Švédský vallhund

Vzhled

Malý, nízkonohý a robustní pes s poměrem výšky k délce těla 2:3. Lebka je poměrně dlouhá, téměř plochá, s dobře definovaným stopem; nosní hřbet je rovný a rovnoběžný s linií lebky. Čenich je tupý a o něco kratší než lebka. Oči jsou středně velké, oválné a tmavě hnědé. Uši jsou středně velká, špičatá a vzpřímená. Nos je černý. Tělo je pevné a kompaktní, s hrudníkem sahajícím minimálně do jedné třetiny výšky v kohoutku. Srst je středně dlouhá, tvrdá, přiléhavá, s měkkou a velmi hustou podsadou; na hlavě a přední straně předních končetin je kratší, na krku, hrudi a zadní straně zadních končetin delší. Zbarvení zahrnuje odstíny šedé, šedohnědé, šedožluté, červenožluté a červenohnědé s tmavšími krycími chlupy na hřbetě, krku a bocích. Typické jsou světlejší znaky na čenichu, hrdle, hrudi, břiše a tlapách a žádoucí jsou tzv. postroje (světlé kresby na ramenech). Ocas se rodí v přirozeně různých délkách, od úplné absence po plnou délku, a všechny varianty jsou přípustné.

Vlastnosti a využití

Standard FCI popisuje toto plemeno čtyřmi slovy: ostražitý, energický, nebojácný a čilý. Původním posláním bylo pasení skotu technikou štípání do pat (heeling), při kterém pes pohání dobytek krátkými výpady ke spěnkám. Přes svou nízkou postavu je překvapivě rychlý a obratný, se silným pohonem ze zadních končetin. Dnes vyniká v agility, obedience, nosní práci a jako aktivní rodinný společník. Je přizpůsobivý a učenlivý, s výraznou touhou spolupracovat s člověkem. Vysoká energie a potřeba mentálního vytížení z něj dělají psa, který potřebuje pravidelnou aktivitu a úkoly.

Podobná plemena

Od welšského corgiho pembroke, se kterým bývá nejčastěji zaměňován, se liší špicovitým typem (vzpřímené uši, hustá podsada, sbalený ocas), zatímco corgi patří mezi ovčácké psy. Corgi je také o něco těžší a má charakteristicky kratší čenich. Welšský corgi cardigan je větší a robustnější s dlouhým ocasem. Norský lundehund, další severský špic, je specializovaný na lov papuchalků a má unikátní kloubní pohyblivost, kterou vallhund postrádá. Islandský ovčák je výrazně větší a má delší srst.

Výživa a krmení

Kvalitní krmivo pro malá až střední aktivní plemena pokryje energetické potřeby tohoto čilého psa. Denní dávka se pohybuje kolem 150 až 250 g suchého krmiva, rozděleného do dvou porcí. Vallhund má sklon k přibírání na váze, proto je důležité hlídat porce a omezovat pamlsky. Nadváha zatěžuje krátké končetiny a zvyšuje riziko problémů s páteří. Během období zvýšené fyzické aktivity lze dávku mírně navýšit.

Veselá energie a oddanost majiteli jsou nejnápadnějšími povahovými rysy. Vallhund je přátelský a společenský pes, který si rychle vytváří silné pouto k celé rodině. S dětmi vychází trpělivě a rád se zapojuje do společných her. K cizím lidem je vstřícný, byť někteří jedinci mohou být zpočátku zdrženlivější. S ostatními psy se zpravidla snáší dobře, zvláště při dobré socializaci od štěněcího věku. Jako typický pastevecký pes má silnou potřebu aktivity a úkolů; bez dostatečného vytížení může hledat zábavu na vlastní pěst, často v podobě štěkání nebo přeorganizovávání domácnosti. Ostražitost a hlasitost jsou součástí jeho povahy a dělají z něj spolehlivého hlídače, ale v bytovém prostředí mohou vyžadovat trénink.

Tvrdá přiléhavá srst s hustou podsadou vyžaduje pravidelné kartáčování, ideálně obden, v období jarního a podzimního línání denně. Línání je výrazné a sezonně se ještě zesiluje, takže volné chlupy budou všudypřítomné. Koupání stačí podle potřeby, přibližně jednou za jeden až dva měsíce. Zuby je vhodné čistit denně nebo alespoň několikrát týdně, protože menší plemena jsou náchylnější k zubním problémům. Drápy stříhat podle opotřebení, uši kontrolovat týdně. Vallhund potřebuje minimálně hodinu denní aktivity, rozdělenou mezi procházky, hry a mentální cvičení. Přes svou malou velikost není typický klínový pes a nejlépe se cítí, když má zahradní prostor k proběhnutí.

Vynikající učenlivost a touha zalíbit se majiteli řadí vallhunda mezi nejsnáze trénovatelná plemena své velikostní kategorie. Na pozitivní motivaci reaguje nadšeně a rád se učí novým dovednostem. Krátké a pestré tréninky po 10 až 15 minutách přinášejí nejlepší výsledky, protože při monotónním opakování ztrácí zájem. V agility, obedience, rally a nosní práci dosahuje výborných výsledků. Tendenci ke štěkání je vhodné řešit od štěněcího věku důsledným přesměrováním pozornosti a odměňováním klidu. Raná socializace je důležitá pro vybudování jistoty v různých prostředích, přestože jde o přirozeně sebevědomé plemeno. Pastevecký instinkt se může projevovat štípáním do pat běhajících dětí nebo jiných zvířat, což lze korigovat přesměrováním na vhodné aktivity.

Celkově odolné a dlouhověké plemeno, ale s jednou specifickou oční predispozicí. Retinopatie švédského vallhunda (dědičné postupné onemocnění sítnice) postihuje podle studií až třetinu populace a projevuje se mírnou až střední šeroslepostí, obvykle kolem desátého roku života. Genetické testování rodičů před chovem je proto zásadní. Katarakta (šedý zákal, zakalení oční čočky) se u tohoto plemene vyskytuje častěji než u průměru. Dysplazie kyčelních kloubů (vývojová vada kloubní jamky) je méně častá než u velkých plemen, ale může se objevit. Luxace pately (vykloubení čéšky) představuje riziko společné pro malá a nízkonohá plemena. Zubní onemocnění jsou častější u menších plemen a vyžadují důslednou dentální hygienu po celý život.

Švédský vallhund je výbornou volbou i pro prvního psa, pokud je majitel připraven na jeho energii a potřebu vytížení. Hodí se pro aktivní jednotlivce i rodiny s dětmi, které ocení jeho hravost a přizpůsobivost. Ideální prostředí je dům se zahradou, kde může volně pobíhat, ale s důsledným tréninkem zvládne i větší byt za předpokladu dostatečného venčení a mentální stimulace. Pro klidné domácnosti nebo majitele, kteří preferují tichého psa, není nejvhodnější kvůli přirozené hlasitosti. Nevhodný je pro člověka, který tráví většinu dne mimo domov, protože vallhund špatně snáší dlouhou samotu. Naopak vynikne u sportovně založených majitelů, kteří hledají malého, ale výkonného partnera pro kynologické disciplíny.

Kořeny švédského vallhunda sahají více než tisíc let do minulosti v provincii Västergötland ve středním Švédsku, kde sloužil jako pastevecký pes pro skot. O vztahu k welšskému corgimu se vedou debaty: jedna teorie předpokládá, že vikingové přivezli předky vallhunda do Walesu, kde dali vzniknout corgimu; druhá naopak tvrdí, že corgiové byli dovezeni do Skandinávie. Genetické studie zatím neposkytly jednoznačnou odpověď. V průběhu 20. století se počty vallhundů dramaticky snížily a v roce 1942 bylo plemeno na pokraji vyhynutí. Zásluhou hraběte Björna von Rosena a chovatele K. G. Zetterstena, kteří v okolí Vara našli poslední typické jedince, se podařilo populaci obnovit. Švédský Kennel Club plemeno uznal v roce 1943 pod názvem Västgötaspets. FCI vede plemeno pod číslem 14. Dnes je chováno ve více než deseti zemích a postupně si získává oblibu i mimo severskou Evropu.