Kai Ken

Mezi šesti původními japonskými plemeny patří Kai Ken k nejpůvodnějším a nejméně pozměněným. V odlehlých horách provincie Kai (dnešní prefektura Yamanashi) žil po staletí v geografické izolaci, což zachovalo jeho genetickou čistotu i původní lovecký charakter. Přezdívka „tora inu" (tygří pes) odkazuje na charakteristické žíhané zbarvení, které nemá mezi japonskými plemeny obdobu.

Kai Ken je pes jednoho pána. K vyvolenému člověku se váže s celoživotní oddaností a mimořádnou citlivostí vůči jeho náladám. Ostatní členy rodiny přijímá vlídně, ale s jistým odstupem. K cizím lidem se chová rezervovaně, bez agresivity, spíše s klidnou ostražitostí. Je to tichý, důstojný pes, který svou náklonnost projevuje nenápadně a na vlastních podmínkách.

Vzhled

Středně velký, dobře vyvážený pes atletické stavby s výrazně vyvinutým svalstvem, přizpůsobený pohybu v členitém horském terénu. Hlava je klínovitá se vzpřímenýma trojúhelníkovýma ušima. Oči jsou poměrně malé, téměř trojúhelníkové, tmavě hnědé. Ocas je silný, nesený ve stočeném oblouku nad hřbetem nebo ve tvaru srpu.

Srst je dvojitá: krycí srst středně dlouhá, tvrdá, rovná a přiléhavá; podsada měkká a hustá. Na ocase je srst výrazně delší a odstává. V oblasti krku se tvoří mírná hříva. Zbarvení je výhradně žíhané ve třech variantách: aka-tora (červené žíhání), chu-tora (střední žíhání) a kuro-tora (černé žíhání). Podklad za pruhy je sytě červený až tmavě mahagonový. Malé bílé znaky na hrudi a břiše jsou přípustné. Existují dva tělesné typy: štíhlejší „jelení typ" (shika-inu-gata) a robustnější „kančí typ" (shishi-inu-gata). Psi jsou celkově mohutnější než feny.

Vlastnosti a využití

Původně vyšlechtěný pro lov v horském terénu, kde pronásledoval divoká prasata, jeleny (kamošíky, japonské serau) a příležitostně i medvědy. Vyniká mimořádnou obratností: dokáže šplhat po strmých skalách, přebrodil divoké řeky a podle některých zdrojů leze i na stromy. Silný lovecký pud a orientační schopnosti z něj činí spolehlivého pracovního psa v nepřístupném terénu. Dnes slouží převážně jako společník a hlídací pes.

Podobná plemena

Shiba inu je menší, společenštější a výrazně populárnější japonský špic s jiným zbarvením (červená, sezamová, černá s pálením). Shikoku (FCI 319) je nejbližší příbuzný, podobné velikosti a stavby, ale bez žíhání a s odlišným temperamentem. Akita inu je podstatně větší a mohutnější. Kishu (FCI 318) je rovněž středně velký japonský lovec, ale jednobarevný (bílý, červený, sezamový) a klidnější povahou. Hokkaido (FCI 261) je robustnější a vytrvalejší v chladném podnebí.

Výživa a krmení

Aktivní plemeno s tendencí k přibírání na váze při nedostatku pohybu. Vhodná jsou kvalitní krmiva pro středně velká aktivní plemena s vyšším podílem bílkovin. Krmnou dávku přizpůsobit úrovni aktivity. Doporučuje se krmení dvakrát denně. Pamlsky maximálně 10 % denního příjmu. Kai Ken není náročný strávník, ale změny krmiva provádět postupně.

Klidný, ostražitý a neobyčejně inteligentní pes s hlubokou citovou vazbou na jednoho člověka. Svému majiteli je oddaný s téměř mystickou intenzitou a dokáže číst jeho nálady s překvapivou přesností. K ostatním členům domácnosti je vlídný, ale zjevně rozlišuje mezi „svým" člověkem a ostatními. Cizí lidi přijímá s klidnou rezervovaností, bez zbytečné agresivity. Má silný lovecký pud a na procházkách v přírodě sleduje stopy se zanícením. Je tichý a neštěká zbytečně, hlásí pouze skutečné podněty. Snáší samotu lépe než většina plemen, ale dlouhodobou izolaci nese těžce. S ostatními psy vychází přiměřeně, pokud je socializován od mládí.

Dvojitá srst se udržuje snadno po většinu roku. Stačí kartáčování jednou až dvakrát týdně. Dvakrát ročně probíhá intenzivní línání podsady (na jaře a na podzim), kdy je nutné kartáčovat denně. Koupání jen výjimečně, Kai Ken je přirozeně čistý pes s minimálním zápachem. Zuby čistit pravidelně, uši kontrolovat a čistit týdně.

Pohyb alespoň 60 minut denně, ideálně v přírodě s možností prozkoumávání terénu. Kai Ken vyniká v horském terénu, rád plave a šplhá. Vhodné jsou čichové hry, stopování a agility. Bez dostatečného pohybu a mentální stimulace se stává destruktivním. Oplotení pozemku musí být dostatečně vysoké a zajištěné, protože je schopný překonat překvapivé překážky.

Inteligentní a učenlivý, ale s výrazně nezávislým myšlením typickým pro japonská primitvní plemena. Rozhoduje se sám, zda pokyn považuje za smysluplný, a bezmyšlenkovitou poslušnost od něj nelze očekávat. Nejlépe reaguje na pozitivní posilování s krátkými, pestrými lekcemi. Opakování stejných cviků ho nudí a vede ke ztrátě zájmu.

Socializace musí začít velmi brzy a být rozmanitá. Kai Ken přirozeně dozrává pomalu (psychicky i fyzicky), a proto je důležitá trpělivost. Přivolání vyžaduje dlouhodobý trénink kvůli loveckému pudu. Dobře se uplatňuje v nosework (čichových sportech), stopování a agility. Drsné nebo autoritativní metody ničí důvěru a vedou k uzavřenosti.

Celkově zdravé plemeno díky dlouhé genetické izolaci a minimálnímu zásahu člověka do selekce. Mezi možné problémy patří luxace pately (vykloubení čéšky), dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubní jamky), progresivní atrofie sítnice (postupné odumírání světločivných buněk v oku vedoucí ke slepotě) a alergie.

Ojediněle se vyskytují srdeční šelesty a nádorová onemocnění. Doporučená vyšetření zahrnují oční, ortopedická (kolena, kyčle) a srdeční vyšetření. Díky relativně malé chovatelské základně mimo Japonsko je důležité dbát na genetickou diverzitu při výběru chovných párů.

Vhodný pro zkušené majitele, kteří hledají nezávislého, tichého a hluboce oddaného společníka. Ideální pro aktivní jednotlivce nebo páry s přístupem k přírodě a bezpečně oploceným pozemkem. Rodiny se staršími, klidnými dětmi mohou být dobrým prostředím, pokud je pes socializován od štěněcího věku. Do bytu nevhodný bez zajištění dostatečného pohybu v přírodě. Není vhodný pro majitele, kteří očekávají extrovertního, kontaktního psa nebo bezvýhradnou poslušnost. V České republice je plemeno extrémně vzácné, získání štěněte vyžaduje kontakt se zahraničními chovateli a čekací dobu.

Kai Ken pochází z hornaté provincie Kai (dnešní prefektura Yamanashi) na ostrově Honšú, kde žil v izolaci od ostatních japonských plemen. Horský terén a omezený přístup do regionu chránily genetickou čistotu plemene po staletí. Místní lovci si cenili jeho obratnosti v prudkých svazích, schopnosti brodil divoké řeky a vytrvalosti při pronásledování velké zvěře.

V roce 1931 (některé zdroje uvádějí 1928) bylo plemeno oficiálně uznáno organizací NIPPO (Nihon Ken Hozonkai, Japonská společnost pro zachování původních plemen). V roce 1933 bylo vyhlášeno japonskou národní přírodní památkou (tennen kinenbutsu), čímž získalo nejvyšší stupeň ochrany. FCI plemeno registruje pod standardem č. 317.

Významnou roli v uchování chovu sehrála Kai Ken Aigokai (KKA), specializovaná chovatelská organizace v Japonsku. Mimo Japonsko zůstává Kai Ken vzácným plemenem. Do Severní Ameriky se dostal v 90. letech 20. století a v Evropě je stále výjimečný.