Sibiřský husky

Vzhled

Středně velký, kompaktní pracovní pes s lehkým, hbitým pohybem a bohatě osrstěným tělem. Hlava je středně velká, mírně zaoblená, zužující se k očím. Stop je zřetelný. Čenich je středně dlouhý a široký, s rovným nosním hřbetem. Nos je černý u šedých a černých jedinců, jaterní u červených, masový u bílých; přijatelný je i „sněžný nos" (sezónní ztráta pigmentu). Oči jsou mandlového tvaru, mírně šikmé, středně posazené. Mohou být hnědé, modré, každé jiné barvy (heterochromie) nebo částečně zbarvené; všechny varianty jsou rovnocenné. Výraz je bystrý, přátelský a čtveračivý. Uši jsou středně velká, trojúhelníková, vztyčená, hustě osrstěná, se zaoblenými špičkami. Krk je středně dlouhý, klenutý. Hřbet je rovný a pevný, bedra štíhlá. Hrudník je hluboký a silný, nejhlubší bod za lokty. Ocas je bohatě osrstěný (tvar „liščího ohonu"), nesený v ladné srpovité křivce nad hřbetem při pozornosti, spuštěný v klidu. Srst je dvojitá, středně dlouhá: krycí vlas rovný, poněkud přiléhavý, podsada měkká a hustá. Přijatelná jsou všechna zbarvení od černé přes šedou, aguti, sobolí, červenou až po čistě bílou, včetně různých kombinací a kreseb. Merle a brindle jsou diskvalifikační.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn k tažení lehkých nákladů střední rychlostí na dlouhé vzdálenosti v arktických podmínkách. Je mimořádně vytrvalý a pohybově nadaný, s vrozenou touhou po běhu. Není hlídací pes: k cizím je přátelský, neprojevuje teritoriální agresivitu. Ke svému majiteli je oddaný, ale zachovává si nezávislost typickou pro primitivní plemena. Je velmi společenský a potřebuje kontakt s lidmi i jinými psy. Raději vyje než štěká a dokáže napodobovat vysoké zvuky včetně sirén. Je proslulý jako mistr útěků: dokáže podhrabat plot, přeskočit překážku i překousat oplocení.

Podobná plemena

Od aljašského malamuta se liší menší a lehčí stavbou, vyšší rychlostí a nižší tahovací silou. Malamut je mohutnější, klidnější a pomalejší. Grónský pes je robustnější a primitivnější, s méně přátelským přístupem k cizím. Samojed sdílí severský původ, ale má bílou srst, výraznější „úsměv" a přátelštější povahu. Aljašský husky (neuznaný FCI) je závodní saňový pes bez standardizovaného exteriéru, šlechtěný výhradně na výkon.

Výživa a krmení

Dospělý husky prospívá na dvou až třech denních porcích kvalitního krmiva. Překvapivě skromný jedlík vzhledem ke své velikosti a aktivitě, protože metabolismus je přizpůsobený efektivnímu využívání energie. Pracující jedinci mají vyšší kalorické nároky, zejména v zimní sezóně. Štěňata potřebují tři až čtyři porce denně. U závodních psů se mohou vyskytnout žaludeční eroze a vředy spojené s intenzivní zátěží, proto je důležitá kvalita i načasování krmení.

Přátelský, jemný, ostražitý a společenský pes s výraznou nezávislostí. K lidem je otevřený a vstřícný, včetně cizích, což ho činí naprosto nevhodným jako hlídacího psa. S ostatními psy vychází zpravidla dobře díky silnému smečkovému instinktu. S dětmi je trpělivý a hravý. Má mimořádně silný lovecký pud vůči menším zvířatům, proto soužití s kočkami, králíky nebo drůbeží může být problematické. Je inteligentní, ale nezávisle smýšlející, což se při výcviku projevuje jako „tvrdohlavost". Velmi špatně snáší samotu a izolaci, při nedostatku pohybu a společnosti se stává destruktivním a hlučným.

Dvojitá srst střední délky vyžaduje kartáčování jednou až dvakrát týdně. Dvakrát ročně probíhá intenzivní línání podsady, kdy je nutné kartáčovat denně hrubým hřebenem nebo speciální hrabicí. Koupání jen dle potřeby; plemeno je přirozeně čistotné a nemá typický „psí pach". Stříhání srsti je nežádoucí, protože dvojitá srst slouží jako izolace proti teplu i chladu. Oční vyšetření by mělo být prováděno ročně kvůli dědičným očním onemocněním. Uši kontrolovat pravidelně. Zuby čistit pravidelně, drápy zkracovat dle potřeby.

Inteligentní, ale výrazně nezávislý pes, jehož výcvik vyžaduje trpělivost, důslednost a smysl pro humor. Na pozitivní posilování reaguje lépe než na jakýkoli nátlak, ale i tak často „zvažuje", zda se mu povel vyplatí splnit. V žebříčku pracovní poslušnosti dle Stanleyho Corena obsadil 77. místo ze 138 plemen, což odráží spíše nezávislost než nedostatek inteligence. Včasná socializace je důležitá. Výcvik přivolání je obzvláště náročný kvůli silnému loveckému pudu, proto by měl být na volno pouštěn pouze v bezpečně oploceném prostoru. Vyniká v musherských disciplínách (saňový závod, skijöring, bikejöring, canicross), agility a rally obedience.

Oční onemocnění jsou hlavním zdravotním problémem plemene. Juvenilní katarakta (šedý zákal) se může rozvinout již od několika měsíců do šesti let věku. Progresivní retinální atrofie (PRA, postupné odumírání sítnice) je u plemene vázána na chromosom X a postihuje častěji psy než feny. Korneální dystrofie (dědičný zákal rohovky) způsobuje opacity na povrchu oka. Glaukom (zelený zákal) se rovněž vyskytuje. Hypotyreóza (snížená funkce štítné žlázy) se projevuje přibíráním na váze, letargií a kožními problémy. Dysplazie kyčelního kloubu je u plemene vzácná (pouze 2 % testovaných jedinců), což je výjimečně nízký podíl. Vrozená laryngeální paralýza (obrna hrtanu) se vyskytuje ojediněle. Epilepsie (záchvaty křečí) je dalším hlášeným problémem.

Plemeno rozhodně není vhodné pro začátečníky v kynologii ani pro sedavý životní styl. Ideální majitel je aktivní sportovec se zkušenostmi s nezávislými plemeny, který disponuje bezpečně oploceným pozemkem (plot minimálně 180 cm, zabezpečený i proti podhrabání) a je připraven na každodenní intenzivní pohyb. Není vhodný do bytu kvůli vysokým nárokům na pohyb a hlasovým projevům (vytí). V horkém klimatu trpí a vyžaduje klimatizované prostředí. Dobře se hodí do rodin se staršími dětmi, které se podílejí na aktivitách. Potenciální majitelé by měli vědět, že vysoké procento huskyů končí v útulcích kvůli nesouladu očekávání a reality. V České republice je plemeno velmi oblíbené a Klub severských psů při ČMKU zajišťuje chovatelský servis.

Sibiřský husky pochází z Čukotského poloostrova na severovýchodě Sibiře, kde ho po tisíciletí chovali Čukčové jako saňového psa a společníka. V roce 1908 přivezl ruský obchodník s kožešinami William Goosak první exempláře do Nome na Aljašce během zlaté horečky. Mezinárodní proslulost plemeno získalo během tzv. sérovéhé štafety do Nome v roce 1925 (Great Race of Mercy), kdy saňové spřežení dopravilo sérum proti záškrtu do izolovaného města. Nejdelší a nejnebezpečnější úsek 425 km absolvoval musher Leonhard Seppala se svým vůdčím psem Togem, který se stal základním plemeníkem moderních linií. Veřejnost si však více zapamatovala psa Balta, který vedl poslední úsek. AKC plemeno uznalo v roce 1930, ve stejném roce Sovětský svaz zakázal export psů. FCI plemeno uznala roku 1966. Standard vede USA, nikoli Rusko, protože moderní chovné linie byly vybudovány na americkém kontinentu.