Norbotenský špic - upravit foto

Kompaktní severský lovecký špic původem z nejsevernějšího regionu Švédska (Norrbotten), vyšlechtěný pro lov lesních tetřevovitých ptáků, kožešinové zvěře a stavění losů. Plemeno prošlo dramatickým osudem: po druhé světové válce bylo prohlášeno za vyhynulé, než bylo v 60. letech znovuobjeveno v odlehlých oblastech. Dnes je cenněno pro mimořádné zdraví, dlouhověkost a pracovní nadšení. Mimo Skandinávii zůstává vzácný.

Vzhled

Malý, mírně obdélníkový pes atletické stavby s dobře vyvinutým svalstvem a hbitým, pružným pohybem. Hlava je silná, čistě řezaná s mírně klenutým čelem a jemně naznačeným stopem. Čenich je přibližně poloviční délky hlavy, zužující se k nosu, ale nepůsobící špičatě. Nos je černý. Oči jsou středně velké, mandlové, šikmo posazené, tmavě hnědé s klidným a pozorným výrazem. Uši jsou vzpřímené, mírně větší než středně velké, s tvrdou chrupavkou a lehce zaoblenými špičkami. Srst je dvojitá: tvrdá, krátká, rovná krycí srst s jemnou, hustou podsadou přizpůsobenou arktickým zimám. Nejkratší je na čenichu, temeni a uších, nejdelší na krku, zadní straně stehen a spodní straně ocasu. Zbarvení je čistě bílé s jasně ohraničenými skvrnami v červených a žlutých odstínech (ideál), přičemž barva by měla pokrývat boční strany hlavy a uši. Černé, plavé a aguti skvrny jsou tolerovány, ale méně žádoucí. Ocas je nasazený vysoko, nesený v uvolněném oblouku, při natažení nedosahuje pod hlezno.

Vlastnosti a využití

Primárně lovecký pes specializovaný na lesní tetřevy (tetřev hlušec a tetřívek obecný): vyhledává ptáka, sleduje jeho let a na místě, kde usedne, hlásí jeho polohu hlasitým, rychlým, pronikavým štěkotem, který přitahuje lovce a zároveň upoutává pozornost ptáka. Tato technika (tzv. „baying" nebo „barking at treed game") je typická pro severské lovecké špice. Uplatňuje se i při lovu kožešinové zvěře a při stavění losů. Mimo lovecké využití vyniká v agility, noseworku a dalších kynologických sportech. Některé jedinci jsou cvičeni jako záchranářští psi.

Podobná plemena

Od finského špice se norbotenský špic liší menší velikostí, kratší srstí a bílým základním zbarvením se skvrnami (finský špic je jednolitě červený). Finský laponský pes (Suomenlapinkoira) je větší, s delší srstí a pasteveckým využitím. Islandský ovčácký pes sdílí špicovitý typ, ale je primárně pastevecký. Karelský medvědí pes je výrazně větší a razantnější, určený pro lov medvědů a losů.

Výživa a krmení

Kvalitní krmivo s vysokým podílem živočišných bílkovin odpovídající energetickým nárokům aktivního loveckého plemene. Denní dávku rozdělit do dvou porcí. V období zvýšené fyzické aktivity (lovecká sezóna) přizpůsobit energetický příjem. Plemeno nemá výraznou tendenci k obezitě při dostatečném pohybu, ale při nedostatečné aktivitě může přibírat.

Pozorná, odvážná a láskyplná. Norbotenský špic je v domácnosti klidný a přátelský pes s přirozenou vazbou na rodinu, ale v práci se proměňuje v soustředěného a neúnavného lovce. K cizím lidem přistupuje s ostražitostí a nedůvěrou, což z něj dělá dobrého hlídače. S dětmi vychází dobře, ale nemá trpělivost s hrubým zacházením: lépe se hodí ke starším dětem, které respektují jeho hranice. S jinými psy se snáší zpravidla bez problémů, zejména pokud byli vychováváni společně. Silný lovecký instinkt znamená, že soužití s kočkami a menšími zvířaty je rizikové. Samotu snáší špatně a při nedostatečné aktivitě se projevuje destruktivním chováním.

Krátká dvojitá srst s hustou podsadou je relativně nenáročná na údržbu: stačí kartáčování jednou týdně. Při sezónní výměně srsti (jaro a podzim) je nutné kartáčování denně, protože špic líná v tomto období velmi intenzivně. Koupání jen příležitostně, příliš časté mytí narušuje přirozené ochranné vlastnosti srsti. Uši vyžadují pravidelnou měsíční kontrolu a čištění. Drápky stříhat každé tři až čtyři týdny, pokud se neobrousí přirozeně. Zuby čistit pravidelně. Plemeno dobře snáší chladné klima díky arktickému původu a husté podsadě.

Inteligentní a vnímavý pes, který se učí rychle a rád spolupracuje. Pozitivní motivace a krátké, pestré tréninky přinášejí nejlepší výsledky, protože norbotenský špic při monotónním opakování ztrácí zájem. Přivolání vyžaduje důsledný nácvik kvůli silnému loveckému pudu: ve chvíli, kdy zachytí stopu, může být pes obtížně odvolatelný. Socializace od štěněcího věku je důležitá pro zmírnění přirozené ostražitosti vůči cizím lidem a novým situacím. V loveckém výcviku vyniká přirozenými vlohami pro hlášení zvěře a stopování. I mírně pokročilý majitel může norbotenského špice úspěšně vycvičit, pokud je důsledný a má ochotu pracovat v přírodě.

Mimořádně zdravé plemeno s nejnižší nemocností ze všech psů (čistokrevných i kříženců) podle švédské veterinární pojišťovací studie. Průměrná délka života 14 až 17 let je výjimečná. Z vzácně se vyskytujících predispozic se uvádí dysplazie kyčelního kloubu (vrozená vada kloubní jamky), luxace pately (vykloubení čéšky) a cerebelární ataxie (porucha koordinace pohybů způsobená poškozením mozečku). Z očních onemocnění se ojediněle vyskytuje katarakta (šedý zákal). Celkově jde o jedno z nejzdravějších plemen na světě, což odráží původní selekci na odolnost a životaschopnost v drsných arktických podmínkách.

Pes pro aktivní majitele s přístupem do přírody, ideálně s loveckým zaměřením nebo zájmem o kynologický sport. Venkovské prostředí s domem a zahradou je výrazně vhodnější než byt: vysoká štěkavost a energetické nároky činí bytový život problematickým. Potřebuje jednu až dvě hodiny intenzivního pohybu denně. Vhodný i pro mírně pokročilé majitele, kteří jsou ochotni investovat čas do socializace a výcviku přivolání. S dětmi se hodí lépe ke starším. Soužití s kočkami a menšími zvířaty je kvůli silnému loveckému instinktu rizikové. Mimo Skandinávii je plemeno velmi vzácné a získání štěněte vyžaduje kontakt se skandinávskými chovateli.

Norbotenský špic pochází z regionu Norrbotten na nejsevernějším okraji Švédska, kde se po staletí choval jako univerzální lovecký a farmářský pes. Malá, odolná plemena špicovitého typu žila s místními obyvateli od nepaměti a přizpůsobila se arktickým podmínkám. S urbanizací a změnou životního stylu po druhé světové válce plemeno téměř vyhynulo a v roce 1948 ho švédský kennel klub (SKK) prohlásil za vyhynulé a uzavřel plemennou knihu. V 60. letech však kynologové objevili v odlehlých oblastech severního Švédska a Finska dosud žijící jedince tradičního typu, kteří přežili díky izolovaným loveckým komunitám. Plemenná kniha byla znovu otevřena, započal cílený chovatelský program a v roce 1967 SKK plemeno opětovně uznal. FCI plemeno přijala v roce 1973 a platný standard pochází z roku 2013. Dnes je norbotenský špic ve Švédsku relativně oblíbeným plemenem s rostoucím zájmem, ale mimo Skandinávii zůstává vzácný.