Islandský ovčák

Jediné psí plemeno pocházející z Islandu má za sebou více než tisíciletou historii spojenou s vikingskými osadníky a drsnou severskou krajinou. Islandský ovčácký pes si zachoval svou původní roli pasteveckého pomocníka a zároveň se stal oblíbeným rodinným společníkem díky své přátelské, veselé a hluboce společenské povaze.

Vzhled

Mírně podstřední, robustní a kompaktní pes špicovitého typu s typickýma vzpřímenýma ušima a ocasem stočeným nad zády. FCI standard uvádí ideální výšku 46 cm u psů a 42 cm u fen; hmotnost se pohybuje od 9 do 14 kg. Tělo je mírně obdélníkového formátu. Hlava má trojúhelníkový tvar při pohledu shora, s laskavým a inteligentním výrazem středně velkých mandlových očí tmavě hnědé barvy. Uši jsou středně velké, trojúhelníkové, vzpřímené. Ocas je vysoko nasazený, stočený a dotýkající se zad. Plemeno se vyskytuje ve dvou varietách srsti: krátkosrstá varieta má poměrně hrubou krycí srst s hustou, měkkou podsadou; dlouhosrstá varieta má delší krycí srst s praporci na předních končetinách a velmi hustým ocasem. Zbarvení zahrnuje plavou (od krémové po červenohnědou), šedou, čokoládově hnědou a černou, vždy s bílými znaky. U černých a hnědých jedinců se často objevují pálené znaky na tvářích, nad očima, na končetinách a pod ocasem.

Vlastnosti a využití

Původním posláním je pasení ovcí v islandské krajině, kde pes pracuje hlasem a pohybem, zaháněním stáda směrem k chovateli. Díky živé a přátelské povaze se výborně uplatňuje jako rodinný společník. Je to mimořádně společenský pes, který miluje lidskou přítomnost a projevuje náklonnost ke všem členům rodiny bez výjimky. Typickým rysem je intenzivní štěkání, které sloužilo k hlášení přítomnosti dravců a k řízení stáda a které přetrvává i v domácím prostředí. V moderní kynologii se uplatňuje v agility, obedience a jako terapeutický pes.

Podobná plemena

Norský buhund je nejbližší příbuzný, oba pocházejí od psů vikingských osadníků, ale buhund je o něco větší a méně nápadně zbarvený. Švédský vallhund sdílí společné severské kořeny a podobnou pracovní roli, liší se však výrazně nižším vzrůstem a podlouhlým tělesným formátem. Finský špic má podobný špicovitý vzhled, ale je vyšlechtěn k lovu, nikoli k pasení, a je výrazně méně kontaktní vůči cizím lidem. Norský lundehund patří rovněž mezi severské špice, ale je menší a vysoce specializovaný na lov papuchálků s unikátními anatomickými adaptacemi.

Výživa a krmení

Středně velké aktivní plemeno s přiměřenými energetickými nároky. Denní dávka kvalitního suchého krmiva se pohybuje přibližně kolem 150 až 250 g rozděleného do dvou porcí, přizpůsobená hmotnosti a aktivitě. Plemeno nemá výraznou tendenci k obezitě, ale při nedostatku pohybu je třeba porce přizpůsobit. Čerstvá voda musí být k dispozici po celý den.

Výjimečně veselý, přátelský a společenský pes s nakažlivou pozitivní energií. Ke všem členům rodiny projevuje hlubokou náklonnost, k dětem je trpělivý a hravý. S ostatními psy vychází bez problémů, k cizím lidem se chová otevřeně a přívětivě. Typickým rysem je výrazné štěkání, kterým komentuje dění kolem sebe a které může být v bytovém prostředí problematické. Špatně snáší odloučení od rodiny a při dlouhé samotě může projevovat separační úzkost. Je zvídavý, sebejistý a stále připravený k akci, přitom doma dokáže být klidný a přizpůsobivý, pokud má dostatek vyžití.

Hustá dvojitá srst vyžaduje pravidelné kartáčování minimálně jednou týdně, v období línání (jaro a podzim) výrazně častěji, nejlépe denně. Línání je intenzivní a během sezónních přechodů dochází k masivní výměně podsady. Koupání přibližně jednou měsíčně nebo podle potřeby. Srst by se neměla stříhat ani holít, protože dvojitá struktura slouží k termoregulaci v horku i v chladu. Uši je vhodné čistit měsíčně, zuby čistit alespoň dvakrát týdně. Drápy se většinou brousí přirozeně při pohybu venku.

Inteligentní a učenlivý pes, který reaguje výborně na pozitivní posilování a rád spolupracuje se svým majitelem. Díky přirozené ochotě se zavděčit patří k snáze cvičitelným plemenům a je vhodný i pro méně zkušené majitele. Největší výzvou bývá nácvik kontroly štěkání, protože hlasový projev je u tohoto plemene hluboce zakořeněný instinkt. Důležitý je také trénink na vodítku a spolehlivé přivolání, protože lovecký a pastevecký pud může vést k pronásledování pohybujících se objektů včetně aut a zvířat. Raná socializace je důležitá, ačkoli plemeno je od přírody otevřené a přátelské. Vyniká v agility, obedience a dalších psích sportech.

Celkově zdravé a odolné plemeno s průměrnou délkou života 12 až 15 let. Mezi nejčastější zdravotní problémy patří dysplazie kyčelního kloubu (abnormální vývoj kloubní jamky) a dysplazie loketního kloubu (skupina vývojových vad loketního kloubu zahrnující UAP, OCD a MCD). Dále se vyskytuje luxace pately (vykloubení čéšky s různým stupněm závažnosti). Z očních onemocnění se objevuje katarakta (šedý zákal, u některých linií v neobvykle mladém věku), dysplazie sítnice (nedokonalý vývoj sítnice, v těžkých případech vedoucí k úplné slepotě) a distichiáza (nadpočetné řasy dráždicí povrch oka). U psů je specifickým problémem kryptorchismus (nesestoupení jednoho nebo obou varlat do šourku). Zodpovědní chovatelé by měli nechat rodiče vyšetřit na kyčle, lokty, oči a patelu.

Skvělá volba pro aktivní rodiny s dětmi, páry i jednotlivce, kteří hledají veselého a přítulného společníka. Vhodný i pro začátečníky díky své přizpůsobivosti a ochotě spolupracovat. Může žít v bytě za předpokladu dostatečného pohybu (minimálně hodina denně) a tolerantních sousedů vůči štěkání. Ideální je dům se zahradou. Není vhodný pro majitele, kteří tráví většinu dne mimo domov, protože špatně snáší samotu. Intenzivní línání vyžaduje toleranci k chlupům v domácnosti. Pro alergiky není vhodný. Kdo hledá tichého psa, měl by zvážit jiné plemeno.

Předkové islandského ovčáckého psa připluli na Island s vikingskými osadníky počínaje rokem 874 n. l. Jako jediné původní islandské psí plemeno sdílí společné kořeny s norským buhundem a švédským vallhundem. Po staletí sloužil islandským farmářům jako nepostradatelný pastevecký pomocník při práci s ovcemi a koňmi v drsných podmínkách severského ostrova. V Evropě se stal známým již ve středověku: zmiňuje ho John Caius v roce 1570 a William Shakespeare ve hře Jindřich V. kolem roku 1599. Koncem 19. století mor a psinka zahubily přes 75 % populace, což vedlo k přísnému zákazu dovozu psů na Island. Ve 20. století plemeno opět stálo na pokraji vyhynutí, než ho zachránily snahy nadšenců. Islandský kennel klub byl založen v roce 1969, specializovaný chovatelský spolek v roce 1979. V roce 1994 islandský parlament prohlásil plemeno za součást národního kulturního dědictví. FCI plemeno definitivně uznala v roce 1972, americký AKC v roce 2010. K roku 2022 bylo celosvětově registrováno přibližně 5 000 jedinců, což z něj stále činí poměrně vzácné plemeno.