Fríský ohař (stabijhoun)

Fríský ohař, nizozemsky stabijhoun, pochází z lesnatých oblastí nizozemského Fríska a jeho jméno dokonale vystihuje jeho povahu: vzniklo ze slov sta mij bij, tedy zůstaň u mne, a fríského slova houn pro psa. Odjakživa šlo o všestranného loveckého a selského psa chudých farmářů a zemědělských dělníků: lovil ptáky i zajíce, hlídal dvůr, hubil krysy a myši a proslul i jako chytač krtků a tchořů, protože kožky se daly dobře zpeněžit. Větší psi dokonce tahali mlékařské vozíky. Je blízce příbuzný drentskému koroptvářovi a předkovi malého münsterlandského ohaře.

Vzhled

Jde o funkčně stavěného, silného ohaře mírně obdélníkového rámce, jehož tělo je o něco delší, než je kohoutková výška; celkově není ani příliš robustní, ani příliš lehký a kůže má přiléhat k tělu. Standard žádá nezaměnitelný pohlavní dimorfismus, takže psi jsou zřetelně větší a statnější než feny a mají širší, méně jemně modelovanou hlavu. Hlava je suchá, spíše delší než široká a nesená nízko, s mírným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), přičemž lebka a čenichová partie jsou stejně dlouhé a pysky nejsou převislé; nos je černý u černobílých psů a hnědý u hnědobílých. Typickým znakem plemene je osrstění uší: v horní části jsou porostlé dlouhou srstí, která se postupně zkracuje, a ve spodní třetině je srst krátká. Osrstění na hrudi, límci, končetinách, kalhotkách a ocase vytváří dojem dlouhosrstého psa, srst ale nemá být přehnaně dlouhá. Zbarvení je dvoubarevné, černobílé nebo hnědobílé, případně s kropenatostí. Kohoutková výška se pohybuje zhruba mezi 48 a 53 cm, hmotnost mezi 18 a 27 kg.

Vlastnosti a využití

Jde o všestranného loveckého psa, který zvěř vyhledá, vystaví a spolehlivě přinese, a to i z vody; pověstný je svou jemnou mordou, tedy měkkým a šetrným aportem. Loví v jakémkoli terénu a specializuje se mimo jiné na kachny. Vedle myslivosti byl vždy i užitečným selským psem: hlídal dvůr a hubil hlodavce. Zajímavé je, že na rozdíl od většiny ohařů není bezhlavě lovecky náruživý, takže se při dobrém výcviku dá bez obav pouštět na volno. Na pohyb má oproti větším ohařům mírnější nároky a uplatní se i v psích sportech, hlavně v aportu a čichových disciplínách.

Podobná plemena

Nejblíže má fríský ohař k drentskému koroptvářovi, se kterým sdílí zemi původu i typ; drent je ovšem bílý s hnědým značením, kdežto stabijhoun bývá černobílý nebo hnědobílý s výraznějším podílem barvy. Příbuzný je i malý münsterlandský ohař, jehož je předkem; ten je menší a vždy hnědobílý. Ze stejného regionu pochází wetterhoun, tedy fríský vodní pes, se kterým se stabijhoun na počátku 20. století běžně křížil; wetterhoun má ovšem kudrnatou srst. Právě kombinace dvoubarevného zbarvení, typicky osrstěných uší a klidného výrazu je pro fríského ohaře typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy střední velikosti, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vyšší. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, protože při nedostatku pohybu má plemeno sklon přibrat. U štěňat je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm. Pamlsky z výcviku je dobré započítat do denní dávky.

Povahou je to klidný, trpělivý a spolehlivý pes, který se vždy dychtivě snaží vyhovět a je ke své rodině pevně vázaný. Je inteligentní, poslušný a ostražitý, bez jakýchkoli známek plachosti; k dětem se chová vlídně a má s nimi pověstně dobrý vztah, s jinými psy i zvířaty obvykle vychází dobře a k lidem je přátelský. Zároveň je ale velmi nezávislý a rád si jde svou cestou, takže umí být umíněný. Špatně snáší dlouhou samotu, protože potřebuje být se svými lidmi; ne nadarmo jeho jméno znamená zůstaň u mne.

O srst fríského ohaře je péče poměrně snadná, stačí ji jednou týdně pročesat, hlavně praporce na uších, hrudi, nohách a ocase, aby se nezacuchaly; stříhat se nemá a srst je do jisté míry samočisticí. Pravidelnou pozornost si žádají svěšené uši, obzvlášť u psa, který pracuje ve vodě. Nároky na pohyb jsou oproti větším ohařům mírnější, potřebuje ale každodenní vycházky a nějaké zaměstnání; ideální je kombinace pohybu a čichové práce nebo aportu. Díky menší lovecké náruživosti se při dobrém výcviku dá pouštět na volno, což u ohařů není samozřejmost.

Výchova fríského ohaře není obtížná, protože jde o inteligentního, poslušného psa, který se snadno cvičí a chce svému člověku vyhovět. Počítat je ale třeba s jeho nezávislostí a jistou umíněností, takže potřebuje důslednost a jasná pravidla. Nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací; jako citlivé plemeno špatně snáší tvrdost. Vzhledem k mírnější lovecké náruživosti je práce na přivolání vděčnější než u jiných ohařů, přesto se vyplatí ji nepodcenit. Skvěle se s ním dělá aport, čichové disciplíny i lovecký výcvik, které ho baví a naplňují.

Celkově jde o zdravé a dlouhověké plemeno, o které se v zemi původu pečlivě stará chovatelská asociace s důrazem na zdraví a genetickou rozmanitost. Objevit se může dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), epilepsie (záchvatové onemocnění) a u některých linií onemocnění nazývané cerebrální dysfunkce. Vzhledem ke svěšeným ušim je vhodné dávat pozor na záněty zvukovodu. Protože je populace plemene malá, klade se velký důraz na sledování příbuznosti a na zodpovědný chov. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se fríský ohař dožívá zhruba 13 až 15 let.

Fríský ohař je ideální pro rodiny i myslivce, kteří ocení klidného, oddaného a spolehlivého psa s pověstně dobrým vztahem k dětem a dopřejí mu pravidelný pohyb a nějaké zaměstnání; díky vyrovnané a učenlivé povaze ho zvládne i méně zkušený majitel a hodí se i k jiným zvířatům. Naopak se nehodí pro často nepřítomné lidi, protože samotu snáší špatně, ani do domácnosti bez dostatečného pohybu. Předem je dobré počítat s jeho nezávislostí a s tím, že jde o loveckého psa, byť méně náruživého. Vzhledem k tomu, že jde o celosvětově vzácné plemeno s malou populací, je třeba počítat s dlouhým čekáním na štěně; vybírat je vhodné výhradně po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Fríský ohař pochází z lesnatých oblastí nizozemského Fríska, kde ho po staletí chovali farmáři a zemědělští dělníci jako všestranného loveckého a selského psa; první doklady o podobných psech pocházejí ze 17. století, hlavně z dobových obrazů. Podle jedné teorie vzešel z křížení drentských koroptvářů s francouzskými a německými španěly, podle jiné jsou jeho předky psi přivezení do Nizozemska za španělského vpádu v 16. století. Na počátku 20. století se stabijhouni pravidelně křížili s wetterhouny, čímž byly ohroženy původní vlastnosti obou plemen. V roce 1938 začala skupina nadšenců ve fríském kynologickém klubu obě plemena oddělovat a zušlechťovat a v roce 1942 byla oficiálně uznána; zasloužili se o to hlavně J. Bos, T. van Dijk, B. de Graaf a W. Hoeksema. První standard je datován 10. února 1944 a v roce 1947 vznikla nizozemská asociace obou fríských plemen. Mezinárodní kynologická federace uznává stabijhouna od roku 1960; celosvětově existuje jen několik tisíc jedinců. FCI ho vede pod číslem 222.