Laponský špic

Po staletí nenahraditelný pomocník Sámů při pastevectví sobů v drsných podmínkách severní Skandinávie. Finský laponský pes si dodnes zachovává pracovitost, vytrvalost a přizpůsobivost svých předků, ale stal se především oblíbeným rodinným společníkem, zejména ve Finsku, kde patří k nejpopulárnějším plemenům. Povahově jde o klidného, přátelského a inteligentního psa, který silně lpí na své rodině a ochotně spolupracuje při jakékoli činnosti.

Vzhled

Středně velký, silně stavěný pes mírně obdélníkového formátu. Psi dosahují ideální výšky 49 cm (s tolerancí ±3 cm), feny 44 cm (s tolerancí ±3 cm), hmotnost 15 až 24 kg. Hlava je klínovitá se zřetelným stopem, oči oválné, tmavé, s přátelským výrazem. Uši vztyčené, středně velké. Ocas je bohatě osrstěný, nesený obloukem přes záda. Srst je dlouhá, hustá a rovná, s tvrdým krycím pokladem a měkkým, bohatým podsrstním pokladem. Psi mají výraznou hřívu na krku. Na hlavě a přední straně končetin je srst kratší. Přípustné jsou všechny barvy za podmínky, že základní barva je dominantní. Časté jsou černá se znaky, hnědá, krémová, vlčí šedá (wolf sable) a žíhaná. Mnoho jedinců má typické „brýle", světlejší kroužky kolem očí.

Vlastnosti a využití

Původně pastevecký pes s vrozeným instinktem pro řízení stáda sobů. Inteligentní, učenlivý a aktivní, ale bez přehnané nervozity. Ve Finsku dodnes slouží jako pastevecký pes, ale většina jedinců žije jako rodinní společníci. Díky přátelské povaze a citlivosti se uplatní v canisterapii. V psích sportech (agility, obedience, nosework) podává dobré výkony. Má tendenci štěkat, což odpovídá původnímu využití: hlasem řídil pohyb sobů. Tato vlastnost může být v bytovém prostředí problematická.

Podobná plemena

Nejbližší příbuzný je laponský pastevecký pes (Lapinporokoira, FCI 284), který má kratší srst a je štíhlejšího, atletičtějšího typu. Švédský laponský pes (Svensk Lapphund, FCI 135) je menší a kompaktnější, se zcela černou srstí. Finský špic má podobný formát, ale je primárně lovecký pes s úplně odlišným temperamentem a využitím. Samojedský pes sdílí arktický původ a bohatou bílou srst, ale je větší a historicky sloužil k tahání saní.

Výživa a krmení

Strava přizpůsobená střední velikosti a aktivitě. Dvě denní porce kvalitního krmiva. V období intenzivního pohybu nebo v chladném počasí lze krmnou dávku mírně navýšit. Hmotnost kontrolovat pravidelně, zvláště u méně aktivních jedinců žijících v bytě. Pamlsky využívat při tréninku a započítávat do celkového příjmu.

Klidný, přátelský a věrný pes s velkou dávkou inteligence. K rodině je láskyplný a hravý, rád se zapojuje do všech společných aktivit. S dětmi vychází výborně díky trpělivosti a hravosti. S ostatními psy je většinou snášenlivý, zvláště při včasné socializaci. K cizím lidem přistupuje zpočátku s opatrností, ale bez agresivity. Potřebuje blízký kontakt s rodinou a špatně snáší delší odloučení. Při nudě nebo samotě se může projevit destruktivně nebo nadměrným štěkáním. Celkově působí vyrovnaným, přátelským dojmem s typicky „měkkým" výrazem v očích.

Bohatá dvojitá srst vyžaduje kartáčování minimálně dvakrát týdně, v období línání (jaro a podzim) denně. Línání je výrazné a majitel musí počítat se značným množstvím srsti po domácnosti. Koupání jednou měsíčně nebo dle potřeby. Uši kontrolovat pravidelně, zuby čistit několikrát týdně. Pohyb minimálně hodinu denně, ideálně 60 až 90 minut s prvky volného běhu a hry. Dobře snáší chladné počasí, ale v horkých letních dnech je třeba omezit námahu a zajistit stín a pitnou vodu. Zahrada by měla být oplocená, protože pastevecký instinkt může vést k pronásledování pohybujících se objektů.

Učenlivý a ochotný spolupracovat, reaguje výborně na pozitivní posilování. Díky inteligenci a orientaci na člověka patří k dobře trénovatelným plemenům i pro méně zkušené majitele. Socializaci zahájit co nejdříve, zejména kontakt s různými lidmi, zvířaty a prostředími. Tendenci ke štěkání je třeba řešit od štěněcího věku přesměrováním na žádoucí chování. Trénink spolehlivého přivolání vyžaduje důslednost kvůli pasteveckému instinktu. Agility, obedience, rally a nosework jsou ideální kanály pro využití energie a inteligence. Herding testy jsou přirozenou a velmi uspokojující aktivitou.

Celkově robustní a zdravé plemeno s očekávanou délkou života 12 až 15 let. Progresivní atrofie sítnice typu prcd-1 (PRA, postupný rozpad sítnice vedoucí ke slepotě, projevuje se typicky mezi 1. a 8. rokem věku) je nejzávažnějším dědičným problémem, pro který existuje spolehlivý DNA test. Katarakta (šedý zákal) postihuje přibližně 3,4 % finské populace a je považována za dědičnou, ačkoli přesný způsob dědičnosti zatím není objasněn. Pompeho choroba (glykogenóza typu II, vzácné metabolické onemocnění způsobené hromaděním glykogenu ve svalových buňkách) je testovatelná jednoduchým stěrem z dutiny ústní. Dysplazie kyčelního a loketního kloubu se vyskytuje se střední frekvencí. Addisonova choroba (autoimunitní onemocnění nadledvin projevující se únavou, nechutenstvím a zvracením) je dokumentována u tohoto plemene. Možná citlivost na ivermektin (antiparazitární látka) vyžaduje konzultaci s veterinářem před podáním odčervovacích přípravků. Doporučené DNA testy: prcd-1 PRA, Pompeho choroba. Doporučená vyšetření: oční vyšetření (certifikát ne starší 12 měsíců), RTG kyčlí a loktů.

Vhodný pro aktivní rodiny s dětmi, páry i zkušenější jednotlivce, kteří hledají přátelského, inteligentního a odolného společníka. Hodí se spíše do domu se zahradou než do bytu, a to především kvůli tendenci ke štěkání a výrazné potřebě pohybu. V bytě může fungovat za předpokladu dostatečného denního vyvenčení a mentální stimulace, ale sousedé musí tolerovat občasné hlasové projevy. Není vhodný pro majitele, kteří tráví většinu dne mimo domov, nebo pro ty, kdo nesnášejí línání. Dobře snáší severské klima, v teplých oblastech vyžaduje zvýšenou pozornost v letních měsících.

Finský laponský pes je přímý potomek dávných psů sámského lidu (Laponců), domorodé populace severní Skandinávie, která po tisíce let žila pastevectvím sobů. Původní sámští psi byli středně velcí, obdélníkového formátu, s dlouhou srstí a ocasem zakrouceným přes záda. Sloužili k řízení a hlídání sobích stád v arktických podmínkách, kde museli odolávat extrémnímu mrazu, sněhu a větru. V roce 1945 Finský kynologický svaz poprvé stanovil standard pro „laponského pasteveckého psa", který tehdy zahrnoval jak dlouhosrsté, tak krátko­srsté jedince. V 60. letech 20. století došlo k rozdělení na dvě samostatná plemena: dlouhosrstý finský laponský pes (Suomenlapinkoira, FCI 189, standard z roku 1967) a krátko­srstý laponský pastevecký pes (Lapinporokoira, FCI 284, standard z roku 1966). Typ se stabilizoval v 70. letech a plemeno se rychle rozšířilo jako rodinný společník po celém Finsku. Do Velké Británie byl poprvé dovezen v roce 1989, do USA v roce 1988 (AKC uznání 2011). V České republice spadá pod Klub chovatelů málopočetných plemen psů jako členský subjekt ČMKU. Jde o vzácné plemeno s omezeným počtem chovatelů v ČR.