k loktům. Ocas je stočený do kruhu nebo srpovitě zahnutý, nesený přes hřbet. Srst je středně dlouhá s tvrdou, rovnou krycí srstí a bohatou, měkkou, vlnitou podsadou. Na krku a ramenou tvoří výrazný límec. Zbarvení je černé se zápalem, černé, černobílé, bílé nebo strakaté.

Vlastnosti a využití

Univerzální lovecký pes přizpůsobený práci v drsné horské sibiřské tajze. Loví jak drobnou zvěř (veverky, kuny), tak velkou (losi, medvědi, divoká prasata). Má mimořádně vyvinutý čich a schopnost samostatně sledovat a stavět zvěř. Historicky sloužil i jako tažný pes. Pracuje s hlasem, oznamuje nalezenou zvěř štěkotem. Je extrémně vytrvalý a odolný vůči mrazu. Potřebuje obrovské množství pohybu a smysluplnou práci, bez které se stává destruktivním a hlučným.

Podobná plemena

Od západosibiřské lajky (FCI 306) se liší větší velikostí, mohutnější stavbou a širší hlavou. Rusko-evropská lajka (FCI 304) je nejmenší ze tří a má výhradně černobílé zbarvení. Finský špic (FCI 49) je menší, specializovaný na lov ptáků hlasem, a má výrazně odlišnou stavbu.

Výživa a krmení

Aktivní pes s vysokými energetickými nároky vyžaduje kvalitní krmivo bohaté na bílkoviny a tuky, přizpůsobené intenzitě zátěže. V pracovním období (lov, tah) je třeba energetický příjem výrazně navýšit. Denní dávku rozdělit do dvou porcí. Jako přirozeně odolné plemeno nemá specifické dietní požadavky, ale kvalita krmiva přímo ovlivňuje kondici a výdrž.

Vyrovnaný, sebejistý pes s výraznou nezávislostí a silným loveckým pudem. K rodině je přátelský a oddaný, s dětmi dovede být hravý a něžný. K cizím lidem přistupuje s ostražitostí a nedůvěrou, má přirozený hlídací instinkt. Vůči jiným psům, zejména stejného pohlaví, bývá dominantní a teritoriální. Malá zvířata včetně koček vnímá jako kořist. Při práci projevuje obrovské nadšení a vytrvalost, dokáže pracovat celé hodiny v extrémních podmínkách. V domácím prostředí je klidnější, ale nikdy neztrácí bdělost.

Hustá dvojitá srst vyžaduje pravidelné kartáčování dvakrát až třikrát týdně, v období intenzivního línání (dvakrát ročně) denně. Línání je výrazné, volné chlupy se objevují po celé domácnosti. Koupání jen podle potřeby, srst má přirozenou schopnost odpuzovat nečistoty. Uši, zuby a drápy kontrolovat v běžném režimu. Srst je přizpůsobená extrémním mrazům a nevyžaduje stříhání ani trimming.

Inteligentní, ale velmi nezávislý pes, jehož předci museli v tajze rozhodovat samostatně. Tato vlastnost se projevuje tvrdohlavostí a selektivním plněním příkazů. Výcvik vyžaduje trpělivost, důslednost a pochopení pro specifické potřeby plemene. Klasická poslušnost není silnou stránkou, ale při loveckém výcviku projevuje vynikající spolupráci a motivaci. Rané zahájení socializace je nezbytné, zejména s ohledem na teritorialitu vůči jiným psům a ostražitost vůči cizím lidem.

Přirozeně robustní a odolné plemeno s malým počtem známých genetických onemocnění, což je důsledek přirozené selekce v drsných podmínkách. Mezi potenciální problémy patří dysplazie kyčelního kloubu (DKK, vrozená vada kloubní jamky) a dysplazie loketního kloubu (DLK). U psů se může vyskytnout kryptorchismus (nesestouplé varle). Díky širokému genetickému základu a minimálnímu šlechtění na exteriér patří východosibiřská lajka k nejzdravějším plemenům.

Plemeno výhradně pro velmi zkušené majitele, nejlépe aktivní myslivce nebo mushere. Vyžaduje život na venkově s velkým oploceným pozemkem nebo kotcem. Ideální pro majitele, kteří mohou nabídnout reálnou práci (lov, tah, stopování) a rozumí specifice primitivních plemen. Naprosto nevhodný do bytu, do města ani pro začátečníky. Rodiny s malými dětmi by měly zvážit jiné plemeno kvůli silnému loveckému pudu a dominanci. Potenciální majitelé musí počítat s výrazným línáním a hlasitým projevem.

Východosibiřská lajka vznikla z původních domorodých lajek tunguzských, jakutských, předbajkalských a předamurských kmenů v oblastech východně od řeky Jenisej. Tyto psi po tisíce let sloužili sibiřským lovcům a kočovníkům jako univerzální pomocníci. V roce 1947 byla na Všesvazovém kynologickém kongresu oficiálně ustanovena jako samostatné plemeno, standard byl schválen v roce 1949. Systematický chov v registrovaných chovatelských stanicích začal až v 70. letech 20. století v Irkutsku a Leningradu. FCI plemeno uznala později pod číslem 305. Dodnes zůstává nejméně rozšířenou ze tří ruských lajek mimo Rusko.