Finský laponský pes

Finský laponský pes, finsky suomenlapinkoira nebo zkráceně lapinkoira, je severské plemeno špicovitého typu, které po staletí sloužilo Laponcům v severních oblastech Skandinávie a Ruska k pasení sobích stád, k hlídání majetku i jako tažný pes a společník. Vznikl patrně křížením severských špiců s ovčáckými psy a jeho vzhled se dlouho neřešil, protože rozhodovala funkčnost a schopnost přežít v drsných podmínkách. První standard vytvořil Finský kynologický klub v roce 1945 a dnešní jméno nese od roku 1993. Ve Finsku je z něj jedno z nejoblíbenějších plemen a i u nás jeho obliba roste.

Vzhled

Jde o menšího až středně velkého psa, který je na svou velikost masivní stavby těla a mírně delší, než je jeho kohoutková výška; celkově působí robustně, přitom harmonicky. Hlava je široká a výrazná, s dobře patrným stopem (přechodem čela v čenichovou partii) a mandlovýma očima s inteligentním, přátelským výrazem. Uši jsou středně velké, vztyčené a hustě osrstěné, ocas bohatě osrstěný, nesený nad hřbetem nebo volně svěšený. Srst je dlouhá a hustá, s bohatou podsadou, která psa chrání i v extrémních mrazech; kolem krku tvoří výrazný límec, hlavně u psů. Zbarvení může být jakékoli, přičemž základní barva musí převládat; nejčastější je černá, hnědá, písková nebo šedá, obvykle s bílými znaky na hrudi, tlapkách a hlavě. Kohoutková výška se pohybuje mezi 41 a 52 cm, přičemž ideál je 49 cm u psů a 44 cm u fen, hmotnost bývá 15 až 24 kg; standard přitom výslovně uvádí, že typ je důležitější než výška.

Vlastnosti a využití

Původně jde o ovčáckého a hlídacího psa chovatelů sobů, který stádo vedl a hlídal a v drsných podmínkách zastal i práci tažného psa. Tomu odpovídá jeho pracovní založení: je učenlivý, bystrý a odolný, s výraznými pasteveckými instinkty a chutí spolupracovat. Dnes je z něj hlavně oblíbený rodinný pes, který se ale skvěle uplatní v poslušnosti, agility, dogtrekkingu, pasení i v čichových sportech. Vzhledem k původní práci hodně používá hlas, takže je z něj hlasitý, byť ne ostrý pes; jako hlídač se ovšem příliš nehodí, protože je na to až příliš přátelský ke všem.

Podobná plemena

Toto plemeno je nejblíže příbuzné laponskému pasteveckému psovi (lapinporokoira), se kterým se až do roku 1967 chovalo jako jedno plemeno; ten je ovšem větší, krátkosrstější a pracovněji zaměřený. Švédský laponský špic je mu podobný, bývá ale jednobarevně tmavý. Bohatou srstí a špicovitým typem připomíná i šeltii nebo eurasiera, od kterých se liší stavbou i zbarvením. Právě kombinace menšího vzrůstu, masivní stavby, bohaté srsti v nejrůznějších barvách a mírného, přátelského výrazu je pro finského laponského psa typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro střední aktivní plemena, přizpůsobené věku a aktivitě psa. Množství je třeba přizpůsobovat skutečnému pohybu a hlídat kondici, protože při nedostatku pohybu má plemeno sklon přibrat. U štěňat je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Bohaté srsti prospívají mastné kyseliny omega 3 a omega 6, zvlášť v období línání. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid po jídle.

Povahou je to veselý, přátelský a nesmírně mazlivý pes, který je zároveň bystrý, učenlivý a odolný. Ke své rodině je oddaný a rád je u všeho, k dětem se chová vlídně a s jinými psy i zvířaty vychází pověstně dobře. K cizím lidem je otevřený a přátelský, takže z něj navzdory hlasitosti není dobrý hlídač. Je temperamentní a sebevědomý; zajímavostí plemene je, že feny bývají temperamentnější než psi. Má sklon k uštěkanosti, což vychází z jeho pastevecké minulosti, a pokud u majitele vycítí nejistotu, dokáže si prosadit svou. Odloučení nese nerad.

Hlavní starostí u finského laponského psa je srst a línání. Dlouhou dvojitou srst s bohatou podsadou stačí za normálních okolností pročesat jednou až dvakrát týdně, dvakrát ročně ale plemeno mění srst a shazuje opravdu velké množství podsady, kdy je potřeba česat každý den. Srst se nestříhá, protože chrání před chladem i horkem. Hustá srst mu vyhovuje v zimě, v létě je dobré dopřát mu stín a nepřetěžovat ho. Nároky na pohyb jsou nemalé: potřebuje každodenní pohyb a k tomu zaměstnání hlavy, jinak se nudí a začne štěkat.

Výcvik finského laponského psa je vděčný, protože jde o vysoce inteligentní a učenlivé plemeno, které rychle chápe a dobře reaguje na pozitivní motivaci. Počítat je ale třeba s jeho sebevědomím a špicovitou samostatností, takže potřebuje důslednost a jasná pravidla; při nejistotě majitele si dokáže prosadit svou. Tvrdost se nevyplácí. Vyplatí se od štěněte pracovat na tlumení štěkotu, protože plemeno je hlasité, a na přivolání kvůli pasteveckým instinktům. Skvěle se s ním dělá poslušnost, agility, pasení i čichové sporty, které zabaví tělo i hlavu.

Celkově jde o zdravé a odolné plemeno s dlouhým věkem. Objevit se může dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu), na kterou se chovní jedinci vyšetřují, a oční choroby, hlavně progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí) a šedý zákal, na které existují genetické testy. Popisuje se také dědičná katarakta a u některých linií Addisonova choroba (nedostatečná funkce nadledvin). Finští chovatelé kladou na zdravotní testování velký důraz. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se finský laponský pes dožívá zhruba 12 až 15 let.

Finský laponský pes je ideální pro aktivní rodiny i jednotlivce, kteří mu dopřejí dostatek pohybu a zaměstnání a ocení veselého, mazlivého a přátelského psa, který se výborně snese s dětmi i s jinými zvířaty; díky ochotné povaze ho zvládne i méně zkušený majitel. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi, pro milovníky dokonalého pořádku ani do bytu, kde by sousedům vadilo štěkání. Předem je dobré počítat s velmi výrazným sezonním líháním, se sklonem k uštěkanosti a s tím, že jde o přátelského psa, nikoli o hlídače. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Po staletí užívali Laponci psy stejného typu, jako je finský laponský pes, k pasení sobích stád a jako hlídače v severních oblastech Skandinávie a Ruska; sloužili také jako tažní psi a společníci žen a dětí. Plemeno vzniklo patrně křížením špicovitých a ovčáckých psů a dlouho se nehledělo na jednotný vzhled, ale na funkčnost a odolnost v extrémních podmínkách. První standard laponského ovčáka vytvořil Finský kynologický klub v roce 1945. V roce 1967 byl název změněn na laponský pes, když se tehdejší laponští ovčáčtí psi rozdělili na dvě samostatná plemena. V 70. letech se typ a vzhled ustálily a standard byl několikrát upřesněn; v roce 1993 bylo plemeno znovu přejmenováno na finského laponského psa. Dnes patří ve Finsku k nejoblíbenějším plemenům a rozšířilo se i do dalších zemí včetně Česka, kde ho zastřešuje Klub chovatelů málopočetných plemen. FCI ho vede pod číslem 189.