Norský lundehund

Příběh lundehunda je příběhem přežití. Tento malý, obdivuhodně přizpůsobivý pes se po staletí specializoval na lov papuchálků v nedostupných skalních norách na norském pobřeží, k čemuž si vyvinul soubor anatomických vlastností, které nemají u žádného jiného plemene obdobu. Když lov papuchálků ztratil význam a epidemie psinky téměř vyhladila celou populaci, plemeno přežilo jen díky hrstce nadšenců. Dnes papuchálci požívají ochranu a lundehund žije jako oddaný, veselý a nesmírně láskyplný společník s citlivou duší.

Vzhled

Malý, obdélníkově stavěný špic lehčí konstituce s typickým pružným a ohebným tělem. Nejnápadnějším rysem jsou tlapky s minimálně šesti plně vyvinutými, kloubovými a osvalovanými prsty na každé noze a prodlouženými zadními polštářky. Hlava se dokáže ohnout dozadu až k páteři, což umožňuje pohyb v extrémně úzkých prostorách. Přední končetiny se mohou otáčet do strany v úhlu až 90 stupňů, podobně jako lidské paže. Vzpřímené uši obsahují speciální chrupavku umožňující jejich uzavření, čímž chrání zvukovody před nečistotami a vodou při práci v norách. Srst je dvojitá: svrchní vrstva hustá a drsná, podsada měkká. Na hlavě a předních nohách kratší, bohatší na krku, zadní straně stehen a ocase. Zbarvení je červenohnědé až žlutohnědé s bílými partiemi a černě zakončenými chlupy, nebo bílé s tmavými skvrnami.

Vlastnosti a využití

Původně vysoce specializovaný lovec papuchálků (norsky „lunde"), který dokázal pronikat do úzkých skalních nor a vytahovat z nich ptáky i vejce. Nejstarší písemný záznam o tomto použití pochází z roku 1591. Dnes, kdy jsou papuchálci chráněným druhem, slouží lundehund jako společenský pes. Moderní uplatnění našel například na letišti v Tromsø, kde je testován pro vyhledávání ptačích hnízd k prevenci střetů letadel s ptáky. V psích sportech se uplatní díky hbitosti a inteligenci.

Podobná plemena

Od norského buhunda (FCI 237) se liší menší velikostí, obdélníkovou stavbou (buhund je čtvercový), unikátní anatomií (šest prstů, flexibilní klouby) a loveckým zaměřením na ptáky místo pasení. Od islandského ovčáka, se kterým sdílí společné vikingské předky, se odlišuje výrazně menším vzrůstem a specializovanou anatomií. S norbotenským špicem (FCI 276) spojuje lundehunda účast ve společném křížícím programu na rozšíření genetické základny.

Výživa a krmení

Výživa lundehunda vyžaduje zvláštní pozornost kvůli jeho predispozici ke gastrointestinálním onemocněním. Vhodná je lehce stravitelná, nízkotučná strava s vyšším podílem kvalitních bílkovin. Někteří jedinci potřebují speciální dietní režim doporučený veterinářem. Změny krmiva by měly probíhat postupně. Čerstvá voda musí být vždy k dispozici.

Živý, veselý a nesmírně přítulný pes, který si ke svému majiteli vytváří extrémně silnou vazbu. Bývá popisován jako pes „závislý na svém člověku", který jej miluje celým srdcem. Právě proto špatně snáší samotu a může trpět separační úzkostí. Je přátelský a hravý, ale zároveň citlivý na tón hlasu a atmosféru v domácnosti. Na cizí lidi reaguje s určitou opatrností, i když bez agresivity. Na neobvyklé zvuky upozorní štěkotem. Se staršími dětmi, které se k němu chovají ohleduplně, vychází dobře, ale pro rodiny s malými dětmi není ideální kvůli své citlivosti a snadné stresovatelnosti. S ostatními psy a zvířaty se zpravidla snáší dobře při správné socializaci.

Srst vyžaduje minimální údržbu, stačí občasné kartáčování. V období línání je třeba česat častěji. Koupání jen podle potřeby. Zvláštní pozornost zaslouží péče o tlapky se šesti prsty, kde je třeba pravidelně kontrolovat a stříhat drápky na všech prstech. Uši s uzavíratelnou chrupavkou je dobré pravidelně kontrolovat a čistit. Plemeno není vhodné pro celoroční pobyt venku ani v kotci kvůli silné vazbě na člověka.

Inteligentní a učenlivý pes, který nové věci chápe rychle a rád se učí. Občas se projeví tvrdohlavost, ale při trpělivém a laskavém přístupu spolupracuje ochotně. Na tvrdé metody reaguje velmi špatně, protože je mimořádně citlivý. Nejlépe funguje pozitivní posilování s přirozenou autoritou bez křiku. Spolehlivé přivolání vyžaduje dlouhodobý trénink kvůli loveckému instinktu. V agility a flyballu dokáže vyniknout díky své hbitosti a ohebnosti. Socializace od štěněcího věku je zásadní pro zmírnění ostražitosti vůči cizím.

Nejzávažnějším zdravotním problémem je lundehundův syndrom (střevní lymfangiektázie, porucha vstřebávání živin projevující se průjmy, zvracením, hubnutím a hromaděním tekutiny v břiše). Postižený pes nedokáže z potravy získat dostatečné množství bílkovin a živin bez ohledu na to, kolik jí. Lék neexistuje, ale nízkotučná dieta s vysokým obsahem bílkovin stav zlepšuje. Podle výzkumů je lundehundův syndrom příčinou přibližně 30 % úmrtí před jedenáctým rokem věku a dalších 10 % připadá na jiná onemocnění trávicího traktu. Onemocnění souvisí s chronickým atrofickým zánětem žaludku (úbytek žaludeční sliznice) a zvýšeným rizikem žaludečních nádorů. Dědičnost je pravděpodobně polygenní s vysokou frekvencí příslušných genů v populaci. Důsledkem extrémního genetického zúžení se u plemene projevují také známky inbrední deprese: snížená plodnost, malé vrhy (1 až 6 štěňat) a nízká kvalita spermií.

Plemeno je vhodné pro kynologicky zkušené majitele, kteří mají dostatek času na budování vztahu a mohou psa provázet většinu dne. Absolutně nevhodný pro majitele, kteří tráví dlouhé hodiny mimo domov, protože lundehund těžce nese samotu. Malá velikost umožňuje chov v bytě za předpokladu dostatečného pohybu venku. Rodiny se staršími, ohleduplnými dětmi mohou být dobrým prostředím, ale pro domácnosti s malými dětmi se nedoporučuje. Budoucí majitelé musí počítat s rizikem lundehundova syndromu a s tím spojenou potřebou speciální diety a pravidelných veterinárních kontrol. V České republice je plemeno extrémně vzácné.

Lundehund se vyvíjel po staletí na odlehlých útesech norského pobřeží, kde jeho úkolem bylo pronikat do skalních nor a lovit papuchálky a jejich vejce. Nejstarší písemný záznam pochází z roku 1591. Když síťový lov papuchálků nahradil psy a byla zavedena daň ze psů, populace prudce klesla. Kolem roku 1900 přežívalo plemeno už jen v izolované vesnici Mostad na ostrově Værøy v Lofotech. Epidemie psinky za druhé světové války snížila počet na pouhé dva psy. Další epidemie v roce 1963 populaci zredukovala na šest přeživších jedinců: jednoho na Værøy a pět v Hamaru od jedné matky. Z těchto šesti psů pochází celá dnešní populace, která čítá přibližně 1 500 jedinců na celém světě (z toho asi 900 v Norsku, stav k roku 2022). Norský lundehundový klub ve spolupráci s genetiky vede křížící program s příbuznými nordickými plemeny (norský buhund, islandský ovčák, norbotenský špic) s cílem rozšířit genetickou základnu a omezit dědičné choroby. Plemeno je dnes považováno za součást norského kulturního dědictví.