Hälleforshund

Hälleforshund je velký švédský lovecký špic se silným loveckým pudem, zaměřeným hlavně na velkou zvěř. Vznikl z vrhu losích psů narozeného koncem 30. let 20. století v železárnách ve švédském Hälleforsu: matkou byla šedobéžová ostjacká lajka, kterou přivezl obchodník mezi saňovými psy ze Sibiře, otcem věhlasný lovecký pes smíšeného původu. Do základu plemene se později přilila i krev finského špice. Je pověstný obrovskou energií, odvahou a houževnatostí a zvládne i velmi náročné podmínky. Švédský kynologický klub ho uznal v roce 2000, Mezinárodní kynologická federace zatím ne.

Vzhled

Jde o středně velkého až velkého špice obdélníkového a silného rámce, který nese hlavu hrdě a celkově vyzařuje energii, odvahu a sílu. Ocas je vysoko nasazený a nesený volně stočený nad hřbetem, případně srpovitý. Srst je hrubá a hustá, na krku a plecích delší, kde tvoří hřívu rámující hlavu; dobře chrání před chladem a nepohodou. Zbarvení je vždy žlutočervené v tmavších i světlejších odstínech, přičemž typické jsou velmi světlé tóny na spodní části těla, na hrudi, břiše a končetinách; tlama má být tmavá, případně s výraznou maskou. Kohoutková výška se pohybuje zhruba mezi 52 a 63 cm, přičemž feny jsou menší než psi, hmotnost bývá 25 až 35 kg.

Vlastnosti a využití

Jde o ryze pracovní lovecké plemeno, vyšlechtěné k lovu velké zvěře: losů, divočáků, medvědů a jezevců, přičemž se využívá i jako spolehlivý stopař. Typickým způsobem práce je vyhledání a zastavení zvěře, kterou pes drží na místě hlasitým laním, dokud nedorazí lovec, takže jde o hlasité plemeno. Vyniká energií, odvahou a mimořádnou vytrvalostí v náročném terénu a chladu. Mimo lov se uplatní ve stopování a v aktivních psích sportech, potřebuje ovšem opravdu hodně pohybu a smysluplnou práci; bez nich se z něj stává frustrovaný a těžko zvladatelný pes.

Podobná plemena

Toto plemeno patří mezi severské lovecké špice a nejsnáze se zamění se švédským losím psem (jämthund), který je ovšem vlkošedý s krémovými znaky, kdežto hälleforshund je vždy žlutočervený. Podobný je i finský špic, jeden z jeho předků, který je ale menší a zářivěji červený, a norský losí pes, jenž bývá šedý. Vzhledem k původu má blízko také k východosibiřské lajce. Právě kombinace obdélníkové silné stavby, žlutočervené srsti s tmavou tlamou a výrazné hřívy kolem krku je pro hälleforshunda typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro velmi aktivní psy s dostatkem kvalitních bílkovin, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká; v zimě a při intenzivní práci je potřeba dávku navýšit. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pes udržel svalnatou, štíhlou linii. U štěňat je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Jako u větších psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm.

Povahou je to nesmírně energický, odvážný a houževnatý pes, který je fyzicky i psychicky velmi silný a tvrdý sám k sobě. Ke svému člověku je oddaný a věrný, jeho vztah je ale spíš pracovní než mazlivý; jde o typického loveckého špice, který si zachovává samostatnost a rozhoduje se sám. Má velmi silný lovecký pud zaměřený na velkou zvěř, takže s kočkami a drobnými zvířaty se nesnese. Je hlasitý, protože hlas je součástí jeho pracovního projevu. Bez skutečné práce a vydatného pohybu strádá a jeho energie se obrátí nežádoucím směrem.

O hrubou, hustou srst hälleforshunda je běžná péče snadná, stačí ji jednou týdně pročesat; v období línání, kdy shazuje velké množství podsady, je potřeba česat mnohem častěji. Srst dobře chrání před chladem i nepohodou a nestříhá se. Po práci v terénu je dobré psa prohlédnout kvůli poraněním a klíšťatům. Nároky plemene ovšem míří jinam: potřebuje enormní množství pohybu a hlavně skutečnou loveckou práci, k tomu prostor a dobře zabezpečený pozemek. Do bytu ani do města se nehodí a kvůli silnému loveckému pudu ho nelze pouštět na volno v nezabezpečeném terénu.

Výcvik hälleforshunda patří do rukou zkušeného člověka, nejlépe lovce. Je to inteligentní pes, který se dokáže učit, zároveň je ale samostatný, tvrdý a zvyklý rozhodovat se při práci sám, takže bezvýhradnou poslušnost od něj čekat nelze. Nejlépe funguje klidné, spravedlivé a hlavně důsledné vedení s pozitivní motivací; tvrdost se nevyplácí. Nejobtížnější je přivolání, protože lovecký pud je u tohoto plemene mimořádně silný, takže se pracuje hlavně s prevencí a bezpečným prostředím. Zásadní je od štěněte socializace a hlavně dostatek skutečné práce.

Celkově jde o mimořádně houževnaté a odolné plemeno formované tvrdým výběrem podle pracovního výkonu ve švédských lesích. Jako u velkých aktivních psů se může objevit dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu) a vzhledem k pracovnímu využití jsou častější úrazy a poranění z terénu. Popisují se také oční choroby. Největším rizikem plemene je jeho malá populace a s ní spojená užší genetická základna, o to důležitější je zodpovědný chov se sledováním příbuznosti; švédský kynologický klub vede pro plemeno chovatelskou strategii. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se hälleforshund dožívá zhruba 12 až 14 let.

Hälleforshund je vhodný výhradně pro zkušené a velmi aktivní lidi, nejlépe lovce žijící na venkově, kteří mu dopřejí skutečnou loveckou práci, dostatek prostoru a dobře zabezpečený pozemek. Naopak se vůbec nehodí do bytu, do města, pro pohodlné nebo začínající majitele ani do domácnosti s kočkami a drobnými zvířaty kvůli velmi silnému loveckému pudu. Předem je dobré počítat s hlasitým projevem, s enormní potřebou pohybu, se samostatnou povahou, u které nelze čekat dokonalou poslušnost, a s výrazným sezonním líháním. Vzhledem k tomu, že se plemeno chová prakticky jen ve Skandinávii, je třeba počítat s velmi obtížným sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s doloženým původem.

Hälleforshund vznikl ve Švédsku a jeho historie začíná koncem 30. let 20. století vrhem losích psů narozeným v železárnách ve městě Hällefors. Matkou byla šedobéžová ostjacká lajka, pocházející ze známé linie loveckých špiců žijících u nomádských Ostjaků, kterou koupili od obchodníka, jenž si přivezl saňové psy ze Sibiře; otcem byl věhlasný lovecký pes na losy smíšeného původu. Jedno ze štěňat bylo později kryto žlutým psem ze Sundsvallu proslulým svou pracovní výkonností, o kterém se říkalo, že pod ním bylo uloveno sto padesát šest losů. Do základu plemene se přilila i krev finského špice. Švédský kynologický klub plemeno oficiálně uznal v roce 2000 a uznávají ho i finský a norský kynologický klub a Severská kynologická unie; Mezinárodní kynologická federace ho zatím neuznává a mimo Skandinávii se prakticky nevyskytuje.