Norský buhund

Tisíciletá historie norského buhunda sahá k vikingským farmám na deštivém západním pobřeží Norska. Slovo „bu" znamená v norštině horskou chalupu nebo statek a „hund" jednoduše psa, což přesně vystihuje jeho původní roli věrného společníka pastýřů a farmářů. Plemeno patří k nejtypičtějším severským špicům a je příbuzné islandskému ovčákovi a jämthundovi. Povahově jde o odvážného, přátelského a nesmírně energického psa, který potřebuje smysluplnou práci nebo dostatek pohybu, jinak si aktivitu najde sám, často nežádoucím způsobem.

Vzhled

Kompaktní, čtvercově stavěný pes lehce pod středním vzrůstem s typickým špicovským výrazem. Hlava je klínovitá se vztyčenýma špičatýma ušima a tmavýma, výraznýma očima. Nos je vždy černý. Ocas je nasazený vysoko a nesen pevně stočený přes hřbet. Hrudník je hluboký, hřbet rovný. Srst je dvojitá: svrchní vrstva je hustá, tvrdá a přiléhavá, podsada měkká a hustá. Na hlavě a předních nohách je srst kratší, na krku, hrudi, zadní straně stehen a ocase delší. Zbarvení je buď pšeničné (od světle krémové až po jasně oranžovou, případně s černě zakončenými chlupy a černou maskou) nebo černé. Bílé znaky by měly být co nejmenší, přípustné jsou na hrudi, tlapkách, špičce ocasu, úzkém pásku na krku a jako proužek na čele.

Vlastnosti a využití

Původně všestranný farmářský pes, který hlídal hospodářství a pásl skot i ovce. Dnes vyniká v řadě psích sportů včetně agility, flyballu a obedience. Je komunikativní, statečný a téměř nikdy nekousne bez provokace. Charakteristickým rysem je výrazná štěkavost, kterou upozorňuje na cokoli neobvyklého v okolí. Má silný hlídací instinkt a k cizím lidem se chová rezervovaně, i když ne agresivně. S rodinou je láskyplný, rád se mazlí a vyhledává fyzický kontakt.

Podobná plemena

Od islandského ovčáka se liší kompaktnější stavbou a menší rozmanitostí zbarvení (islandský ovčák má širší barevnou paletu a delší srst). Na rozdíl od norského losího psa šedého (norsk elghund grå), který je robustnější a těžší lovec losů, je buhund lehčí a štíhlejší, zaměřený na pasení a hlídání. Od švédského vallhunda se odlišuje vzpřímeným, typicky špicovským vzrůstem, zatímco vallhund je výrazně nízkonohý.

Výživa a krmení

Aktivnímu buhundovi vyhovuje kvalitní krmivo pro středně velká energická plemena s dostatečným podílem bílkovin. Porce je třeba přizpůsobit aktuální zátěži, protože při nižší aktivitě má sklony k přibírání. Čerstvá voda musí být vždy dostupná, zejména při intenzivním pohybu. Krmení dvakrát denně je vhodnější než jedna velká porce.

Mimořádně čilý, veselý a sebevědomý pes s nekonečnou zásobou energie. Ke své rodině je hluboce oddaný, miluje děti a rád tráví čas v těsné blízkosti svých lidí. Na cizí lidi reaguje ostražitě a štěkotem upozorní na každého návštěvníka, ale agresivní chování je mu cizí. Inteligence a touha po učení z něj dělají vynikajícího žáka, zároveň ale umí být tvrdohlavý a nezávisle myslící. Bez dostatečného vyžití fyzické i mentální energie se projevuje destruktivně. S ostatními psy většinou vychází dobře, u koček a menších zvířat se může projevit silný pastevecký instinkt.

Dvojitá srst buhunda vyžaduje česání přibližně dvakrát týdně. Jednou až dvakrát ročně plemeno intenzivně líná (tzv. „vyfukování" podsady) a v tomto období je nutné česat denně. Srst se nezplstí a nespekne, což péči usnadňuje. Koupání stačí příležitostně. Pravidelná kontrola a čištění uší je důležité, stejně jako stříhání drápků a péče o zuby. Buhund je čistotný pes a nemá výrazný psí zápach.

Inteligentní a učenlivý pes, který nové věci chápe rychle a rád se učí. Nejlepších výsledků dosáhnete pozitivním posilováním a odměňováním pamlsky, protože buhund dobře reaguje na potravinovou motivaci. Důslednost je klíčová, protože plemeno má občas tvrdohlavé chvilky a testuje hranice. Socializace od štěněcího věku pomáhá zmírnit přirozenou ostražitost vůči cizím. Zvláštní pozornost zaslouží práce se štěkavostí, kterou je dobré regulovat od raného věku. Buhund vyniká v agility, obedience, flyballu a dalších sportovních disciplínách, kde může uplatnit svou rychlost a inteligenci.

Celkově zdravé a odolné plemeno s průměrnou délkou života 12 až 15 let. Mezi hlavní dědičné problémy patří katarakta (šedý zákal), která je u plemene relativně rozšířená, i když jen zřídka vede k úplné ztrátě zraku. Chovné jedince by měl každoročně vyšetřit veterinární oftalmolog nejméně do věku šesti let. Dalším rizikem je dysplazie kyčlí (nesprávný vývoj kyčelního kloubu), jejíž výskyt se u severoamerické populace pohybuje kolem 9 %. Závažnou, byť vzácnější chorobou je dědičná mozečková ataxie (HCA, porucha nervového systému projevující se nekoordinovanými pohyby a třesem hlavy), která se může objevit již od 12 týdnů věku. Jde o recesivně dědičné onemocnění a existuje pro něj DNA test. HCA byla dosud zaznamenána především u britské populace.

Plemeno je ideální pro aktivní, sportovně zaměřené majitele, kteří mají zkušenosti s výcvikem špicovských plemen. Vyžaduje přibližně dvě hodiny pohybu denně a k tomu mentální stimulaci v podobě hlavolamů, sportů nebo výcviku. Rodinný dům se zahradou je výrazně vhodnější než byt, a to jak kvůli energii psa, tak kvůli jeho štěkavosti, která může obtěžovat sousedy. Pro úplné začátečníky v kynologii není vhodnou volbou, protože vyžaduje důsledné vedení a zkušenost s nezávisle myslícími plemeny. Rodiny s dětmi uvítají jeho hravost a oddanost, ale měly by počítat s tím, že buhund může zkoušet děti „pást". Nevhodný pro majitele, kteří tráví většinu dne mimo domov, protože špatně snáší samotu.

Archeologické nálezy dokládají přítomnost psů buhundího typu ve vikingských hrobech z období kolem roku 900 n. l. Vikingové si tyto psy brali na své výpravy a právě prostřednictvím vikingské expanze se příbuzná plemena rozšířila na Island, Shetlandy a do dalších částí severní Evropy. Na norských farmách buhund po staletí plnil roli univerzálního pomocníka: pásl ovce a skot, hlídal hospodářství a lovil škodnou. První standard plemene byl přijat v roce 1926 v Norsku a FCI plemeno oficiálně uznala v roce 1968. Do Velké Británie se buhund dostal po druhé světové válce a do Severní Ameriky postupně v průběhu 20. století. V České republice zůstává poměrně vzácným plemenem.